„Na světě máte soužení, ale buďte dobré mysli, já jsem přemohl svět.“ (J 16,33)

„Život je jako žebřík do kurníku,“ říkával mi táta, „krátkej a podělanej,“ dodával s notnou dávkou skepse, nevědomky citujíc Písmo, konkrétně starozákonního Joba: „Člověk narozený z ženy má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti.“ (Jb 14,1) Moje babička, která zažila dvě světové války a dvě totality, svůj velmi dlouhý život shrnovala lakonicky větou jako vystřiženou ze Švejka: „Stálo to všechno za houby.“ (Takto kulantně to ovšem neříkala.) Mezi lidmi věřícími se setkávám, velmi zjednodušeně řečeno, s dvojím přístupem k životu. Ten první říká, že když uvěříme, Bůh vše vyřeší. Všechno půjde, protože On je mocný (tomu poslednímu samozřejmě věřím celým srdcem). Druhý přístup, který je mi bližší, jsem slyšel od jedné maminky, která se již mnoho let sama stará o postiženou dceru. Ani vlastně netuším, zda je věřící. Když jsem se jí ptal, jak to všechno tolik let zvládá, odvětila: „To, co nám bylo naloženo, musíme nést, nějak se s tím poprat a také si v životě udělat nějakou tu radost.“ 

Mimochodem, co vám dělá v životě radost a potěšení? Myslím tím zdánlivě drobné radosti. Pro mě je, mimo jiné, velkým potěšením plavba na paddleboardu. Nejvíce na Sázavě. Nedávno jsem spustil plavidlo na řeku kousek nad Ledčí nad Sázavou a pádloval okolo Foglarovy Sluneční zátoky, až jsem doplul na legendární Stvořidla. Tedy doplul… Spíše se prorval proti proudu přes mělčiny, balvany, občas jsem zapadl do skryté tůně, chvílemi jsem svůj dopravní prostředek táhl na zádech po břehu kopřivami, kde jsem poztrácel (a na konci dne opět nalezl) součásti vybavení, až jsem šťasten dorazil do cíle. Vrcholem byla cesta zpět, pěkně po proudu. 

Dojmy z plavby mě v myšlenkách přivádějí k osudům našeho největšího filozofa, teologa, pedagoga, učence a nejznámějšího emigranta, Jana Amose Komenského. Celý jeho život byl putováním proti proudu, který ho neustále strhával, omílal přes mnohé balvany a vrhal do hlubokých tůní zklamání, frustrace a beznaděje. Stále se o něco pokoušel a stále začínal vždy znovu od nuly. Po krátkém šťastném období začínajícího faráře ve Fulneku, manželství s milovanou Magdalenou a narození prvního dítěte přišly do jeho života hrůzy třicetileté války. Z Komenského se stal psanec ukrývající se v lesích, kde ho brzy zastihla zpráva o veřejném pálení jeho knihovny ve Fulneku, kterou následovala zpráva ještě horší – o smrti rodiny, jež se v Přerově nakazila morem. Ve chvílích zoufalství se modlí a píše svoje nejslavnější dílo, Labyrint světa a ráj srdce. 

Tři staletí letos uplynou od vzniku díla, které na aktuálnosti v naší době nepozbývá, spíše naopak. V labyrintu světa nachází autor východisko ze zmatků a bolestí v návratu ke Kristu. V literární osobě poutníka se sám Komenský setkává s Kristem, ve kterém nachází vše, co marně hledal v tomto světě: pokoj, útěchu, slávu a hojnost všeho. Jemu bezvýhradně odevzdává svůj život (Labyrint světa a ráj srdce, kapitola XXXVIII). Tak to popsal ve svých třiceti letech. 

Komenský jde životem dál, odchází do emigrace, znovu se žení a znovu se stává vdovcem. V polském Lešně mu shoří většina knihovny, včetně česko-latinského slovníku, na kterém usilovně pracoval 40 let (!). Rána za ranou po celý život, lepší životní okamžiky střídají strmé pády. Ale Komenský se nevzdává. Nikdy to nevzdal. Ani s Bohem, ani s lidmi, ani s tímto převráceným světem. A to mě fascinuje. Kde bral sílu? Kde čerpal naději? Jak se dokázal vždy znovu postavit na nohy a znovu bojovat?

