Během vánočních svátků si připomínáme tu největší událost v dějinách lidstva – Bůh se stal v Kristu člověkem. Jan, autor čtvrtého evangelia, to popisuje tak, že „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“. A dodává, že jsme díky tomu mohli „spatřit Boží slávu a být obdarováni milostí za milostí“ (J 1,14–16). 

Největší milost, kterou jsme jako lidé prostřednictvím tohoto vtělení obdrželi, nepochybně souvisí s triumfálním dílem kříže, jímž Boží Syn završil svůj pozemský život. Díky němu se nám otevřela možnost záchrany pro naše životy v podobě odpuštění našich hříchů a také cesta k věčnému životu. 

Avšak toto finální dílo Ježíše Krista nepředstavuje jedinou milost, které se nám od něj dostalo. Celé Ježíšovo přebývání mezi námi, o němž Jan hovoří, se nám stalo světlem pro naše životy (J 1,4). V něm jsme obdrželi ujištění, že Bůh je s námi – Emmanuel (Mt 1,23). A ačkoliv Boha nikdy nikdo neviděl (J 1,18), Ježíš nám ho představil. „Kdo vidí mne, vidí Otce,“ odpověděl Filipovi na jeho žádost, aby učedníkům Otce ukázal (J 14,8–9). A zároveň povzbudil v kázání na hoře své posluchače, aby utvářeli své životy ve světle Otcova příkladu: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48). 

O hledání pravých ctností

V této souvislosti je zajímavé si všimnout, že lidé si celé dějiny kladou otázky, jaký je skutečný smysl života a jak jej na tomto světě správně utvářet a žít.

Pro výraz ctnost, řecky areté, nenajdeme v moderním jazyce přesný ekvivalent. Má shodný kořen se slovem aristos označujícím vynikající schopnosti a nadřazenost a spojoval se s popisem heroické síly a odvahy, která souvisela (často, ale ne výhradně) s mužem – bojovníkem. Možná proto se latinská podoba výrazu pro ctnost – virtus – také odvozuje od slova vir, tedy muž a opět se vztahuje k mužnosti. V obou případech také nebylo možné oddělit význam tohoto slova od vůdcovství.

Již od dob starověkého Řecka se mnozí pokoušeli popsat ideál příkladného života a definovat jeho charakteristické znaky či kvality, které se později začaly označovat jako ctnosti.

Postupem doby se pojem areté začal spojovat s ušlechtilostí jednání a mysli, tedy s duševní stránkou člověka, a získal širší význam jako souhrn všech dokonalostí mysli a těla a jako označení pro něco, co se líbí, co vyniká a co budí úžas. O ctnosti se začalo uvažovat jako o určité trvalé a pevné duševní dispozici k tomu činit dobro, a to jak na úrovni individuální, tak společenské. Jinými slovy jde o vypěstovaný návyk, o němž se často mluví jako o tzv. druhé (získané) přirozenosti člověka. V tomto smyslu se ctnost vztahuje jak na oblast vnitřního nastavení člověka, tak na oblast jeho vnějšího jednání. 

Pojem ctnost, areté, používal v širším slova smyslu už nejstarší známý řecký básník Homér (asi 8. století př. Kr.) Označoval jím nejen hodnotu člověka, ale i dokonalost jiných věcí – sílu bohů, rychlost koní apod. Pythagoras (okolo 550 př. Kr.), jehož známe ze základních škol spíše jako matematika než jako filosofa či odborníka na etiku, se pravděpodobně jako první pokusil o klasifikaci ctností, tedy o formulování seznamu charakteristik nutných pro výtečný, ctnostný život. 

Významnější stopu v oblasti klasifikace ctností však v historii zanechal filosof Platón (427–347 př. Kr.). Ten vnímal ctnost jako základ společenské soudržnosti a ve svém spise Ústava definoval její čtyři základní složky: moudrost, statečnost, uměřenost (či rozumnost) a spravedlnost. Tyto čtyři složky vnímal jako důležité jak pro oblast lidské duše, tak pro oblast společenského fungování státu. A právě o nich se v pozdější tradici hovoří jako o hlavních, tzv. kardinálních ctnostech. V této souvislosti je zajímavé, že deuterokanonická kniha Moudrosti zrcadlí myšlenku kardinálních ctností ve své osmé kapitole, kde říká, že „Miluje-li kdo spravedlnost, jejím dílem jsou ctnosti: ona vyučuje rozvaze a rozumnosti, spravedlnosti a statečnosti, nad které v lidském životě není nic prospěšnějšího.“ (Mdr 8,7) 

