V jedné české písni se zpívá, že „láska nemá svědomí“. Údajně, než vejde, nezvoní, krátkých pár dnů provoní a pak jde zase o dům dál. A zanechá za sebou jen spoušť a zkázu.[1]
K uvedeným slovům by se dalo poznamenat několik věcí. Zaprvé nám text představuje pouze určitou podobu lásky, kterou lze spíše definovat jako citové vzplanutí či vášeň. Byť o tomto vzplanutí píseň hovoří jako o lásce, jde spíš o její ranou fázi, která by se teprve v pravou lásku měla postupně přetvořit. Zadruhé text předkládá určitý druh umělecké nadsázky, který lásku personifikuje a přikládá jí určité lidské vlastnosti, jako třeba (ne)přítomnost právě zmíněného svědomí.
V reálném světě však láska nestojí sama o sobě. Nelze ji oddělit od konkrétního člověka nebo lépe řečeno od konkrétních lidí, neboť láska jako cit představuje v ideálním případě cit (a nejen cit) vzájemný. A právě konkrétní člověk rozhoduje o tom, jakou podobu tomuto citu dá – a to ať už jde o výše zmíněné vzplanutí či vášeň, o rozvinutou podobu lásky mezi partnery, nebo o lásku v podobě přátelské či bratrské a sesterské náklonnosti. A rozhodně za sebou nemusí nutně zanechávat zmíněnou spoušť a zkázu.
Apoštol Pavel v této souvislosti předkládá v prvním ze svých listů příteli ve víře Timoteovi konkrétní podobu lásky, které by chtěl prostřednictvím svého vyučování docílit mezi svými posluchači. Jde o lásku agapé, jež souvisí s čistým srdcem, dobrým svědomím a upřímnou vírou (1Tm 1,5). A byť jde především o vzájemnou lásku, která se má projevovat v rámci (křesťanského) společenství, lze konstatovat, že v Pavlově pojetí láska určitě svědomí má. A mohli bychom říct, že nikoliv pouze jedno.
Jak bylo totiž naznačeno výše, láska se odehrává ve vztazích. A vztah vyžaduje minimálně dvě strany. A jak nám apoštol Pavel připomíná v jiných svých listech, především v dopisech Římanům a Korintským, ve vzájemných vztazích je nutné zohledňovat nejen své vlastní svědomí, ale i svědomí toho druhého. Bylo by totiž úžasné, kdybychom všichni měli své svědomí nastavené stejně. Ovšem Písmo i lidská zkušenost dosvědčují, že svědomí představuje velice individuální a osobní složku naší osobnosti. A tak nás na jednu stranu Písmo vyzývá, ať má každý jistotu svého přesvědčení (Ř 14,5), ovšem na druhou stranu nás varuje před tím, abychom se s druhými přeli o názorech, které souvisejí s jejich vlastním svědomím (Ř 14,1). Rostlinná strava, o níž mluví 14. kapitola Listu Římanům, a maso obětované modlám v 8. kapitole 1. Korintským představují pouze dobové příklady, které je možné aktualizovat v rámci dnešní doby a jejích vlastních témat.
V tomto smyslu je dobré vědět, že v rámci mezilidských vztahů i v rámci vztahů v křesťanském společenství nikdy nedosáhneme úplné harmonie. Pro své vlastní dobro očekávejme, že budou existovat rozdílné názory a bude docházet k neshodám. A přesto to nemusí znamenat absenci lásky. Naopak. Může to znamenat výzvu uplatňovat lásku právě v tom, že se neustále učíme snášet jeden druhého v našich rozdílnostech. Ne všechny neshody totiž nutně musíme z našeho středu eliminovat.
Plejáda témat, jež nás rozdělují, může být rozmanitá a v rámci křesťanského společenství lze snadno nabýt dojmu, že některá z nich se dotýkají samotné podstaty naší víry. V této souvislosti se často hovoří o takzvané teologické triáži[2] aneb potřebě rozlišování věcí podstatných, méně podstatných a nepodstatných. Do věcí základních (takzvaných doktrín prvního řádu) patří neoddiskutovatelné prvky křesťanské víry, které oddělují biblicky věřící komunitu od jinak věřících či nevěřících komunit (viz např. 1K 15,3). K věcem důležitým (či doktrínám druhého řádu) se řadí doktríny, které vytyčují denominační linie (např. vodní křest, křest v Duchu svatém apod.). A konečně mezi věci sporné (tzv. doktríny třetího řádu) lze přiřadit například právě zmiňované záležitosti svědomí. Značná část sporů v křesťanských komunitách pak vyplývá z toho, že se zaměňují doktríny třetího řádu aneb věci sporné, jež souvisejí s oblastí svědomí, s doktrínami prvního řádu, tedy s věcmi základními.
Plejáda témat, jež nás rozdělují, může být rozmanitá a v rámci křesťanského společenství lze snadno nabýt dojmu, že některá z nich se dotýkají samotné podstaty naší víry.
Plejáda témat, jež nás rozdělují, může být rozmanitá a v rámci křesťanského společenství lze snadno nabýt dojmu, že některá z nich se dotýkají samotné podstaty naší víry.
Co se týče kategorie věcí sporných, Pavel hovoří o lidech silných a slabých (Ř 14–15) či o lidech s nejistým či slabým svědomím (1K 8,7.12). Než se sami zařadíme do jedné z těchto skupin, je dobré si uvědomit minimálně dvě skutečnosti. Zaprvé, sporných témat existuje velké množství. Může se nám tedy lehce stát, že byť se v některých oblastech sami přiřadíme do skupiny tzv. lidí silných, v jiných oblastech je třeba naše svědomí nejisté či slabé. Málokdy potkáme člověka s pevným svědomím ve všech oblastech – a pokud ano, bývá to spíše podezřelé. A zadruhé, Pavel obě dvě tyto skupiny varuje před nepřípustným postojem jednoho k druhému. Slabým říká: „Proč soudíš svého bratra?“ A silných se ptá: „Proč svého bratra zlehčuješ?“ A oběma skupinám pak připomíná, že „všichni přece staneme před soudnou stolicí Boží“ (Ř 14,10).
Obzvláště v tomto vánočním čase, který by měl být příležitostí k upevňování vzájemných mezilidských vztahů, je dobré si tyto výzvy připomínat. Nechceme přece, aby láska, která má svědomí, po sobě zanechávala podobnou spoušť v mezilidských vztazích jako láska z úvodního textu písně, která svědomí nemá. Vždyť „poznání vede k domýšlivosti, ale láska buduje“ (1K 8,1).
Radek Smetana
zástupce biskupa AC pro vzdělávání
