Co je lepší varianta pro službu pastora? Být pastorem na plný, či částečný úvazek, nebo službu pastora dělat při zaměstnání? Otázka to je stále aktuálnější. Důvodem je měnící se společnost, rostoucí finanční nároky, generační výměna v církvi a klesající finanční dotace od státu. Jaká je správná odpověď na tuto otázku? 

Osobní reflexe

Na začátku své úvahy bych rád uvedl, že jsem zažil velmi intenzivní službu zástupce pastora při plném zaměstnání v armádě po dobu deseti let, následně jsem na základě Božího vedení z armády odešel a pracoval na plný úvazek v církvi, stal se postupně pastorem, seniorem oblasti, velitelem hlídky Royal Rangers, abych později vstoupil do služby 1. zástupce biskupa na plný úvazek a po dobu pěti let ještě nadále vedl sbor. 

Získal jsem zkušenost se službou při zaměstnání a doporučuji, aby jakýkoliv služebník v církvi nejdříve pracoval v sekulárním zaměstnání. S manželkou jsme si prošli rozhodováním o odchodu z dobrého zaměstnání s vidinou nižší mzdy v církvi. Rodina pastora se totiž automaticky stává součástí jeho služby a běžně se očekává její plné zapojení a akceptování nižší životní úrovně. Nejde tedy jen o pastora, rozhodnutí má dlouhodobý dopad na život celé rodiny. A právě ve hmotném zabezpečení, které je často pro pastory palčivou otázkou, jsme současně zažívali Boží péči. Jsem vděčný, že během plného úvazku mohlo dojít k velkému rozvoji služby. A nakonec jsme okusili, jak náročné je skloubit plný úvazek zástupce biskupa se službou pastora. 

Všechna období měla své výhody a nevýhody, vítězství a prohry. Vždy však byla spojena s hledáním odpovědí na nesnadné otázky (finanční zabezpečení, opuštění vystudované profese, pohled lidí a rodiny, poznání Boží vůle) a s uvědoměním, že klíčovou roli při hledání odpovědí musí hrát vztah s Bohem, poznání jeho vůle a ochota do Boží vůle vstoupit. 

Respekt 

Velmi si vážím rozhodnutí každého z bratří či sester vstoupit do služby v církvi, a to nejen do role pastora či zástupce pastora. Jsem vděčný za obětavou službu každého člena naší církve a jeho podporu Božího království. Přesto bych rád nyní vyjádřil svůj respekt vůči těm, kteří přijali Boží povolání do služby pastora bez ohledu na rozsah pracovního úvazku. Přijali zodpovědnost za část Božího díla, která jim byla svěřena jako vedoucím v daném sboru. Pokud jste vedoucí kdekoliv, víte, co znamená nést hlavní zodpovědnost. 

Mám velký respekt k jejich víře, odvaze, ale i poslušnosti Boží vůli. Vím, že jejich rozhodování nebylo jednoduché a někdy stále bojují s pochybami a odolávají duchovním a lidským tlakům. Věřím, že obstojí a naplní Boží povolání.

Správná volba

Jak by to tedy mělo být? Pastor přece musí být na plný úvazek v církvi, aby se mohl plně soustředit na vedení sboru. Ne, naopak, musí to zvládnout při sekulárním zaměstnání, aby ukázal všem členům, jak sloužit při zaměstnání, a přitom sbor ušetří na jeho mzdě. Trochu jsem to vyhrotil, není to černobílé, ale naopak více barevné a komplikovanější. Každé období církve a situace jednotlivých sborů vyžadují rozdílný přístup. V době komunismu bratři vedli sbory při svých zaměstnáních, po sametové revoluci se otevírala možnost k uvolňování služebníků pro zaměstnání v církvi a bylo to vnímáno jako obrovská příležitost pro růst Božího království a jako vyslyšené modlitby. V současné době zase zvažujeme efektivitu pracovních úvazků a hledáme nové modely vedení sborů. 

