Washingtonský právník středního věku mi pohlédl zpříma do očí a smutně řekl: „Křesťané vlastně dělají to stejné, co dělal Hitler. Když Hitler zabil Žida, bylo o jednoho Žida méně na světě. Když křesťané obrátí jednoho Žida na křesťanství, je ten výsledek stejný. Je o jednoho Žida méně na světě.“ Pak dodal s trochou hořkosti: „S tím rozdílem, že křesťané to dělají s úsměvem na tváři.“ Uvědomil jsem si tuto hroznou, ale z jeho pohledu dost pravdivou logiku, která nám uniká, protože se na věc díváme svou křesťanskou optikou a jsme nadšení z každého Žida, který pozná svého Mesiáše. 

Návštěva naplánovaná v nebi

Tento právník byl jedním z našich hostů, kteří se účastnili Konference smíření v roce 2009. Pozvali jsme na ni i profesora Waltera Ziffera z USA, rodáka z Českého Těšína, kterého mi Bůh poslal do cesty zvláštním způsobem, když jsem hledal knihy a přednášky na téma židovských kořenů křesťanství. Prof. Ziffer je autorem několika takových knih a bylo mi velikou ctí jej poznat, a dokonce se s ním spřátelit. Od té doby jsem s ním v kontaktu, i když už mu je 96 let. 

Jako syn známého těšínského židovského právníka prošel sedmi nacistickými tábory a velká část rodiny mu zahynula v plynových komorách Osvětimi. Na naši konferenci přijel se skupinou svých přátel i se dvěma bratry, právníky z Washingtonu, kteří byli vůbec poprvé na křesťanském shromáždění. A jeden z nich mi u uvítací večeře řekl to mrazivé konstatování z úvodu článku. Byl jsem tak rád, že jsem mu mohl v odpovědi říct o své zkušenosti s izraelskými mesiánskými Židy. Jak jejich děti s nadšením studují Tóru, slouží v izraelské armádě a jsou více vědomě „židovští“, než byli předtím, než uvěřili v Ježíše (Ješuu) jako Mesiáše. Pamatuji se, jak se na mě podíval a nic neřekl, ale v jeho očích jsem viděl, že takhle o tom nikdy nepřemýšlel. Během konference jsme pak měli v bývalé synagoze bohoslužbu pokání, kde byla čtena jména více než tisíce našich židovských spoluobčanů, kteří byli z našeho města odvlečeni a zahynuli při holokaustu. Na závěr konference pastoři všech protestantských církví našeho města podepsali omluvný dopis „všem našim židovským spoluobčanům a lidem Izraele za všechny zločiny, které byly vůči židovskému lidu spáchány v minulých stoletích ve jménu křesťanství“^[1]. Byla tím myšlena všechna příkoří spojená s teologií náhrady, která vedla k pogromům, a nakonec byla i podhoubím pro holokaust. Celá skupina našich hostů odjížděla tehdy velmi zasažena upřímností našeho pokání. Tento dopis jsme předali prof. Zifferovi a jeho prostřednictvím celé židovské komunitě. Psal mi později, že v několika synagogách a židovských komunitních centrech byl tento dopis s potěšením veřejně čten i publikován v jejich bulletinech.

Mesiánské židovství, či zánik židovství v Kristu?

Problém je, že tuto odpověď o mesiánských Židech by nebylo možné použít v minulých generacích. Porozumění tomu, že Žid nemusí přestat být Židem, když přijme evangelium Mesiáše a vyzná Ježíše (Ješuu) jako Pána, ale že jeho židovství naopak dosáhlo své plnosti, je něco, co sice vyplývá z Nového zákona, ale co mnohým generacím křesťanů před námi unikalo. Židé, kteří se stali v minulosti křesťany, museli často různým ponižujícím způsobem (např. pojídáním vepřového) dokazovat zavržení svého židovství. Slova Apoštola Pavla „již není Žid ani Řek, již není otrok ani svobodný, již není muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“ (Ga 3,28 ČSP) byla chápána jako oznámení konce existence Božího plánu pro Židy. V Kristu přece Žid ztrácí své židovství. Nic není vzdálenější pravdě. Stejně, jako muž neztrácí v Kristu své mužství, ale stává se plnějším mužem, stejně, jako žena nepřestává být v Kristu ženou, ale její ženství dosahuje plnější nádhery, i Žid v Mesiáši se stává plněji Židem, jeho židovství dosahuje plnějšího významu.