Platónův žák Aristoteles (382–322 př. Kr.) učení o ctnostech dále významně posunul. Navázal jej na koncept blaženosti, eudaimonia, nejvyššího dobra, který lze charakterizovat jako jakési vnitřní blaho, pocit, že člověk jedná v souladu se svým svědomím. Tento pocit Aristoteles vnímal jako dar bohů, pro jehož dosažení jsou však nutné určité podmínky. Cestu k této blaženosti představuje rozvoj ctností, jež tento filosof rozdělil na morální (etické), rozumové (dianoetické) a praktické (poietické). Z nich považuje za nejdůležitější ctnosti rozumové,protože pro dosažení blaženosti je klíčový činorodý duševní život, jenž jedná ve shodě s rozumovou složkou. Pro rozvoj ctností je pak důležitá výchova odehrávající se v rámci společenství, bez něhož není možné blaženosti dosáhnout. V tomto smyslu tedy Aristoteles navazuje na Platónovu myšlenku společenské dimenze konceptu ctností. 

Tradice řecké filosofie ohledně zkoumání povahy ctností a ideálu dobrého života Aristotelem nekončí. Významně k ní přispěli například stoikové prostřednictvím myšlenek a děl římského státníka, filosofa a spisovatele Marca Tullia Cicera (106–43 př. Kr.) a stoického filosofa na císařském trůnu Marca Aurelia (121–180 po Kr.) Z určitého hlediska lze považovat tento myšlenkový zápas o hledání ideálu ctnostného jednání a povaze ideální společnosti za úžasný. Vždyť kdo by mohl popřít, že moudrost, statečnost, zdrženlivost a spravedlnost patří k pilířům ctnostného života jak na individuální, tak společenské úrovni? 

Při hodnocení myšlenek těchto řeckých a římských filosofických velikánů v oblasti ctnostného života však není možné se ubránit několika otazníkům. Zaprvé ctnosti v jejich chápání napomáhaly k utváření individuálního a společenského dobra. To je jistě ušlechtilý cíl. Jak má ovšem ono individuální či společenské dobro vypadat? Kdo stanovuje ideální podobu těchto dober? Pochází představa tohoto ideálu z přirozených, lidských zdrojů, nebo ze zdrojů nadpřirozených, transcendentálních – například od Boha či bohů? Zde už se i samotní velikáni lišili ve svých perspektivách, byť lze říct, že téměř všichni do svých úvah nějak zahrnuli jakousi transcendentální dimenzi (nejvyšší Dobro u Platóna, Bůh či bohové u Aristotela či princip Logu u stoiků). 

O ztělesnění pravých ctností 

A zde je vhodné se vrátit k našemu vánočnímu příběhu. Jak už bylo řečeno výše, v něm si připomínáme tu největší událost dějin, kdy se Bůh stal člověkem. Ježíš přišel na zem, aby nám ukázal Boha Otce, který je od počátku dějin neviditelný. Zjevil nám ono nejvyšší Dobro, o němž Platón a další pouze rozumově spekulovali. Odhalil, že nejvyšší Dobro není „něco“, ale „Někdo“. A že ten „Někdo“ má konkrétní charakter, který by se měl odrážet na našich životech. Naše dobro na individuální a společenské úrovni tak není poplatné jen lidským myšlenkám a představám, ale má svůj pevně daný vzor. Vyjádřeno jazykem teologie – je teisticky orientované. 

To samozřejmě již dávno věděli Židé. Starozákonní Písma jim odhalovala myšlenku Nejvyššího Boha a postupně jim zjevovala i jeho charakter. Zároveň před ně stavěla výzvu, aby ve světle tohoto zjevení i utvářeli své životy. Proto obdrželi Desatero přikázání, které začíná oním tak často přehlíženým prohlášením: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, domu otroctví,“ tedy poukazem na to, že Bůh pro svůj národ něco udělal, ukázal mu svou milost i svůj charakter a teď ho vyzývá k následování svého příkladu. 

Boží vtělení v Kristu pak toto zjevení ideálu ctnostného života posunulo na novou úroveň. Slovo se stalo tělem apřebývalo mezi námi. Lidé mohli sledovat Ježíše v každodenních situacích a čerpat z toho povzbuzení a vzor pro své vlastní životy. Příklad ideálního, ctnostného života nemohl být blíže a nemohl být jasnější. Ne vždy jej lidé dokázali plně postřehnout a ne vždy jej dokázali plně realizovat ve svých vlastních životech. Ale Bůh jim dokonalý vzor poskytl.