Ale Komenský se nevzdává. Nikdy to nevzdal.

Odpovědi najdeme v jeho knihách. Nikoliv jako laciný recept, ale jako těžce vybojované zkušenosti s Boží věrností. Ve stejné době, kdy píše svůj slavný Labyrint, vyznává ve spisku Truchlivý: „Jako letní sníh, tak se nám rozplynulo to naše štěstí. Ale nepochybujme, Bůh je věrný, nedopustí víc, než uneseme, a i když teď trpíme, zase nás vytrhne, znovu upevní a dokonalé učiní.“ Komenský si zde osobně aktualizuje a parafrázuje známá slova apoštola Pavla o Boží věrnosti (1K 10,13). 

Velice dobře znal Písmo. Byl jím nasáklý jako houba a biblickými citáty se to v jeho spisech hemží jako kapry v kádích před Vánocemi. Například ve spisku Nedobytný hrad popisuje autor trápení, která se na tomto světě nevyhýbají ani Božím dětem a vyznává: „Pevná věž je Hospodinovo jméno, k němu se uteče spravedlivý jak do hradu.“ (Př 18,10)

Ve známém Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské tváří v tvář drtivé skutečnosti, že se již nikdy nevrátí do milované vlasti, odkazuje českému národu lásku k Boží pravdě, kterou našim předkům ukazoval Mistr Jan Hus. Dále mu odkazuje Bibli kralickou, přeloženou do krásné češtiny z původních jazyků, lásku k církevnímu řádu a laskavé kázni, horlivost ke službě Pánu, úsilí v tříbení češtiny a lepší výchovu mládeže. Prorockým hlasem zde pronáší: „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se opět navrátí, ó lide český!“ 

Náš první prezident, Tomáš Garrigue Masaryk, toto Komenského vyznání citoval při svém prvním projevu v Praze v roce 1918, kdy byla opět obnovena samostatnost našeho národa. A v roce 1968 se parafrázovaná verze odráží v protestním hymnu Modlitba pro Martu, nazpívaném Martou Kubišovou. 

Trochu jsme sice předběhli v čase, ale pozdržme se prosím ještě chvilku ve 20. století. Několik let před vznikem Československé republiky začíná malíř Alfons Mucha pracovat na Slovanské epopeji (dokončena 1926). Jedno z dvaceti rozměrných pláten nese název Plamínek naděje. Na depresivním obraze je vyobrazen umírající Komenský. Sedí zhroucený na břehu moře, jehož šedivá barva podtrhuje, spolu s temnými mraky, pochmurnost scény. V pozadí je vidět holandský Naarden, poslední útočiště našeho velkého učence. V popředí zdrcený hlouček přátel umírajícího, scéna téměř beznadějná nebýt nenápadné lampy a jejího malého plamínku osvětlujícího nevelký prostor před aktéry obrazu. Symbol naděje. To vystihl Mucha skvěle. 

Sto let po Labyrintu

Je to neuvěřitelné, ale po sto letech od vydání Labyrintu světa začal Bůh konat něco zvláštního v místech, kde Komenský začínal svou duchovní službu a prožil nejšťastnější léta svého života. Jako když fouknete do téměř vyhaslého ohně a nepatrné uhlíky se znovu rozžehnou. Stačí jen přiložit chrastí a rozhoří se velký oheň. Jako když se semínka, která, zdánlivě uschlá, odpočívala sto let hluboko v zemi, najednou začnou probouzet a vydávat úrodu. To přesně se stalo v okolí Fulneku po roce 1720. Lidé opět začali číst spisy Komenského, Bibli Kralickou a další duchovní literaturu, která jim zůstala po předcích. Navzdory tvrdým represím a pronásledování ze strany úřadů i římskokatolické církve, reprezentované militantním jezuitským řádem, se lidé začali duchovně probouzet a nacházeli nový rozměr vztahu s Kristem. Pro svou víru snášeli bití a věznění a mnoho z nich se nakonec rozhodlo tajně emigrovat, aby na pozemcích hraběte Zinzendorfa založili obec Herrnhut-Ochranov. V kostelíku ve dva kilometry vzdáleném Berthelsdorfu prožili při památné bohoslužbě v neděli 13. srpna 1727 zvláštní vylití Ducha svatého, a tak začalo jedno z nejpozoruhodnějších novodobých misijních hnutí. Tito lidé, známí jako Moravští bratři, se během dalších let vypravili s poselstvím evangelia v podstatě do celého světa. Jejich stopy dodnes najdeme v Severní i Jižní Americe, Grónsku, Labradoru, Karibiku, Africe i Asii. Řada soch Komenského, dnes rozesetých nejen po Čechách, ale i v dalších evropských zemích a ve Spojených státech, dotvrzují slova moudrého krále Šalomouna: „Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš.“ (Kaz 11,1)

