Moderní antisemitismus

V souvislosti s událostmi 7. října v Izraeli a následným konfliktem v Gaze se i v naší společnosti vynořují nálady a jevy, které se zdály být historicky pohřbené, případně byly jen otázkou krajně pravicové politické scény. Mediální pozornost si získaly propalestinské demonstrace ve velkých evropských městech i v amerických univerzitních kampusech. Agrese se v některých případech obracela nejen vůči Státu Izrael, ale i k Židům, kteří žijí v Evropě a se Státem Izrael kolikrát nemají moc společného. 

Je jasné, že může existovat kritika zahraniční i domácí politiky Izraele bez toho, aby byla antisemitskou. Nicméně v okamžiku, kdy protestující vykřikují hesla o svobodné Palestině „od řeky až po moře“, pro část z nich se nejedná o snahu najít společné soužití mezi Izraelci a Palestinci na území mezi Jordánem a Středozemním mořem, ale o obhajobu zničení izraelského státu a navrácení území do rukou Palestinců. U některých se tedy jedná o podněcování k nenávisti proti národu, rase nebo etnické skupině.

V této skupině protestujících tak budou lidé, jejichž primární motivací je vyjádřit svou solidaritu s utrpením palestinského lidu, ale také jsou tam tací, jejichž nastavením je skutečně antisemitismus. Jiní by řekli, že se nejedná o antisemitismus klasického střihu, ale jde o antisionismus – tedy odpor či kritika projektu židovské domoviny v Palestině. Výzkumníci se prozatím nedohodli na tom, jaký je vzájemný vztah mezi antisemitismem a antisionismem. Skutečnost, že se vznikem Státu Izrael vznikla národnostní entita částečně také vyhnáním arabského obyvatelstva, kterému nebylo umožněno se vrátit do svého rodiště, se pak stala katalyzátorem nepřátelství vůči Židům v muslimském světě i moderních antižidovských, a především antiizraelských pozic na levici politického spektra. 

Levicový vztah k antisemitismu

V pozdně stalinském Sovětském svazu se antisionismus stal součástí ideologického podhoubí. Židé v politických strukturách komunistické strany se stali cílem politických procesů. Zároveň Sovětský svaz upustil od podpory Státu Izrael, tak jak si ji pomatujeme v prvních letech po vyhlášení samostatnosti, a začal vojensky podporovat arabské státy. Po roce 1967, kdy Izrael porazil arabské státy v rámci šestidenní války, rozpoutal Sovětský svaz masivní antisionistickou a antiizraelskou kampaň, ve které vykresloval Židy, zvláště pak ty v Izraeli, jako nové fašisty.

Zároveň část západní levice upustila od třídního boje, ale zaměřila se na kulturní aspekty světového systému, který se sice pomalu zbavoval impérií a kolonií, ale to ještě neznamenalo blahobyt a ekonomický růst. V tomto pojetí světa je to samozřejmě západní kapitalismus, kdo utlačuje a vykořisťuje lidi třetího světa. Pak je Izrael představitelem kolonialismu, výspou západního imperialismu a utlačovatelem lidu Palestiny. Přidejme také antiamerikanismus, který vnímá Izrael jako nástroj americké zahraniční politiky, případně Ameriku jako ovládanou izraelskou lobby. Tím se také Izrael stává tím, kdo vyvolává konflikty a je největší hrozbou světového míru.

Islámský vztah k antisemitismu

Islámský antisionismus je do jisté míry logickým důsledkem konfliktu na území Palestiny, počínaje židovskou imigrací do Palestiny za dob britského mandátu (v té době žila v oblasti židovská historická menšina). Korán má některé výroky, které se používají proti Židům, ale v mnohém nepřátelství vůči nim nabralo nových obrátek s moderní interpretací islámu skupinami, jako je Muslimské bratrstvo (Hamás). Moderní antisemitismus čerpá ze dvou zdrojů. Jedním jsou protižidovské verše z Koránu. Druhým pak recyklace starých evropských antisemitských motivů. Slavný antisemitský podvrh z počátku 20. století, Protokoly siónských mudrců, se vydává masově, a dokonce se státní podporou, jako je tomu třeba v Íránu. Zároveň je rozšířené popírání holokaustu. Někdy nemá podobu totálního popření, ale tvrzení, že ho Židé nafukují a využívají tak pozice oběti.

