„… a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde.“ (Žd 11,8)

Milí čtenáři,

myšlenka, kterou bych vám dnes chtěl předložit, pochází od Oswalda Chamberse. Nalezl jsem ji v jeho knize To nejlepší pro Jeho slávu. Chambers byl skotským kazatelem a učitelem, zemřel v roce 1917 a myšlenky, které po sobě zanechal, vydala až po několika letech jeho manželka. Ačkoli sbírka úvah určená pro každodenní čtení není vždy snadná k pochopení, právem patří do zlatého fondu evangelikálního dědictví. Autor vybízí k radikálnímu odevzdání a podřízení se autoritě Ježíše Krista. 

V každodenním čtení, hned z kraje roku, nalezneme tyto věty: „Ptal ses někdy Boha, co chce dělat? Nikdy ti to neřekne. Bůh ti neřekne, co bude dělat – namísto toho ti zjeví sám sebe.“ Samotná úvaha na daný den je pak uvedena citovaným veršem ze Žd 11,8. 

„Ptal ses někdy Boha, co chce dělat? Nikdy ti to neřekne. Bůh ti neřekne, co bude dělat – namísto toho ti zjeví sám sebe.“

Sám jsem se mnohokrát takto Boha ptal, a protože mám podobnou zkušenost jako autor (a vy nepochybně také), Bůh totiž málokdy přímo odkrývá své plány, následná věta na mne působila jako zjevení: „Bůh ti neřekne, co chce dělat, ale zjeví ti sám sebe.“ Jak důležitá může být tato zkušenost pro naše životy v dnešní době! 

Verš z listu Židům (vlastně jen druhá část verše) je značně provokativní. Rozumně založený člověk nechodí do neznáma bez jakéhokoli plánu. Když jedeme na dovolenou, máme alespoň přibližnou představu, co všechno bychom chtěli vidět. Když nastupujeme do nového zaměstnání, zpravidla se nespokojíme s popisem práce typu „Budete dělat, co bude zrovna potřeba“. Občas se setkáme s tím, že někdo vyrazí na výlet takříkajíc „na blind“ (z němčiny „naslepo“). Ale to je výjimka a zpravidla takto lidé reagují na dnešní přeorganizovanou dobu, neboť minimálně v danou chvíli nechtějí nic plánovat a touží zažít dobrodružství spontánních rozhodnutí. Ve většině jiných situací alespoň rámcový plán potřebujeme. 

I dnešní církev potřebuje vizi. Když ji lidé nemají, provází je pocit ztracenosti, nevědí, kam jdou. Preferují sbor, kde jsou tyto věci jasně dány. Čím konkrétnější vize, tím lépe. Věřím, že je to tak v pořádku, přesto následování Boha má v sobě značný prvek nejistoty, s nímž musíme počítat. Život křesťana není projekt, ale následování Božího hlasu, kdy v jistém slova smyslu nevíme, kam nás zavede. 

Popravdě řečeno, Abraham měl vizi. Bezdětnému starci se zjevil Bůh a ukázal mu, že bude mít potomků, jako je hvězd na nebi. To byla Abrahamova vize. Bůh mu ukázal dokonce ještě více – obdrží i zemi a jeho potomci tam v budoucnosti sehrají velice důležitou roli. Abrahamovi však šlo především o toho jednoho potomka mužského pohlaví, aby měl komu předat své dědictví a jeho rod nevymřel. Bůh mu slíbil, že se o to postará. Kdybychom si dali práci a prozkoumali životy všech významných biblických hrdinů, zjistili bychom, že každý z nich byl do služby Bohem povolán s určitou konkrétní vizí. 

Mít vizi je tedy správné. Zároveň je však nutné počítat s tím, kolik chvil nejistoty Abraham (a všichni ostatní bibličtí hrdinové) zažívali. Bůh nikdy nepopsal všechny jednotlivé kroky. Místo toho jim odpovídal: „Neboj se, já jsem s tebou.“ Slovy O. Chamberse, dával jim poznat sám sebe. Na Abrahamův dotaz „Hospodine, podle čeho poznám, že ji (zemi) obdržím?“ reaguje Bůh tím, že s ním uzavírá smlouvu. Jinými slovy, nedává konkrétní odpověď, ale zaručuje se sám sebou. Chce, aby mu věřil. A protože Abraham uvěřil, mohl být nazván „otcem víry“.

Dnes často slýchávám větu: „Mně to musí dávat smysl.“ Takto se lidé vyjadřují, pokud jde o zapojení se do čehokoli v souvislosti s křesťanským životem a službou. Je to dokonce jakási mantra dnešní střední generace. Rozumím tomu, věci opravdu musí dávat smysl, aby byly důvěryhodné. Ale na osobní rovině opět platí, že důležitější je důvěra. Pokud by Abraham (a jiní hrdinové) Bohu odpověděli na jeho volání „Mně to ale musí dávat smysl“, Bible by nebyla nikdy napsána. 

Když slíbený potomek dlouho nepřicházel, Abrahamova žena Sára nabídla manželovi řešení: dala mu otrokyni Hagar, aby měl potomka z ní (tehdy to byla tolerovaná praxe, nic nemravného). Abraham si určitě řekl: „Aha, to dává smysl, ještěže mám tak moudrou ženu.“ Narodil se Izmael a dějiny ukázaly, že to nebylo moudré rozhodnutí. Rčení „zplodit Izmaele“ se dnes používá ve smyslu „udělat rozhodnutí, které pochází z lidské vůle a lidského rozumu“. Musíme proto počítat s tím, že hluboká osobní víra v Boha nás občas povede cestami, které v danou chvíli vůbec nemusí dávat smysl. Bůh k Abrahamovi nemluvil každý den. Významných Božích oslovení měl vlastně jen několik. Pokud je rozprostřeme na oněch podrobně zdokumentovaných 25 let jeho života, zjistíme, že slyšel Boha jednou za několik let. A v mezidobí musel umět držet kurz, jít podle jednou daného zaslíbení a držet se víry. I to je praktická lekce pro nás: když Bůh dlouho nemluví, držme se pevně toho, co nám ukázal již dříve. Předmětem zkoušky je naše důvěra v Boží věrnost. 

Jiným rysem soudobého křesťanství je volání po tom, aby kázání a vyučování bylo praktické. Opět je pravda, že jde částečně o správný trend. Nedělní kázání, která nenaleznou odezvu v každodenním životě, nemají valnou hodnotu. Ale současně s tím musíme pamatovat, že každá praxe z něčeho vyrůstá. Má své kořeny. Křesťanství nelze zredukovat na pouhé „rady do života“ či „praktické návody“. Je důležité znát celý kontext biblického poselství. Bible je knihou spíše principů než konkrétních metod. Nebojme se proto Bibli opravdu studovat. Výsledkem bude, že lépe pochopíme, kým Bůh je – a tím získáme důvěru v jeho vedení. Poznání Boha je víc než praktické návody, protože život každého z nás je trochu jiný, a co platilo u jednoho, nemusí platit u druhého. Pokud se zaměříme na principy – ty platí vždy. 

A tak nepřestane platit, že v určité oblasti života, na osobní rovině i rovině církve, je důležité mít vizi. Ale současně platí, že následování Pána nás bude přivádět do situací, kdy si nebudeme vědět rady. Vize, plány, naše představy vezmou za své. Budeme procházet obdobími hledání a nejistoty. To, co obstojí, je naše důvěra v Boha, která pramení z poznání toho, kým On je.