Pojem antisemitismus je dnes opět často ke slyšení. Díky Bohu se tento problém netýká až tolik našich zemí, ale v televizi nebo na internetu můžeme vidět množství útoků na Židy, především v západní Evropě a Severní Americe, a to zejména v souvislosti s protiizraelskými demonstracemi na podporu palestinských teroristů z Hamásu, konanými pod výmluvným heslem „From the River to the Sea, Palestine will be free“ (Od řeky po moře, Palestina bude svobodná). A jelikož je Stát Izrael chápán jako židovský stát, obrací se hněv podporovatelů Palestinců proti těm, kteří jsou na Západě tzv. po ruce – tedy proti místním židovským komunitám. Strašák antisemitismu tak opět řádí v ulicích, což byla po hrůzách 2. světové války věc považovaná za nemyslitelnou. Co to ale antisemitismus vlastně je?

Definice

Antisemitismus lze popsat jako nepřátelství, předsudky vůči Židům nebo diskriminaci Židů. Tento postoj můžeme chápat jako formu rasismu a člověk, který ho zastává, se nazývá antisemita. Antisemitské tendence lze rozlišit na dva hlavní typy. V prvním případě je nepřátelství člověka řízeno přesvědčením, že Židé tvoří odlišnou rasu s vlastními rysy nebo charakteristikami, které jsou odpudivé nebo horší než preferované rysy nebo charakteristiky. Zde hovoříme o rasovém antisemitismu. V druhém případě, známém jako náboženský antisemitismus, je nepřátelství člověka řízeno tím, jak jeho náboženství vnímá Židy a judaismus. Často se objevuje termín tzv. náhrady, tedy požadavek, aby se Židé odvrátili od judaismu a podřídili se náboženství, které se prezentuje jako následnická víra judaismu. Typické je to pro křesťanství nebo islám.

Vzhledem ke kořenovému slovu „semitský“ bývá dnes tento termín někdy používán nesprávně jako odkaz na rasistickou nenávist namířenou proti všem „semitským lidem“ (tj. těm, kteří mluví semitskými jazyky, jako jsou hebrejština a arabština). Toto použití je ale chybné. Slovo antisemitismus se objevilo ve 2. polovině 19. století v Německu a klíčové je jeho použití jako „vědecky znějícího termínu“ pro Judenhass (doslova „nenávist k Židům“), jak jej definoval přední německý antisemita Marr. Od té doby se toto slovo používá pouze k označení protižidovských nálad. Mimochodem, právě Wilhelm Marr, německý novinář a politik, v roce 1879 založil Antisemitskou ligu a napsal knihu Cesta k vítězství germánství nad židovstvím, představující nástup novodobého antisemitismu, který v německém případě vyvrcholil holokaustem. A není bez zajímavosti, že Marr byl současně i anarchistou. Již u samých kořenů novodobého německého antisemitismu tak vidíme vliv radikální levice, která v těchto postojích často pokračuje i dnes, ve 21. století.

Jinou důležitou skutečností je, že ryze negativní význam získal termín „antisemitismus“ až po hrůzách 2. světové války. Tedy po vítězství spojenců nad nacistickým Německem v roce 1945 a zejména poté, co se stal známým plný rozsah nacistické genocidy proti Židům. To znamenalo úplný posun v chápání od dob, kdy naopak označení „Žid“ bylo používáno jako pejorativní termín. 

Antisemitismus se projevuje různými způsoby, od slovních projevů nenávisti nebo diskriminace vůči jednotlivým Židům až po pogromy (kolektivní násilí páchané na Židech) nebo genocidy. Přestože se termín „antisemitismus“ dostal do běžného užívání až v 19. století, používá se také pro předchozí protižidovské incidenty. V dějinách Evropy máme celou řadu hrůzných událostí, například masakry v roce 1096 v souvislosti s 1. křížovou výpravou doložené i v Praze, prakticky celoevropské pronásledování Židů během morové rány v polovině 14. století, řádění španělské inkvizice a vyhnání Židů ze Španělska v roce 1492, masakry Židů kozáky na Ukrajině v letech 1648 až 1657, sérii protižidovských pogromů v Rusku, probíhajících po většinu 19. století až do roku 1906, francouzskou tzv. Dreyfusovu aféru v letech 1894–1906 až po holokaust a různé formy pronásledování Židů Sověty. Od počátku 20. století pak došlo k prudkému nárůstu protižidovských incidentů i v arabském světě.

V Čechách, na Moravě a ve Slezsku

Dosud nejstarší známé projevy antisemitismu v českých zemích popisuje Kosmova kronika česká. Jedná se o již zmíněný rok 1096, kdy během 1. křížové výpravy byli Židé i v Praze obětí pogromu, po kterém část židovského osídlení v Praze zcela zanikla. Další masivní vlna pogromů, která proběhla v západní Evropě ve druhé čtvrtině 14. století a byla spojena zejména se šířením morové nákazy (ze které byli Židé obviňováni), se také nevyhnula českým zemím a postihla židovské komunity ve více městech. Jeden z nejhorších pogromů u nás pak proběhl za vlády Václava IV. roku 1389 opět v Praze a máme jej doložen i z pozice obětí – vylíčil jej ve své elegii pražský rabín a básník Avigdor Kara. 

Jeden z nejhorších pogromů u nás pak proběhl za vlády Václava IV. roku 1389 opět v Praze a máme jej doložen i z pozice obětí – vylíčil jej ve své elegii pražský rabín a básník Avigdor Kara. 