Velikonoce – oslava židovských kořenů křesťanství, nebo hrozba pogromů?

Jsme v čase před největšími křesťanskými svátky, před Velikonocemi, a v naší době to je pro mnohé církve (díky Bohu) čas připomenutí si svých židovských kořenů. Často probíhá ve sborech pesachová večeře (seder), nezřídka vysluhována mesiánskými Židy, připomínáme si všechny souvislosti a analogie toho, co se ve svatém týdnu Velikonoc stalo, když byl Pán Ježíš jako židovský král římskými úřady na nátlak jeruzalémského establishmentu popraven tou nejpotupnější popravou – ukřižováním. Připomínáme si u toho ony první Velikonoce, když byl Izrael vysvobozen z egyptského otroctví, a radostně prohlašujeme, že Kristus je naše Pascha (tak to je doslovně v řeckém originále 1K 5,7). Pascha je řecký překlad hebrejského slova Pesach.

Tyto svátky, které nás dnes k Židům a judaismu spíše přibližují, ještě donedávna byly hlavním zdrojem obav v židovských komunitách po celém světě, ale hlavně v Evropě a v carském Rusku. Ty obavy byly velmi reálné, protože velkopáteční bohoslužba a účelové čtení velikonočního příběhu z Janova evangelia (jak bylo zvykem), kde je více zdůrazněna nechvalná role Židů, mnohdy byly jiskrou, která zažehla pogromy proti Židům, často s velmi tragickými důsledky. Jednalo se často o běsnění srovnatelné s tím, co jsme viděli 7. října minulého roku v Izraeli.

Zdůvodněním bylo většinou právě to, že přece Židé jsou „bohovrazi“, a proto jsou pod prokletím. Pamatuji, jak jsem se styděl při vstupu do památníku holokaustu Šoa Yad Vashem, kde hned někde na začátku byly citáty některých církevních otců, jako je Jan Zlatoústý. Už si nepamatuji, které citáty to byly, ale zrovna u Jana Zlatoústého jich mohlo být hodně. Michael Brown cituje kardinála Newmana, který jej popisuje takto: „Bystrá, radostná, jemná duše, citlivé srdce, povaha otevřená citům a impulzivnímu jednání, a to vše povzneseno, pročištěno a proměněno nebeským dotekem. Takovým člověkem byl sv. Jan Zlatoústý.“ Michael Brown k tomu dodává: „Byl znám jako jeden z nejvýmluvnějších kazatelů pravdy a lásky, už jeho samotné jméno Chrysostom znamená ‚zlatoústý‘. Tento muž byl považován za jednoho z největších ‚církevních otců‘. Když se ale jednalo o židovský národ, Janův soucit, citlivost a jemnost se jaksi vytratily.“ ^[2]

Zde jeden citát z jeho známých protižidovských kázání za všechny: „Když se zvířata nehodí k práci, jsou označena k porážce, a právě to platí o Židech. Tím, že se sami učinili nezpůsobilými k práci, stali se připravenými k porážce. Proto Kristus řekl: ‚Co se týče mých nepřátel, kteří nechtěli, abych nad nimi vládl, přiveďte je sem a pobijte je přede mnou.‘“^[3]

Antisemitismus mezi námi

Samozřejmě se nám to jeví tak vzdálené, až nereálné, ale antisemitismus (spíše ve formě antijudaismu) přežívá v myšlení mnoha křesťanů. Pamatuji si, s jakou samozřejmostí se v našich evangelikálních kruzích mluvilo o holokaustu jako o důsledku volání zástupu u Ježíšova soudního procesu „jeho krev na nás a na naše děti“ (Mt 27,25). Jako by důsledky volání zmanipulovaného jeruzalémského davu v 1. století měly trvalou platnost po všechny generace židovského národa. Strašlivé důsledky toho volání skutečně padly na ty, kteří to tehdy volali, a také na jejich děti, a to v pohromě, která přišla na Jeruzalém i celý národ v roce 70. Obviňovat pak v dalších stoletích Židy z „bohovraždy“ při každé velikonoční připomínce Ježíšova ukřižování byl obrovský omyl. Na Velký pátek přece nejde o to, koho vinit z ukřižování, ale o to, jak daleko byl Ježíš pro nás ochoten zajít. Jde o hloubku jeho sebeobětující se lásky.