O získávání pravých ctností

Zde jsme u druhé významné poznámky k myšlenkám antických filosofů ohledně ctností. Hovoříme-li o ctnostech jako o vypěstovaném návyku či o tzv. druhé přirozenosti, je vhodné se ptát, jaké nástroje má člověk pro pěstování takových návyků k dispozici. Jak se k nim dobrat? Řečtí a římští myslitelé by pravděpodobně odpověděli, že mezi hlavní takové nástroje patří výchova, vzor a polis (společenství). Ovšem kolika lidem se dostane odpovídající výchovy či vzorů hodných následování? Kolik lidí žije ve společenstvích, která poskytují pro výchovu zdravý základ? Jak mají ctnosti rozvíjet ti, jimž se takového štěstí nedostane? 

Odpovědí může opět být náš novozákonní příběh. Již od jeho počátku vidíme, že Ježíš na svůj život a na svůj úkol nebyl sám. Jasně vnímáme nezastupitelnou úlohu Ducha svatého v Ježíšově životě. Byl z Ducha svatého počat (Mt 1,18) a byl Duchem svatým naplněn, veden i zmocněn (L 4,1–14). A přesně tak tomu má být i v našich životech – máme se znovuzrodit z Ducha (J 3,3–8), nechat se zmocnit Duchem (Sk 1,5) a vést Duchem (Ř 8,5–14). Jedině tak přijímáme onu druhou přirozenost a sílu rozvíjet ty ctnosti, které jsou důležité nejen pro náš individuální a společenský život, ale hlavně pro Boha a pro nebeské království (Ga 5,22–23). S Boží pomocí prostřednictvím Ducha svatého také překonáváme sílu hříchu, s níž antičtí filosofové nepočítali. A utváříme ten ideální, ctnostný život a realizujeme ono ideální dobro, o němž oni snili a psali. 

Myšlenková tradice ohledně ctností se i přes (nejen) výše uvedené výhrady postupně integrovala i do křesťanského myšlení. Církevní otec a milánský biskup Ambrož (340–397) přebírá Platónovy čtyři základní ctnosti do svých děl a označuje je za kardinální. Přirovnává je ke čtyřem řekám protékajícím rájem a tvrdí, že mají svůj základ v Kristu. Postupně se také v křesťanské tradici začíná hovořit o tom, že k těmto kardinálním ctnostem, které například další významný církevní otec Augustin (354–430) považuje za pouhý lidský pokus ustanovit standardy správného jednání, je třeba připojit i ctnosti teologické – víru lásku a naději (1K 13,13). Křesťanský římský básník Aurelius Prudentius Clemens pak rozvíjí svůj vlastní koncept ctností, když ve svém významném díle Psychomachia popisuje personifikovaný souboj sedmi ctností proti sedmi smrtelným hříchům, které v šestém století kodifikoval i papež Řehoř Veliký (540–604).

K rozvoji (nejen) křesťanské tradice ctností by bylo možné dodat ještě mnohé myšlenky a jména. Tomáš Akvinský (1225–1274) například pojímal kardinální ctnosti jako odraz světla přirozeného rozumu, jehož prostřednictvím Bůh poskytuje zjevení všem lidem a národům. Podle něj jen tyto ctnosti potřebovaly přivést k dokonalosti, podle hesla Gratia non tollit naturam, sed perficit (milost přirozenost neničí, ale zdokonaluje ji). Naopak hlavní představitelé protestantismu považovali učení o ctnostech za snahu zalíbit se Bohu z vlastních sil.

Ať tak či onak, zdá se, že napříč věky, tradicemi a kulturami panuje mezi lidmi shoda na tom, že existuje určitá sada charakterových rysů, vlastností či ctností, které přispívají k dobrému životu jak jednotlivců, tak společenství. Vánoční doba pak v této souvislosti přináší jedno velké a úžasné poselství a povzbuzení, že ideál všech ctností lze tady na světě nalézt a že má konkrétní podobu – osobu Ježíše Krista. V něm jsou vtěleny všechny ctnosti důležité jak pro tento život, tak pro život budoucí. A nejen to – On sám nám prostřednictvím Ducha svatého dává sílu jej následovat a tyto ctnosti rozvíjet. Pokud to činíme, nezůstáváme v životě „nečinní a bez ovoce“. (2P 1,8)

Zpracováno na základě následující literatury: 

BOYD A. C., TIMPE K. The Virtues. A Very Short Introduction. Oxford, UK: Oxford University Press, 2021. 141 s. ebook ISBN 978-0-19-258407-6

JAEGER, W. Paideia: The Ideals of Greek Culture, Volume I, Archaic Greece The Mind of Athens. 2nd edition. New York, Oxford: Oxford University Press, 1986. ISBN 0-19-500425-6.

ŠPIDLÍK T. Prameny světla. Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2019. 472 s. ISBN 978-80-7412-035-0