Z mého pohledu je důležité, abychom si nevytvořili jediný možný model, ale abychom byli pružní, připravení a ochotní reagovat na nové situace novým přístupem. Je-li sbor malý a nemá finance, ať pastor vše dělá při svém zaměstnání. Jestliže má zaměstnání, které může kombinovat se službou ve sboru, oboje dělat na sdílený úvazek a mít dvě mzdy, proč ne. Je sbor větší a finančně zdatný? Dejme příležitost k jeho uvolnění a dalšímu růstu sboru. Nebojme se v tom být operativní a vyzkoušet možnosti. Buďme však opatrní v tom, abychom nepodléhali „moderním“ trendům, lidským tlakům, kopírování druhých, ale stůjme na Božích základech a hledejme vždy konkrétní vedení Ducha svatého. 

Je důležité, abychom si nevytvořili jediný možný model, ale abychom byli pružní, připravení a ochotní reagovat na nové situace novým přístupem. 

Rozhodování

Každý pastor jistě při svém rozhodování zohledňuje potřeby sboru (pastorační, provozní, rozvoj služeb či budování služebníků), možnosti sboru (finanční a lidské zdroje) a celkovou atmosféru ve sboru (vnímání služby pastora, vztahy). V konečném důsledku musí rozhodnutí, zda a jak bude vykonávat službu pastora, udělat především on sám (respektive s manželkou). 

Jako členové sboru můžeme mít zásadní podíl na tom, jak konkrétně si pastor a vedení sboru na otázky ohledně způsobu vedení sboru, uvolnění či neuvolnění pastora či jiných pracovníků odpoví. Jak je to myšleno? Náš postoj, vyjadřování a praktické jednání buď situaci přitíží, nebo ulehčí. Pokud bude sbor malý a pastor v jiném zaměstnání, naše zapojení do služby, převzetí spoluzodpovědnosti budou velmi prospěšné pro zvládání pracovního zatížení nejen pastora, jeho rodiny, ale i vedoucích. Pokud sbor vyroste a bude zjevná potřeba uvolnění pastora (částečného či plného), ale místo pozitivních vyjádření podporujících takový krok budeme mluvit o zbytečném utrácení na mzdu a sami nebudeme sbor štědře podporovat, možná se nikdy sbor neposune dál. 

Obdobně toto platí i v období, když už je pastor na úvazek ve sboru uvolněn. Pokud budeme mít postoj „však si ho platím, ať to udělá on“ nebo „pastor mi nerozumí, protože nechodí do práce“, či nás dokonce přemůže závist (pro Čechy žel typická) a budeme kritizovat pastora za dovolenou v zahraničí či nové oblečení, může se stát, že původní odhodlání pastora vzdát se svojí vlastní kariéry ve prospěch nesení zodpovědnosti za sbor se postupně vytratí a sbor nebude mít pastora ani na úvazek, ani bez úvazku. Mám však naději, že k tomu v našich sborech docházet nebude, ale postupně každý z nás budeme růst do zralosti ve svých postojích a jednáních, včetně finanční obětavosti, podpory sboru a samotné služby pastora. 

Jeden příklad na závěr

Rád bych zakončil tento článek pěkným příkladem církve ve Filipech, kterou apoštol Pavel oceňuje za její péči o sebe: „Velmi jsem se v Pánu zaradoval, že již zase rozkvetla vaše péče o mne.“ (Fp 4,10–20) V Pavlových listech se můžeme dočíst o jeho obětavosti a postoji, kdy nechtěl zatěžovat církev náklady na svůj život a službu (někdy si vydělával výrobou stanů), ale současně vidíme, jak si cenil finanční podpory sborů, která mu umožňovala čas a energii místo výroby stanů soustředit na rozvoj jeho služby.

Jako služebníci potřebujeme být připraveni přinášet oběti spojené se službou v církvi včetně možného nižšího finančního ohodnocení až po nevalnou úctu k povolání pastora, ale současně toto vidět jako nádhernou příležitost a výsadu sloužit při budování Božího království a církve, ať už při práci či na plný úvazek. 

Jako členové sboru můžeme díky svým ochotným srdcím, zapojení do služby ve sboru, díky úctě ke službě pastora a štědrosti své finanční podpory růst v obdobném postoji jako Filipští a přinášet více radosti do služby vedoucích sborů a přispívat k rozkvětu péče o ně. 

Jaká je tedy správná odpověď na naši úvodní otázku? Služebníci, dělejme prosím maximum pro rozvoj ostatních služebníků a pro minimální zatížení církve. Členové, prosím dělejte maximum pro svoje zapojení do služby, podporu sborů a uvolnění pastorů.