Chvalozpěv o ženě statečné patří k nejoblíbenějším pasážím o ženství v celé Bibli. Právě popularita této pasáže z knihy Přísloví je však zároveň jejím osudem: po celou historii si lidé do toho chvalozpěvu promítají svou kulturu, očekávání, představivost a ženě statečné přisuzují role, které vidí okolo sebe. Někdo v ní vidí hospodyni a skvělou manželku, jiný zase ženu, která ví, co chce, a dosáhne toho. Tento chvalozpěv inspiroval a inspiruje ženy po dlouhá staletí po celém světě. Když si ho dnes přečtu, vidím vedoucí. Nejenže jí její manžel důvěřuje ze srdce, ale ona také rozděluje úkoly služebníkům v domě, navíc posuzuje pozemky, má vlastní výdělky a dělá kvalifikovaná rozhodnutí. To ukazuje na úplné základy vůdcovství, mezi které patří právě schopnost získat si důvěru a dělat rozhodnutí. Proč o vůdcovství této znamenité ženy neslyšíme víc?

Možná za to mohou právě ty kulturní předpojatosti, které si do textu promítáme. Možná by pomohlo, kdybychom se některé pasáže učili číst starověkým způsobem. Co mám na mysli? Dám příklad z Nového zákona. Co myslíte, že je Pavlovým teologicky nejpropracovanějším dopisem, který napsal? Ano, je to list Římanům. Kdo podle vás doopravdy napsal dopis Římanům? Jasně, řeknete Pavel, ale ten ho diktoval. Víte, jak se jmenoval muž, který dopis svou rukou skutečně napsal? Je to napsáno přímo v tom listu: „Pozdravuji vás v Pánu já Tercius, který jsem napsal tento dopis.“ (Ř 16,22) Výborně, další velká otázka: Kdo byl doručitelem dopisu do Říma? Kdo byl Pavlův vyslanec? Lidé tehdy nepoužívali Českou poštu. Posílali důvěryhodné lidi, kteří se těšili úctě a kteří často ten dopis jako první v dané církvi přečetli. Takže, kdo byl tím důležitým Pavlovým člověkem? Ano, čteme to znovu přímo v dopise: „Doporučuji vám naši sestru Foibé, diakonku církve, která je v Kenchrejích, abyste ji přijali v Pánu, jak se sluší mezi svatými a pomohli jí ve všem, v čem by vás potřebovala. Vždyť i ona byla pomocnicí mnoha lidem, i mně samému.“ (Ř 16,1–2) Na rozdíl od některých dnešních konceptů slova diákon ve smyslu praktická služba používal NZ tento termín jako výraz pro vedoucí církve. Foibé byla diákonkou církve v Kenchrejích. Pavel ji posílá se svým dopisem do Říma, kde ji před všemi pozdravy také doporučuje jako někoho, kdo mu v mnohém pomohl. List Římanům je skvělý teologický spis, a když ho věřící v Římě četli, napadaly je otázky typu: „Co je spravedlnost v Bohu?“ nebo „Kdo je ten nešťastný člověk, o kterém Pavel píše zhruba v polovině?“ Koho si myslíte, že se zeptali jako prvního? Je možné, že první osoba, která tento dopis veřejně četla a vysvětlovala, byla žena, kterou Pavel této církvi rozhodně doporučuje? Jak to jde dohromady s představou, že Pavel je proti službě žen?

A co by měla říct teprve Junia? Tato žena neměla ponětí, že jednou budou o jejím pohlaví diskutovat teologové, když se objevila taktéž v listu Římanům 16,7: „Pozdravujte Andronika s Junií, mé krajany a spoluvězně, významné apoštoly, kteří patřili Kristu dříve než já.“ Andronikus byl pravděpodobně manželem Junie. Společně byli považováni za „významné apoštoly“ a pravděpodobně patřili k těm prvním apoštolům, kteří ještě zažili na vlastní oči Ježíše, proto o nich Pavel mluví jako o těch, kdo patřili Kristu dříve než on. Některé překlady Bible ovšem mají: pozdravujte „Junia“, muže. Dnes máme historicky zdokumentováno, jak se ze ženy Junie stal muž, jak a kdy se Junia dostala pod čáru do poznámek a kdy vypadla i z nich. Junia byla ale žena, nikdy neexistoval důkaz, že by vůbec existovalo mužské jméno Junias. Až do roku 1927 byl v řeckém NZ termín Junia jako žena. Až v tom roce udělali ve 13. edici Složeného řeckého NZ Eberharda Nestlého používaného k překladům z Junie muže. Bylo to tak až do roku 1998, kdy v novém vydání zmizel Junias a vrátila se Junia. Proto máme v různých verzích Bible různá jména, protože žena, kterou Pavel považuje za významnou apoštolku, měla být umlčena.

První církev přitom nikdy neměla problém s akceptováním Junie jako významné apoštolky. Jan Zlatoústý napsal v roce 344 ve svém dopise Římanům toto: „Být apoštolem je veliká věc. Ale být někým jedinečným mezi apoštoly – jenom pomysli, jak úžasný to chvalozpěv! Jsou jedinečnými na základě svých skutků a dokonalých ctností. Vskutku, jak veliká musela být moudrost této ženy, že byla uznána za hodnou apoštolského titulu.“

Pointa je jasná: Ženy v první církvi vedly, kázaly, učily, byly významnými spolupracovníky i apoštoly. Jak tedy skloubíme svou teologii o tom, co žena může a nemůže, se svědectvím Písma, kde je mnoho žen, které si Bůh velmi používal ve vedení a veřejné službě? Doufám, že nad tím budeme vážně přemýšlet. Protože dnešní svět skutečně potřebuje ženy statečné, které vedou, a které vedou dobře, získávají si důvěru a rozdělují úkoly, delegují, rozhodují a posuzují.