Nikdy nevíme, jaký dosah může mít naše modlitba, svědectví či skutek milosrdenství, jakým způsobem a v jakém čase si Pán Bůh použije to, co v slzách rozséváme (Ž 126,5). Neztrácejme naději a vytrvalost v nám svěřených úkolech. Nechejme na Bohu, co a jak si použije pro svou slávu a záchranu vzácných lidských duší. 

Nikdy nevíme, jaký dosah může mít naše modlitba, svědectví či skutek milosrdenství…

Když jsem nedávno navštívil Ochranov, průvodkyně nám v domě nazvaném Jesus Haus ukazovala v modlitebně vystavený starý původní trám z tohoto domu. Umělec do něj vyřezal hluboko ukryté semínko, ze kterého se na světlo dere výhonek nové rostlinky. „Tak se tomu stalo v těchto místech, kde dvaapadesát let po smrti Komenského vznikla osada s velkým duchovním vlivem a odkazem,“ vysvětlovala nám průvodkyně. Bůh zde v minulosti konal pozoruhodné dílo, a jak poznamenala moje manželka, není to pouhá historie, protože Bůh zde stále jedná. 

Jak Komenský zakončil svůj běh? 

Je pozoruhodné, jak se na samém konci svého života coby sedmasedmdesátiletý stařec vrací po mnoha letech zmatků a trápení ke stejnému obrazu, který vykreslil čtenářům v mládí: „Z celého života křesťanů se stal labyrint,“ konstatuje ve svém posledním díle Jedno nezbytné a popisuje stejná východiska. Drží se Písma a volá: „Věřím všemu, cokoliv Bůh v této knize zjevuje, poslušně udělám, cokoliv přikazuje, a doufám ve všechno, co Bůh slibuje.“ Rok před svou smrtí píše místo o zklamání a frustraci ze zmařených nadějí tato slova: „V Kristu končí má pouť… Kristus je mi vším, sedátko u jeho nohou mi bude nad všechny trůny světa, jeho pokora nad všechnu vznešenost. Zdá se mi, že jsem našel nebe pod nebem, když jsem spatřil stopy toho nebeského vůdce zřetelněji než dosud. V těch teď jít a již je neopouštět bude mou nejspolehlivější nebeskou cestou. Celý můj život bylo putování, neměl jsem vlast, trvale se měnil můj útulek, nikde a nikdy jsem neměl stálý domov. Ale teď už je na dohled nebeská vlast, k jejím branám mne dovedl můj vůdce, světlo mé, můj Kristus – ten, co mne předešel, aby mi připravil místo v domě svého Otce, kde je mnoho příbytků. A brzy přijde, aby mne vzal k sobě a abych také já byl tam, kde je On. Toto tedy mé jedno nezbytné, zapomenout na vše, co mám za sebou a spěchat k čestné odměně svrchovaného Božího povolání (Fp 3,13).“

Takto se loučil s tímto světem vir desideriorum (muž touhy), jak Komenský označil sebe samého ve své poslední knize. Dobře věděl, že i když se lidský život může jevit jako žebřík do kurníku, je zde ještě jiný žebřík. Takový, jaký spatřil praotec Jákob ve snu. Žebřík až do nebe, nad kterým stojí sám Bůh a říká: „A hle, já jsem s tebou. Budu tě chránit kamkoliv půjdeš a přivedu tě zpět do této země, protože tě neopustím, dokud nevykonám, co jsem ti řekl.“ (Gn 28,15) Tím žebříkem je pro nás Kristův kříž. Ježíš sám. Jeho se držme a k němu samotnému se utíkejme až do konce svých dnů.

K tomu ať nám Bůh žehná.