Na Velký pátek přece nejde o to, koho vinit z ukřižování, ale o to, jak daleko byl Ježíš pro nás ochoten zajít. Jde o hloubku jeho sebeobětující se lásky.

Je antisemitismus obsažen v Novém zákoně? Nebo vychází z jeho špatné interpretace?

Toto nechvalně známé místo z Matoušova evangelia (Mt 27,25) je jen jeden z mnoha textů Nového zákona, které jsou takto antijudaisticky vysvětlovány. Prof. Ziffer, který studoval mj. křesťanskou i židovskou teologii, napsal celou knihu, ve které právě dokazuje, že antisemitismus skutečně vychází ze samotného textu Nového zákona. V té knize říká: „Některé texty evangelií obsahují zobecnění, která v souvislosti s určitými údajnými událostmi obviňují všechny Židy, ačkoli všichni Židé do nich nemohli být zapojeni. Takové texty naznačují židovskou kolektivní vinu, kterou je třeba z definice odmítnout jako nespravedlivou.“ ^[4]

Na jiném místě knihy říká: „Ač to může znít smutně a neuvěřitelně, právě některá křesťanská učení vyvolávala někdy v průběhu staletí oprávněně antisemitské nálady a výpady. Aby bylo jasno, dost často se takové učení nedělo záměrně, nebo dokonce vědomě! Nicméně jeho důsledky byly pro židovský národ vždy katastrofální.“

Při vší úctě k mému dlouholetému příteli a jeho skvělé akademické práci, v jednom s ním nemohu souhlasit – že antisemitismus (či spíše antijudaismus) je přímo součástí novozákonního textu, či dokonce vědomým záměrem jeho pisatelů. Velmi živě jsem s ním o tom diskutoval. Jsem přesvědčen, že antijudaismus vyplývající ze čtení Nového zákona je spíše důsledkem postupného odtržení se křesťanské církve od svých židovských kořenů a ve výsledku pak nepochopením výchozích záměrů pisatelů Nového zákona v jejich původním prostředí judaismu z období Druhého chrámu. Ujistilo mě o tom velmi obsáhlé studium židovského podhoubí, ve kterém křesťanství ve svém nejranějším období vyrůstalo. Bylo spíše mesiánským proudem v rámci široce rozkročeného judaismu tehdejší doby. To se samozřejmě časem změnilo (hlavně po druhém židovském povstání za Bar Kochby, po roce 135), kdy se cesty synagogy a církve postupně od sebe začaly vzdalovat. Je ale nad rámec tohoto článku, abych se touto historií zabýval.

Když pochopíme, že Nový zákon byl napsán (stejně jako hebrejská písma Starého zákona) židovskými autory (včetně Lukáše, ale to je na jinou diskusi), kteří žili ve stejném prostředí jako Ježíš, a z velké většiny byl psán ještě před pádem Jeruzaléma, uvědomíme si, že celé napětí mezi Ježíšem a jeho odpůrci, jako i mezi Pavlem a jeho židovskými oponenty, byl spor, který tzv. „zůstával v rodině“. Bylo naprosto běžné, že např. farizeové spolu nad Písmem velmi horkokrevně debatovali a častovali se velmi tvrdými slovy. Několik prvních generací mesiánských Židů to takto chápalo a ani by je nenapadlo z toho vyvozovat nějaké zavržení Židů jako národa. Z toho nevybočují ani tak tvrdá Ježíšova vyjádření, jako např. toto: „Vy jste z otce Ďábla a chcete činit žádosti svého otce…“ (J 8,44 ČSP) 

Nebo Ježíšův výrok k velekněžím a farizeům: „Proto vám pravím, že vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který přináší jeho úrodu.“ (Mt 21,43 ČSP) Toto se často bere jako korunní důkaz toho, že Bůh odebral Židům podíl na Božím království a že tím jiným národem je nežidovská církev. Pokud ovšem toto slovo čteme pozorně a v kontextu, zjistíme, že i samotní Ježíšovi odpůrci poznali, že mluví o nich, a ne o celém židovském národě. „Když velekněží a farizeové uslyšeli tato jeho podobenství, poznali, že mluví o nich.“ (Mt 21,45 ČSP) Všichni chápali, že je zde řeč ne o zavržení národa, ale o zavržení tehdejšího nevěrného jeruzalémského establishmentu, o kterém si ani jiné skupiny judaismu (např. Essenští) nedělaly žádné iluze. Ježíš zde mluví o blížícím se soudu nad tehdejší hříšnou generací (viz Mt 23,36).

