Jakých vlastností si dnešní společnost u člověka cenní nejvíce? Co oceňujeme na lidech, které stavíme do popředí? Jaký je charakter lidí, kteří nás inspirují, motivují a udávají směr našim životům? K jakým idolům vzhlížejí naše děti? Otázka správného charakteru člověka – toho, o jaké vlastnosti v životě usilovat a jak ty dobré pěstovat, není nikterak nová. Od antických filosofů po soudobé influencery stále zůstává výzvou pro každého z nás.

Když byl v roce 2014 Mark Driscoll, populární pastor a zakladatel amerického megasboru Mars Hill, donucen odstoupit ze svých funkcí, důvodem nebylo morální selhání v oblasti sexu, které se zdálo být nejčastějším druhem skandálů předních církevních osobností. Mark Driscoll byl do té doby znám jako vtipný a poutavý kazatel, protagonista obnoveného zájmu o reformovanou teologii a úspěšný zakladatel sboru v sekulárním Seattlu; mluvil na mnoha konferencích a vydal několik knih. Ačkoliv se kontroverze kolem Driscolla vršily už nějakou dobu, vaz mu nakonec zlomilo, když na veřejnost vyplynuly věci, které lidé v jeho týmu ve sboru věděli už nějakou dobu – Mark Driscoll byl surový, manipulující a urážlivý. Veřejný obraz úspěšného kazatele na pódiu se ukázal být neudržitelný, jen co byla opona poodhrnuta a veřejnost mohla nahlédnout do zákulisí.

Příběh Marka Driscolla ztělesňuje dilema, které je tak typické pro dnešní dobu velkých jevištních pódií, Hollywoodu, sociálních sítí a YouTube, ale bylo tu v jisté míře od nepaměti – vztah mezi naší veřejnou personou a tím, jak nás znají lidé, kteří jsou s námi v úzkém kontaktu, kteří s námi musí pracovat, nebo dokonce žít. To, co často přináší pozvánky být řečníkem na konferenci, jsou věci jako cílevědomost, výřečnost a notná dávka asertivity. Kdo chce šéfovat z těch nejvyšších pozic, musí být neúprosný, mít vůli jít si za svým hlava nehlava a být ochoten se rozloučit s lidmi, kteří nesdílejí vizi či nezvládají tempo. Alespoň takto to častokrát vypadá. Ačkoliv není možné namítat něco proti rysům, jako jsou vizionářství, cílevědomost, vytrvalost či výřečnost, protože právě díky nim v tomto světě vznikají nové a dobré věci, není to vše, co tvoří osobnost. Co jsou tedy rysy, které možná nejsou vždy hned patrné, ale jsou klíčové pro život, práci a službu člověka?

Apoštol Pavel ve svém listu do Galacie vyzdvihuje vlastnosti, které mají sloužit jako důkaz, že v člověku působí Duch svatý. Jde o seznam, kteří mnozí znají zpaměti: láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání (Ga 5,22–23). Jedním z průkazných rysů života křesťana je, že se v něm toto ovoce Ducha upevňuje a rozvíjí. Je to však ovoce, které hnije hned, jak jej postavíme na piedestal, aby ho ostatní na nás obdivovali. Svoji tichost nemůžeme hlásat ani z kazatelen, ani ze sociálních sítí. A i když budeme známí pro svoji dobrotu či laskavost, lidé, co s námi nejsou v přímém kontaktu, budou mít stejně důvod pochybovat a ptát se: „Jaký ale doopravdy je?“ Skutečné ovoce Ducha nemůže přinést slávu (alespoň ne za našeho života) a nedá se ani zpeněžit. 

Být do široka a daleka známý, oceňovaný či respektovaný, ať už v církvi, nebo mimo ni, nemusí být v rozporu s pěstováním ovoce Ducha. Ale úspěch v očích ostatních tímto ovocem ani nebývá nijak navýšen. To, co se obvykle považuje za úspěch, povětšinou vyvěrá z jiných kompetencí, schopností a atributů, než které kladl Pavel Galatským na srdce. Proto se není čemu divit, že dějiny jsou plné úspěšných lidí (definici úspěchu zatím ale ponechme stranou), v jejichž životě ovoce Ducha povážlivě absentovalo. Jinými slovy, úspěch a ovoce Ducha jsou na sobě víceméně nezávislými veličinami.

