Služba kaváren Teen Challenge se zaměřuje na první kontakt se závislými lidmi. Často jsou to bezdomovci, trestně stíhaní lidé, psychicky i fyzicky poničení jedinci, lidé na okraji společnosti. Mimo to pomáháme poradenstvím také tzv. spoluzávislým, což jsou blízcí závislých (většinou rodiče nebo partneři), jejichž životy jsou závislostí sice nepřímo, ale také značně ovlivněny.

Kdysi před lety se mě někdo zeptal, proč se naše služba nazývá kavárna, když ani nepodáváme kafe (dnes už kávu podáváme, pokud to okolnosti umožňují). Už si nepamatuju, co jsem dotyčnému tehdy odpověděl, nicméně, když se nad tím zamýšlím, napadá mě následující. Když jdu s někým na kafe, rád si sednu do útulné kavárničky k čistě prostřenému stolku, nechám se obsloužit a užiju si vůni, chuť i povzbudivý účinek kávy, ale možná ještě víc mi jde o to, že to všechno si můžu užít s někým (většinou s manželkou nebo kamarádem) a že je to takový náš společný čas, kdy se můžeme zastavit a sdílet vzájemně každodenní radosti i starosti a můžeme být povzbuzeni už jenom tím, že mnohé starosti nebo zápasy, které svádíme, jsou si navzájem podobné. Jistě mi dáte za pravdu, že „dobrej pokec“ má uzdravující a inspirující účinek. A to je vlastně to, o co se snažíme my v kavárnách TC vzhledem k závislým lidem. Snažíme se vytvářet prostředí, kde se lidé můžou zastavit a kde se budou cítit dobře.

Jistě mi dáte za pravdu, že „dobrej pokec“ má uzdravující a inspirující účinek. A to je vlastně to, o co se snažíme my v kavárnách TC vzhledem k závislým lidem.

Zveme lidi na čaj, na kafe i na večeři. Nasloucháme jim a sdílíme s nimi vlastní příběhy. Přátelíme se s nimi. Přinášíme jim evangelium. Modlíme se s nimi. A věřím, že skrze to všechno pomáháme lidem setkat se s Boží milostí a pravdou. Jinými slovy, pomáháme lidem uvidět, jak jsou pro Boha vzácní a jak hluboko pod úrovní toho, co pro ně Ježíš zamýšlí, žijí, když se spokojí s otroctvím závislosti. Nezřídka pak vidíme, jak se Bůh dotýká lidských srdcí a jak oni chtějí něco se svým životem dělat. Těmto lidem pak nejčastěji nabízíme možnost nástupu do jednoho z rehabilitačních programů TC, kde je jim věnována další péče na jejich cestě ke svobodě.

Když jsme v roce 2016 začínali provozovat kavárnu v Ústí nad Labem, chodili jsme po ulicích a navštěvovali jsme squaty s vizitkami a termoskou s čajem. Mluvili jsme s lidmi, přinášeli jsme jim evangelium a modlili se za ně přímo na ulici. Postupem času jsme získali vybavené prostory, kam jsme mohli lidi z ulice zvát. Přidali se k nám další dobrovolníci, měli jsme podporu ústecké církve, a tak jsme mohli lidem nabízet čaj, kávu, teplou večeři i sladký dezert. Rozdávali jsme Bible a křesťanské brožury. V případě potřeby jsme dávali lidem oblečení nebo deky. Pomáhali jsme i jinými praktickými způsoby. Služba nabyla ustáleného konceptu – každé pondělí jsme nejprve sloužili lidem na ulicích a pak v rámci programu kavárny. Samozřejmě i v kavárně zaznívalo evangelium, svého času také chvály a křesťanské písně. Vedli jsme s lidmi neformální, přitom mnohdy poradenské rozhovory. Také jsme se s lidmi modlili. A pak jsme ještě ve větším měřítku mohli vidět, jak Bůh jedná a jak se dotýká srdcí lidí. Jak láme lži, kterými byli spoutáni, jak uzdravuje a vrací lidem naději pro budoucnost. Počet závislých lidí, kterým jsme sloužili, rostl. Individuálně jsme sloužili i spoluzávislým. A naše služba nesla více ovoce v podobě lidí, kteří se rozhodli změnit svůj život. 

Během roku 2019 a dalších let nás potkaly různé těžkosti. Museli jsme se přestěhovat z centra do okrajové části města. Náš tým z různých důvodů opustili někteří služebníci. Přišel covid a opatření s ním spojená. Po covidovém období už na kavárnu nechodil skoro nikdo. Tak jsme stejně jako na začátku s sebou opět začali nosit termosku s čajem a službu jsme soustředili více na ulice. Dnes nemáme ani prostory, ani druhého streetworkera (jedno z pravidel TC kaváren je, že na ulice se chodí minimálně ve dvou), takže se scházíme se zbytkem týmu (já a tři sestry/dámy z ústecké církve), modlíme se a hledáme nové způsoby, jakými bychom mohli závislým lidem sloužit.

I v rámci jednotlivých měst ČR, kde kavárny TC působí, se liší možnosti a s nimi i způsoby, jakými místní týmy kavárnu TC dělají. Například do Prahy jezdí služebníci z poštovického střediska v pojízdné kavárně, což je pro tyto účely speciálně upravený a vybavený karavan. V Ostravě mají klasickou kamennou kavárnu, v Havířově probíhá kavárna z velké části po telefonu nebo přes sociální sítě. V Mostu služebníci chodí do ulic a zvou lidi do kamenné kavárny. Také navštěvují azylové domy. Jinde vyráží „jenom“ do ulic a kavárny probíhají na nádražích nebo na lavičkách v parku. 

Co chci teda vlastně říct? Na různých místech i v průběhu času se okolnosti, za kterých poskytujeme službu kavárny, mohou lišit a různě proměňovat. Někde skutečně podáváme lidem kávu na čistě prostřený stůl, jinde s nimi mluvíme na ulicích nebo po telefonu. 

Z toho všeho vyplývá, že to nejsou právě ani tak ty čtyři stěny, prostřené stoly, cedule s nápisem kavárna nebo voňavá káva, co by tvořily kavárny TC, ale jsou to lidé, kteří zareagují na Boží volání, projeví soucit a s Boží pomocí vytváří prostor, jakkoliv je to právě možné, prostor, kde se lidé ztracení v otroctví závislosti mohou zastavit a kde „dobrej pokec“ má na tyto lidi uzdravující a inspirující účinek.

„Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Tehdy řekl svým učedníkům: ‚Žeň je velká, dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň!‘“ (Mt 9,36–38)

Díky dnes už žel neexistující kavárně TC Plzeň a díky středisku TC Šluknov, respektive díky lidem, kteří v těchto službách stáli a stojí, jsem mohl po dlouhodobé závislosti na drogách a alkoholu v roce 2010 poznat Ježíše Krista, a stát se tak svobodným člověkem, který je s Boží pomocí požehnáním pro druhé. 

Díky, Teen Challenge! Díky Ježíši!