„Avšak Mojžíš Bohu namítl: ‚Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?‘“ (Ex 3,13)
Novopečený mladý tatínek na nedělních bohoslužbách sboru hrdě oznamoval narození svého dítěte. Uvedl datum, kdy se narodilo, míru a váhu, samozřejmě neopomněl zmínit pohlaví, a nakonec promítl na zeď fotografii. Už se chystal skončit a usadit na své místo, když sbor hlasitým šepotem dával najevo, že informace je neúplná: „A jak se jmenuje?“
Myslím si, že většinu informací, pokud by nebyly zmíněny, by mu přátelé odpustili, ale jméno nikoli. Je tak nějak samozřejmé, že každý člověk je spojován se jménem – osobním i rodovým. Nelze si představit člověka beze jména. Dokonce i dítěti bez rodičů (například miminku vloženému do babyboxu) se automaticky dává úřední jméno. Jméno znamená identitu, zdůrazňuje lidství. Bez jména je člověk neúplný. Nikoli náhodou odebírali esesáci vězňům v koncentračních táborech jména a dávali jim čísla. Tento projev dehumanizace znamenal maximální pohrdání a opovržení jejich životy, popření jejich identity a snížení lidské existence na číselnou položku seznamu, která dnes je a zítra již být nemusí. Proto je jméno důležité.
Tématem aktuálního čísla časopisu je Boží jméno, přesněji Boží jména, neboť Bůh je v Bibli označován různými jmény. V jistém smyslu je to důležité, protože i my Boha nějak oslovujeme v modlitbě. Ve starověku nebo v prostředí, kde se střetává více různých náboženství, se Boží jméno používá k odlišení a vymezení. Když proroka Jonáše postihla na moři bouře a každý z cestujících volal ke svému bohu, přišla řada i na něj: „Co je s tebou, ospalče! Vstaň a volej k svému bohu! Snad si nás tvůj bůh povšimne a nezahyneme.“ Jonáš tedy musí s pravdou ven, představuje se ostatním a představuje i svého Boha: „Odpověděl jim: ‚Jsem Hebrej a bojím se Hospodina, Boha nebes, který učinil moře i pevninu.‘“ (Jon 1,6.9) Neposlušný prorok definuje svého Boha nejen jménem, ale i stručnou charakteristikou naznačující, že jde o Nejvyššího Boha, Stvořitele všeho.
Je důležité vědět, že jméno není jen náhodný shluk slabik, nýbrž nese v sobě význam. Dnes to již není tolik patrné, ale věda známá jako etymologie se touto skutečností zabývá a pomáhá nám porozumět, jak se jednotlivá slova vyvíjela, jaký je jejich původní význam. Například názvy měst v sobě obsahují informaci charakterizující význam či okolnosti jejich založení. Zrovna tak jména označovala vlastnosti člověka, okolnosti jeho narození či naděje do něj vkládané. Například „Noe“ znamená „odpočinutí“, protože tehdejší civilizace zmítaná chaosem, nespravedlností a násilím toužila po klidu.
Je rovněž důležité, že ten, kdo dává jméno, často stojí v určité pozici autority nad pojmenovávaným. (Tato skutečnost má výjimku, kterou si uvedeme za chvíli.) Rodiče dávají jména svým dětem. Pánové dávali jména otrokům. Adam měl v ráji pojmenovat všechna zvířata. V knize proroka Daniela to byl vysoký úředník na králově dvoře, kdo změnil judským přesídlencům jména. Znamenalo to „zapomeň na svou vlast, na svou rodinu, na svého Boha, odteď jsi někdo jiný“. Šlo o podobnou formu znásilnění identity jako ve zmíněném příkladu z koncentračního tábora.
Jména dáváme lidem (zvířatům, městům atd.) proto, abychom je odlišili od ostatních. Pokud je něco jedinečné svého druhu, nepotřebuje být označeno jménem. Hvězd je na nebi bezpočet, a proto jim lidé od nepaměti dávají jména. Zrovna tak i galaxií je mnoho, a proto je musíme navzájem odlišovat. Ale jelikož je vesmír jen jeden, nemusíme jej pojmenovávat.
Vidíme to na prvních lidech; výraz Adam vlastně znamená „člověk“ nebo „lidé“. Když Bůh stvořil Evu, Adam ji pojmenoval jednoduše „žena“. Teprve, až když se jí narodí potomci, nazývá ji Evou („matkou živých“). Ztrácí svou jedinečnost, je třeba ji odlišit (Gn 3,20).
Bůh je jedinečný. Je jeden, nepotřebuje se vymezovat, nemá konkurenci, není mu rovného. Přestože Bible píše o různých bozích, Hospodin byl vždy chápán jako Bůh zcela jiné kategorie, ostatní bohové ve srovnání s ním nebyli ničím. Představovali pouhé stvořené bytosti, kdežto On je Stvořitelem všeho.
Proč tedy mluvíme o Božím jménu? Domnívám se, že existují dva hlavní důvody: zaprvé, v komunikaci s pohanskými národy, v prostředí, kde se uctívalo bezpočet různých „bohů“, se jevilo jako potřebné Jediného Boha nějak označovat. A zadruhé, což je důležitější, mluvíme o situačních jménech. Například otrokyně Hagar, která respektovala Boha uctívaného jejím majitelem, Abrahamem, jej pro sebe nazvala „Bůh vidění“, protože viděl její utrpení na poušti a dal jí nalézt studnu s vodou. Lidé takto označovali Boha podle zkušenosti, kterou s ním prožili. To je právě ona zmíněná výjimka, kdy podřízená bytost pojmenovává bytost nadřazenou.
Avšak situační jméno není jediným, a už vůbec ne hlavním označením Boha. To je patrné ze scény, kdy se Bůh ukazuje v ohnivém keři Mojžíšovi. Přestože se představuje jako Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, Mojžíš se dožaduje jeho jména. Odpovědí, jež se mu dostane, ale není jméno. „Jsem, který jsem“ není jménem. Je označením bytí, existence. Ten, který skutečně existuje a z jehož bytí je odvozeno veškeré bytí na zemi i na nebi, nepotřebuje jméno. On prostě JE.
V jistém smyslu je Boží jméno stále tajemstvím: když se patriarcha Jákob po svém nočním zápase s andělem dožaduje jeho jména, nedostane se mu odpovědi (z kontextu víme, že zápasil se samotným Bohem). V knize Zjevení se dočteme, že skutečné Boží jméno zná jen On sám (Zj 19,12). Nejde zde o nějaké slovo, které Bůh z důvodů jen jemu známých před námi skrývá, jako spíše o to, že plnou podstatu Boží existence nelze pochopit. Bůh bude stále pro nás tajemstvím, po celou věčnost nás bude znovu a znovu překvapovat, nikdy ho nebudeme úplně znát.
Určitým způsobem přesto Boha známe. Známe jej skrze svůj osobní kontakt s ním. Neznáme ho dokonale, ale známe ho, jako malé dítě zná svého otce. Děti poznají rodiče dříve, než dokážou slabikovat jejich jméno. O jméno tady vlastně vůbec nejde, jde o to, abychom Boha poznali osobně, jako Stvořitele, jako Otce, jako Spasitele, který se nám dal poznat v Ježíši Kristu, jako Ducha svatého, který nám byl dán. Má mnoho jmen (označení), ale sám je naprosto Jedinečný. A věčný život spočívá v tom, že jej takto poznáme (J 17,3).
Martin Moldan, biskup AC