Další často velmi špatně pochopená místa v Písmu souvisí s užíváním označení Židé, jako např. v tomto Pavlově listu: „Vždyť vy jste, bratři, napodobili církve Boží, které jsou v Judsku v Kristu Ježíši, protože i vy jste stejně trpěli od vlastních krajanů, jako i oni od Židů, kteří zabili Pána Ježíše i ^[své^] proroky a také nás pronásledovali; Bohu se líbit nechtějí a vůči všem lidem jsou nepřátelští. Brání nám mluvit k pohanům, aby byli spaseni, čímž stále doplňují své hříchy; ale přišel na ně hněv až do krajnosti.“ (1Te 2,14–16 ČSP) Listy Tesalonickým byly napsány velmi brzy, ještě dlouho před vypuknutím židovského povstání, ale už v době, kdy zélótský nacionalismus v Judsku narůstal. Tak jako mesiánské Židy i uvěřivší Řeky v Tesalonice začali pronásledovat jiní Židé, kteří pobouřili celé město, stejně se to dělo (podle Pavla) i v Judsku, kde judští nacionalisté pronásledovali své mesiánské židovské krajany. Slovo, které se v tom listu většinou překládá jako Židé, je Ioudaion. Zde by mohlo být spíše přeloženo jako Judejci. 

Na jiných místech, hlavně v Janově evangeliu, je často slovo Židé používáno ve smyslu židovských představených. Někde je to zřejmé ze samotného textu, např. zde: „Toto je svědectví Janovo, když k němu Židé z Jeruzaléma poslali kněze a Levity, aby se ho zeptali: ‚Kdo jsi ty?‘“ (J 1,19 ČSP)^[5] I jinde to vzbuzuje mylný dojem, že se jedná o všechny Židy obecně. Proto se Janovo evangelium ve středověku často, a hlavně o Velikonocích, používalo jako záminka k pronásledování Židů.

Řešením je hlubší poznání židovského kontextu novozákonní doby 

Dnes žijeme ve fantastické době, kdy jsou naše možnosti dozvědět se o židovském kontextu novozákonní doby i samotných apoštolských spisů Nového zákona neskonale větší, než byly možnosti reformátorů, či dokonce evangelikálních teologů před 20. stoletím. Po vzniku moderního Izraele, nálezu svitků od Mrtvého moře a jiných písemností té doby, jakož i mnohonásobně zvýšené pozornosti biblistů a teologů k židovskému prostředí raného křesťanství, jakož i vědomí strašlivých důsledků teologie náhrady, kterých si církev po hrůzách holokaustu nemohla nevšimnout, bylo napsáno nesčetné množství velmi kvalitních knih, zabývajících se těmito tématy.

V neposlední řadě (a zajímavé, že ve stejné době) vzniklo i moderní Mesiánské hnutí, které přináší cenné vysvětlení mnohých špatně chápaných úseků Nového zákona, vykládaných odtrženě od židovského kontextu. Pamatuji, jak objevné pro mě bylo, když jsem si uvědomil, že Pavel ve své damašské zkušenosti nekonvertoval od judaismu ke křesťanství, ale vydal se svému židovskému Mesiáši, avšak i nadále přirozeně zůstal Židem. Poté se snažil velmi důrazně vysvětlovat nové poznání, že lidé z národů (pohané) nemusejí konvertovat na judaismus, aby měli podíl na židovském Mesiáši. Dnes je spíše opačný problém – potřeba vysvětlovat křesťanům, že Židé zůstávají Židy, když přijmou Ježíše Mesiáše jako svého Pána a Krále. Dnes jsme schopni vidět židovský charakter nejen Matoušova, ale i Lukášova evangelia, a hlavně knihy Skutků. A to je důležité. 

Jak objevné pro mě bylo, když jsem si uvědomil, že Pavel ve své damašské zkušenosti nekonvertoval od judaismu ke křesťanství, ale vydal se svému židovskému Mesiáši, avšak i nadále přirozeně zůstal Židem.

Je skvělé, že některé knihy na toto téma jsou dostupné už i v českém jazyce. Minimálně dvě knihy – Učedníkem rabína Ježíše od Lois Tverbergové a Ann Spanglerové a trochu obsáhlejší kniha Marvina R. Wilsona Náš otec Abraham – by měly být pro každého pastora povinnou a pro ostatní věřící silně doporučenou četbou.