Jinou praktikou bylo vypovězení Židů z určitého místa, či dokonce území. Na rozdíl od pogromů, které často vypukly živelně, a ne vždy s vědomím a souhlasem panovníka, vycházelo vyhnání Židů z měst a zemí vždy od vládce. Například na Moravě nechal Albrecht II. Habsburský vypovědět Židy z Jihlavy roku 1426, jeho syn Ladislav Pohrobek učinil roku 1454 totéž s Židy v Brně, Znojmě, Olomouci, Jihlavě a Uničově. Na to navázalo vypovězení Židů i z Uherského Hradiště Vladislavem Jagellonským. Vyhnání Židů z moravských královských měst pak bylo dodržováno po téměř čtyři staletí. 

Vyšším stupněm bylo vypovězení Židů z celé země. Ferdinand I. Habsburský tak vypověděl Židy z Čech i Moravy roku 1541, kdy čeští Židé museli odejít, ale moravských Židů se zastala moravská šlechta (z ekonomických důvodů), tudíž na Moravě platilo vypovězení pouze do roku 1543. Čeští Židé se směli vrátit až za vlády Ferdinandova syna Maxmiliána II.

Velmi vážná situace nastala pro Židy v 18. století. Nejprve byl za vlády Karla VI. vydán roku 1726 tzv. translokační reskript, který nařizoval opětovné uzavření Židů do ghett, a tzv. familiantský zákon, stanovující „numerus clausus“ (maximální počet židovských rodin v zemi). To znamenalo, že se v každé rodině mohli legálně oženit pouze prvorození synové. Roku 1744 pak Marie Terezie, kvůli údajné spolupráci s nepřítelem při válce s Pruskem, vypověděla Židy z Čech a o rok později i z Moravy a Slezska. Výsledkem byl obrovský propad ekonomiky, tudíž bylo vyhánění Židů pozastaveno a roku 1748 jim byl povolen návrat. Ovšem pod podmínkou, že Židé budou každých deset let platit za své zpětné přijetí. Toto vydírání je mezi Židy známé jako „malke-geld“ (v jidiš „královniny peníze“). O deset let později císařovna navíc ještě zatížila Židy středověkou povinností nosit na sobě zvláštní označení. Většinu těchto nařízení zrušil až Josef II. roku 1782, ovšem pod podmínkou, že jidiš a hebrejština budou odstraněny z veřejných záznamů a že bude zrušena židovská soudní autonomie. Zjevně antisemitský postoj habsburských panovníků 18. století se tak výrazně zapsal do dějin pronásledování Židů v Evropě. 

Celková úleva od většiny výše popsaných útrap přišla až s emancipací po roce 1848. Prvek antisemitismu však byl ve společnosti pevně zakořeněn, což se projevilo před koncem století v souvislosti s tzv. hilsneriádou, tedy nepodloženým obviněním Žida Leopolda Hilsnera z rituální vraždy křesťanské ženy. Hysterické a divoké vlně antisemitismu se jako jeden z mála postavil budoucí československý prezident T. G. Masaryk.

O tzv. konečné řešení židovské otázky se i na našem území pokusili nacisté za 2. světové války. Tato hrůzná kapitola dějin je ve společnosti dobře známá. Uvádí se, že při vzniku protektorátu Čechy a Morava žilo na tomto území přes 120 tisíc Židů. Z toho asi 30 tisícům se podařilo emigrovat, ale minimálně 80 tisíc Židů bylo zavražděno. Lze říci, že židovské osídlení českých zemí bylo tímto zločinem trvale poškozeno.

Po roce 1948 začal i komunistický režim vůči Židům vystupovat nepřátelsky a znovu vyvolávat antisemitské předsudky, zejména poté, co se nově vzniklý židovský Stát Izrael po volbách 1949 nevydal cestou komunismu. Lze připomenout tzv. Slánského proces, v němž ze čtrnácti obviněných bylo jedenáct označeno jako „židovského původu“. Zinscenovány byly i další procesy a vrcholem bylo zatčení a odsouzení krajně levicového izraelského politika Mordechaje Orena, který Československem jen projížděl. Netřeba dodávat, že tyto akce vážně poškodily renomé komunismu v Izraeli.

A co protestanté? 

Žel ani nositelé reformace neunikli jedu antisemitismu a jeho kořeny lze sledovat až k Martinu Lutherovi a jeho spisku O Židech a jejich lžích, napsanému v roce 1543. Z pogromů spáchaných protestantskýma rukama na našem území máme dobře zdokumentován případ z třicetileté války, kdy 26. června 1643 vpadla do Kroměříže švédská vojska pod velením generála Lennarta Torstensona a s pomocí protestantských Valachů vyplenila město včetně židovského ghetta. Událost je zachycena opět z pozice obětí v rukopisu nazvaném Kroměřížská selicha. Jedno z nejstarších ghett na Moravě bylo tehdy i se synagogou vydrancováno a většina židovských obyvatel včetně rabína Mordechaje ben Moše byla zavražděna. Je zmíněno asi sedmdesát Židů zabitých a upálených, zardoušených a utopených.

Vidíme tedy, že i v českých zemích jed antisemitismu způsobil mnohou bolest a měli bychom usilovat o to, aby se na naše dny vzpomínalo v židovských dějinách s láskou a požehnáním.