Moderní doba přinesla fenomén, který se snaží zúročit ty správné postoje k získání úspěchu a veřejného uznání. V češtině se někdy označuje jako tzv. mávání ctností (ale známější je stále pod anglickým pojmem virtue signalling). Lidé, skupiny, či dokonce celé korporace při takovém aktu snažného mávání chtějí zabrnkat na struny morálnosti okolí a navýšit si společenský kredit. Ukázat se být lepším, ne skrze lepší produkt, ale skrze morální nadřazenost. Je jedno, zda jde o oblast lidských práv či ekologie, snaha dávat na odiv svou ušlechtilost nakonec není ničím jiným než laciným marketingovým trikem, karikaturou skutečné ctnostnosti. Výsledkem takového mávání je, že se potvrzuje již dříve zmíněné – ovoce Ducha, skutečné ctnosti, charakter člověka se nedají používat k upoutání pozornosti, sebepropagaci či zisku. Ale také se ukazuje, že v naší společnosti to přece jen nějakou váhu nese – jinak by s tím nikdo neztrácel čas.

Britský historik Tom Holland ve své knize Panství kříže, která nedávno vyšla v češtině, ukazuje, jak zásadně křesťanství za 2000 let ovlivnilo hodnoty a morální kompas západní společnosti. I přes usilovnou snahu o sekularizaci, Západ ze sebe stále nemůže setřást dědictví toho, co se stalo v Judsku o Velikonocích kolem roku 33 po Kristu. Holland mj. zmiňuje příběh sv. Martina, římského vojáka z Panonie, který se nakonec stal biskupem v Tours. Legendárním je Martinův skutek, kdy se ještě jako voják v třeskuté zimě podělil o půl svého pláště s na kost promrznutým žebrákem, kterého všichni bohatí měšťané míjeli. Tento akt charitas, nezištné lásky k cizímu člověku, z jiné rodiny, z jiného města ukázal, že dobročinnost nemá mít žádné hranice. Nebyl v tom úplně originální, vždyť o čem jiném bylo Ježíšovo podobenství o milosrdném Samařanu? Jen Martin toto učení Galům ve Franské říši ztělesnil způsobem, který se nesmazatelně zapsal do povědomí tamních měšťanů vychovaných na hodnotách Římské říše, což změnilo jejich chápání toho, co je správné.^[1] A do dnešních dob je štědrost v charitativním dávání považována za více než chvályhodnou.

Jedním z prohřešků vůči společnosti, kterého se člověk může dopustit, je kázat vodu, ale pít víno. Tento zásadní rozkol mezi tím, co člověk říká, že je správné, a jak se skutečně chová, když se ostatní nedívají, odpuzuje. Je totiž přesným opakem integrity. Mnohé námitky vůči církvi a jejím služebníkům jsou právě kritikou pokrytectví, ať už skutečného nebo vnímaného, a církev se s ní musí vyrovnávat. Ale je komické, že si za to církev může tak trochu sama, a to hned dvakrát. Nejprve kázáním Kristova učení přesvědčila národy o tom, co je správné, co je ctností, co je ovocem Ducha svatého, a následně, když představitelé církve nežili podle tohoto standardu, ztratila v očích mnohých důvěryhodnost. 

I tehdy, když je dnes církev nositelem myšlenek a hodnot, které okolní společnost oceňuje, stále ve vzduchu visí podezření, že stejně věci nejsou tak, jak se zdá. A je jedno, že se skandály minulosti, které inspirují podezření z pokrytectví, nemusí mít zrovna naše denominace nic společného. „Církev je církev a všichni jste beztak pokrytci.“

„Církev je církev a všichni jste beztak pokrytci.“

Proti tomu se zákon neobrací

Výzvou pro každého křesťana je žít ušlechtilý život, ve kterém se bude ovoce Ducha rozhojňovat. Při čtení Pavlova výčtu, co všechno ovocem Ducha je, nás může oblít pot, když si uvědomíme, kolik nám toho ještě chybí. Jako mnoho dalšího v životě, i toto je proces, který potřebuje čas a vhodné podmínky (mezi něž patří sycení se celým Božím slovem a pokorná modlitba).

Ovoce Ducha není něčím, čím bychom mohli oslovit masy, oslavit sebe samé či konečně napravit reputaci celé církve. Jejich opravdovost se totiž projevuje v každodenních interakcích s lidmi okolo nás – v rodině, s kolegy, ale i s paní u pokladny v obchodě. 

Lidé okolo nás chtějí zakoušet laskavost, umí ocenit věrnost a dobře se jim žije s lidmi, kteří se umějí ovládat. A tisíce let křesťanského vyučování se zapsalo do podvědomí naší společnosti a kultury natolik, že lidé cítí, které vlastnosti jsou ušlechtilé, a ocení, když se s nimi u ostatních lidí setkávají.

1. Viz Holland, Tom. Panství kříže. Jak se formovala duše Západu. Praha 2022, s. 138–139. ↑