Velmi důležitým krokem pro každou církev je zcela vědomé odmítnutí teologie náhrady, a to jak té tvrdé, přímé, z doby před holokaustem, tak i všech jejích subtilnějších podob. 

Novodobý zakuklený markionismus v nás

Výše uvedené je také jediným lékem na takový trochu zakuklený markionismus^[6] naší doby, který lze spatřit v mnohých formách velmi ostře pojaté diskontinuity Staré a Nové smlouvy, jako by Stará smlouva byla pro Židy a Nová smlouva byla pro nás křesťany z pohanů. Stačí si přečíst klíčový text z proroka Jeremjáše a uvidíme, komu byla ona Nová smlouva zaslíbená: „Hle, přicházejí dny, je Hospodinův výrok, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu.“ (Jr 31,31 ČSP) „Jsou to Izraelci, jim patří synovství, sláva i smlouvy, jim byl dán Zákon, služba a zaslíbení, jejich jsou otcové a z nich podle těla pochází Mesiáš, který je nade vším, Bůh požehnaný na věky. Amen.“ (Ř 9,4–5 ČSP) 

Dalším projevem je i ono velmi silné levicově-progresivní zpochybnění Boha Starého zákona jako násilnického a krutého a dávání jej do protikladu k laskavému Otci Pána Ježíše v Novém zákoně i Ježíši samotnému. Nechci zde zlehčovat toto velmi komplexní téma, ale jediným lékem pro toto dilema je znovu totéž, a to hluboké pochopení doby a kultury hebrejských pisatelů starozákonních Písem, jakož i Nového zákona. Zde je velmi důležité přijetí mesiánských židovských teologů a jejich narativu do celého křesťanského diskurzu.

Nepadnout do stejné pasti jako Martin Luther

V neposlední řadě je třeba si být při sdílení evangelia se současnými Židy vědomi celé historické zátěže i nebezpečí účelové lásky k Židům, která je podmíněná nadějí na jejich brzké přijetí Mesiáše. Vede to totiž ke stejnému problému, do kterého se dostal velký reformátor Dr. Martin Luther. Nebudu zde ani citovat jeho velmi pobuřující rady ve věci řešení židovské otázky, za tyto rady mu dokonce byli vděční i nacističtí vůdci, ale je potřeba si uvědomit, že Luther byl zpočátku velmi nadšen pro Židy. Doufal totiž, že se mu brzy podaří je získat pro křesťanskou víru. Po mnoha letech, kdy se místo jejich hromadného obracení k víře v Ježíše do jeho rukou dostaly některé protikřesťanské spisy židovských autorů, tehdy už starý a nemocný Luther obrátil o 180 stupňů. Napsal hanebný spis Co si máme my křesťané počít s tou zatracenou zavrženou židovskou rasou? Jeho odpověď na tuto otázku jste už určitě četli. Není to hezké čtení.

Obávám se, že mnozí dnešní nadšenci pro judaismus a Izrael, kteří podvědomě účelově podmiňují svou lásku očekáváním, že se brzy naplní jejich eschatologické představy nebo že se Židé začnou hromadně obracet ke Kristu, svou účelovou lásku zase velmi rychle ztratí. Pokud se jejich očekávání nenaplní podle jejich představ, pak se jejich láska obrátí ve stejnou antisemitskou nenávist, které podlehl starý Boží muž, Martin Luther. Pro takové křesťany jsou totiž Židé jen pěšci na jejich eschatologické šachovnici. A Židé to silně vnímají a právem se toho obávají. Když jsme Židy po mnohá staletí ponižovali, a dokonce pronásledovali a násilně pokřesťanšťovali, pojďme je teď v tomto čase i čase budoucím především milovat Kristovou sebeobětující se láskou bez skryté agendy. Pak se možná budou s námi ochotni bavit o našem – a především jejich – Mesiáši Ješuovi.

Co si počít s Izraelem?