Muslimové, kteří imigrují do Evropy, pocházejí často z míst, kde je antižidovský postoj samozřejmostí, což v kombinaci s malou evropskou židovskou komunitou, která bývá často integrovanější a úspěšnější, tvoří výbušnou směs.

Židé i Palestinci potřebují moc evangelia, stejně jako všichni antisemité světa. 

Kombinace levicového a islámského antisionismu tak tvoří spojenectví v kritice Izraele a také ideologické podhoubí pro moderní projevy antisemitismu, které jsme zaznamenali v médiích a na sociálních sítích.

Pravicový antisemitismus

Za zmínku stojí ještě třetí proud antisemitismu, a to je ten extrémně pravicový. Není asi příliš překvapivé, že neonacisté a silní národovci pokračují ve starších tradicích antisemitismu. Židé pro ně nejsou součástí vlastního národa, jsou cizím tělesem, které je třeba odstranit. Případně tento přístup nabírá rasových prvků. V tomto táboře často najdeme popírače holokaustu a zároveň Hitlerovy fanoušky.

Existují dokonce skupiny, které kombinují křesťanství se silným nacionalismem. V těchto skupinách se antisemitismus také objevuje. V Evropě je v tomto táboru málo křesťanů, spíše se objevuje na americké okrajové scéně. 

Mnohé církve po druhé světové válce často přístup k Židům upravily. V předválečné minulosti byli totiž zdrojem nesnášenlivosti vůči Židům ve velké míře křesťané. Jen s těžkým srdcem člověk poslouchá příběhy o dozorcích ve vyhlazovacích táborech, kteří o Vánocích zpívali koledy za zvuku kostelních zvonů. Můžeme sice spekulovat o opravdovosti či „obrácenosti“ těchto lidí, nepochybuji však o tom, že mnozí přeživší vůbec neřešili, zda křesťanství těchto dozorců bylo opravdové. Jméno Ježíš tím rozhodně nezískalo na slávě.

V tomto ohledu je antisemitismus velmi mnohotvarý jev, neboť nabírá různých podob v různých společnostech. Židé byli obviňováni ze spolčování s bolševiky nebo z toho, že jsou součástí konspirace na ovládnutí světa skrze kapitalismus. Někdy se jim připisuje škodlivý kosmopolitismus (pokud byli kritiky bolševici za pozdního stalinismu) a globalismus (pokud jsou kritici laděni národovecky) a jindy jsou vnímáni jako oddělená skupina obyvatel, která se není ochotná přizpůsobit a lpí na svých tradicích.

Historické a společenské dění na území Palestiny budí reakce a celý svět se dívá. Celý svět má navíc ale také pocit, že může vynášet soudy. Jeden z rysů antisemitismu je, že teorie, které jej informují, staví Izrael, případně židovský národ, do centra světového dění a světové vlády, což je zároveň důvod k nenávisti a nesnášenlivosti. Tomu se ale můžeme jako křesťané vyhnout. I když se poslední konflikt světa odehraje na území Izraele, není to ten konflikt, který právě sledujeme. 

Židé i Palestinci potřebují moc evangelia, stejně jako všichni antisemité světa. 

Mgr. Kateřina Fridrichová, Ph.D.

BICF Brno

Odborná asistentka na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Masarykovy univerzity

Obrázek z úvodu textu: Nápis na mostě na D35, odkazující na podvodný dokument z počátku 20. století. Zdroj: Výroční zpráva o projevech antisemitismu v ČR za rok 2022, str. 77, www.fzo.cz

Také by vás mohlo zajímat