Na závěr bych se chtěl dotknout ještě jedné palčivé otázky. Mnozí mladí křesťané nás dnes velmi rychle ujistí: „Ano, ano, odmítám antisemitismus, ale jsem proti sionismu.“ Tady je třeba říct velmi důrazně (spolu s Noah Tishby), že „antisionismus je politicky korektní verze antisemitismu“^[7]. Křesťanský sionismus nemá nic společného s oním spekulativním vytvářením eschatologických „jízdních řádů konce“^[8]. Je to jednoduše vzetí na vědomí, že existence moderního Izraele je výsledkem Božího pokračujícího jednání s izraelským národem, a nejen výsledkem geopolitických procesů ve světovém společenství národů. Nejlépe to vyjadřuje Dr. Michael Brown ve svém článku „Why We Should Care About Israel Today“: „Je zvláštní, že chápeme milost, pokud jde o Boží jednání s církví – a také i s námi jako jednotlivci, ale nerozumíme tomu, když jde o jeho jednání s Izraelem. Možná si říkáte: ‚Ale jak poznám, že moderní Stát Izrael je naplněním proroctví?‘ Odpověď: Když Bůh žehná, nikdo nedokáže proklít, a když On naopak proklíná, nikdo nedokáže žehnat. Když On otevírá dveře, nikdo je nemůže zavřít, a když On zavře dveře, nikdo je nemůže otevřít. Stejně tak, když On rozptyluje, nikdo nedokáže shromáždit, a když On shromažďuje, nikdo nedokáže rozptýlit. Je to On, kdo rozptýlil židovský lid ve svém hněvu a zachoval nás pod svou kázní, jak to zaslíbil (viz Jr 31,35–37), a proto to je jedině On, kdo nás může znovu shromáždit. Skutečnost, že jsme byli znovu shromážděni do Země, zejména v důsledku hrůz holocaustu, lze vysvětlit pouze tak, že to je slavný skutek samotného Boha.“^[9]

Neznamená to ale nekritické přijetí všeho, co izraelská vláda či společnost dělá. Také to není postoj na úkor chápání Božího jednání s arabským národem. Je to ale o kategorickém odmítnutí džihádistického lživého narativu o ukradené zemi, o koloniálním původu dnešního Izraele a zpochybňování jeho samotné existence v historické minulosti i v dnešní době.

Antisemitismus, antijudaismus a antisionismus jsou vejce pocházející ze stejného hnízda. Není to ovšem hnízdo Božího slova. Je to hnízdo toho starověkého odpůrce, který svádí národy svou lží. Na nás je, abychom nepodléhali duchu doby, ale obnovovali se ve svém myšlení. „A nepřipodobňujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou ^[své^] mysli, abyste mohli zkoumat, co je Boží vůle, co je dobré, přijatelné a dokonalé.“ (Ř 12,2 ČSP) 

1. Obdobný dopis byl v roce 2007 předán a přečten jménem milionů evangelikálních křesťanů v izraelském Knesetu. ↑
2. Brown, M. L. (2001). Máme ruce od krve. str. 24. ICEJ ČR, Praha ↑
3. John Chrysostom, Against the Jews. Homily 1. https://www.tertullian.org/fathers/chrysostom_adversus_judaeos_01_homily1.htm  ↑
4. Ziffer, W. (n.d.). The Teaching Of Disdain: An Examination of Christology and New Testament Attitudes toward Jews. ↑
5. Zde je v anglickém, velmi odborném překladu NET Bible, tato poznámka: „V NZ se výraz Ἰουδαῖοι (Ioudaioi) může vztahovat na celý židovský národ, obyvatele Jeruzaléma a okolního území, jeruzalémskou vrchnost nebo jen na ty, kteří byli vůči Ježíši nepřátelští. Zde autor odkazuje na autority nebo vůdce v Jeruzalémě.“ ↑
6. Markionismus či marcionismus je dualistický věroučný systém, který vytvořil Markión ze Sinopé v Římě kolem roku 144. Markionismus je jednou z prvních křesťanských herezí, která se vyznačovala zvláště popřením židovských (starozákonních) kořenů církve. (Wikipedie) ↑
7. Tishby, Noah (2021) Izrael, země, kterou nikdo nechce. str. 280. Nakladatelství Zeď s.r.o. ↑
8. Knihy vytvářející „jízdní řády konce“ vznikají hlavně na půdě dispenzacionálního přístupu k interpretaci Bible. Dispenzacionalismus je evangelikální a futuristický výklad Bible, který učí, že Bůh jednal s lidmi různými způsoby během různých věků či dispenzací v různých obdobích historie. (Wikipedie) ↑
9. https://www.jewishvoice.org/read/article/why-we-should-care-about-israel-today  ↑