„Obětní hod ani přídavnou oběť jsi nechtěl, ale prorazil jsi mi uši. Zápal ani oběť za hřích jsi nežádal. Tu jsem řekl: Hle, přicházím. Ve svitku knihy je o mně psáno. Oblíbil jsem si dělat to, co je ti milé, můj Bože. Tvůj zákon je v mém nitru.“ (Ž 40,7–9) 

Drazí čtenáři Života v Kristu,

tématem tohoto čísla je „odsouzen ke službě“. Myšlenka pochází z pastorálky v květnu (viz seminář Ewy Kamińske). Tento pohled na službu vzbudil v Radě časopisu ŽvK živou diskusi, a proto jsme se rozhodli dát mu prostor. Činíme tak v rámci vánočního čísla, což na jednu stranu vypadá trochu zvláštně, na druhou stranu, kdy jindy – připomínáme si příchod Božího Syna na svět. Otázky „Nakolik byl předurčen ke své službě a s ní i ke svému osudu?“ či „Jakou roli hrálo jeho svobodné rozhodnutí?“ jsou zcela na místě. Tím spíše, že otázka lidské svobody je velmi aktuální i dnes: jsme stále svobodní, nebo jsme v zajetí rozhodnutí jiných? 

Pozorujme chvíli Ježíše zápasícího v Getsemanské zahradě na modlitbách. Všechna tři synoptická evangelia tento příběh zaznamenávají – Ježíš se modlí, až potí krev, a čtenář nabude dojmu, že se mu na kříž moc nechtělo: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ (Mt 26,39) Co by se stalo, kdyby Ježíš řekl „Ne“? Zlobil by se na něj Otec? Jak by se Ježíš se svým rozhodnutím po celou věčnost vyrovnával? Našla by se jiná možnost, jak by mohl být člověk spasen? Mohl si vůbec dovolit říci „Ne“?

V pokoře si musíme přiznat, že těm největším Božím tajemstvím zde na Zemi těžko porozumíme. To, co se v tu chvíli odehrávalo v Ježíšově mysli, zůstane mezi ním a jeho Otcem. Avšak otázka svobody či odsouzení ke službě je pro nás z praktického hlediska poměrně důležitá. Pojďme se pokusit jí porozumět na příkladu apoštola Pavla, jehož porozumění Božím cestám bylo velmi hluboké. 

V závěru své třetí misijní cesty Pavel navštívil město Milét v Malé Asii. Poslední dobou mu Duch svatý skrze různé proroky oznamoval, aby se zdržel cesty do Jeruzaléma. Alespoň tak si prorocké poselství vykládali Pavlovi společníci a od cesty jej zrazovali. V Milétu měl setkání se staršími sborů v okolí a při této příležitosti prohlásil: „Nyní jdu do Jeruzaléma, protože mě Duch nutí, a nevím, co mě tam potká.“ (Sk 20,22) Výraz „Duch mne nutí“ není přesným překladem. Např. Studijní překlad uvádí správně „jsem spoután Duchem“, přičemž není z překladatelského hlediska jasné, zda jde o Božího Ducha, či lidského ducha. 

Samotný výraz „spoután“ vyjadřuje jak osobní závazek, tak i doslovně něco svázat, přivázat. Když Ježíš říká učedníkům: „Jděte do města a naleznete přivázanou oslici,“ jde o stejné slovo, podobně i jako v Ř 7,2, kde je řeč o manželském svazku. Zdánlivě byl tedy Pavel ve stavu nesvobody, možná jako narkoman či alkoholik, kteří na jednu stranu nechtějí ničit své tělo, na druhou stranu ale nemohou jinak. To by ale bylo zásadně špatné pochopení. 

Výraz „spoután“ (dedemenos) v textu funguje metaforicky a vyjadřuje duchovní závazek, poslušnost nebo určitou nevyhnutelnost, kterou Pavel cítí vůči vedení Ducha svatého. Není spoután fyzickými pouty, ale vnitřním přesvědčením a povoláním, které vnímá jako závazné. 

Existují moderní pohledy na osobu apoštola Pavla, které mu dávají punc ne zcela svéprávného člověka (přinejmenším jej nálepkují různými duševními anomáliemi či poruchami). Pokud by Pavel opravdu nebyl „normální“, jak se mu někteří snaží podsunout, viděli bychom v jeho jednání jistě konzistenci – byl by takový i ve vztahu k druhým lidem. Ale on nikdy nikoho k ničemu nemanipuloval ani nenutil. Krásně to vidíme v jeho korespondenci s Filemonem, kde píše: „Ačkoli bych ti v Kristu mohl směle nařídit, co máš udělat, pro lásku raději prosím.“ (Fm 1,8–9) Pavel tedy nevykazoval známky narušené osobnosti ani ve vztahu k sobě, ani ve vztahu k druhým. Jeho motivovala láska. Taková láska, která je z rozumového hlediska nepochopitelná. Pro tuto lásku byl ochoten trpět i zemřít a pro stejnou lásku ustoupil od svých práv a dával druhým svobodu v jejich rozhodováních. Být „svázán Duchem“ můžeme tedy chápat jako „rozhodovat se proti svým vlastním zájmům i za cenu utrpení, a to v rámci vyšších ideálů“. 

A to nám vrhá světlo i na Ježíše. On měl svobodu se svým životem naložit, jak chtěl, ale současně tak miloval druhé, že šel sám proti sobě. Slovům „ne jak já chci, ale jak ty chceš“ můžeme rozumět tak, že jako Boží Syn dobře věděl, co je to smrt. Žádný příčetný, zdravý a rozumný člověk po smrti netouží. Ale jsou-li ve hře vyšší zájmy (záchrana světa), je možné jít i proti tomuto základnímu lidskému instinktu, jakým je pud sebezáchovy, a obětovat tak svůj život. Ježíš v žádném případě nebyl „odsouzen ke službě“, ale rozhodl se sám sebe natolik omezit, že smrt se jevila jako nevyhnutelná k naplnění jeho mise. Nebyl tedy „odsouzen“, ale „svázán láskou“ – ke mně i k tobě. 

Nebyl tedy „odsouzen“, ale „svázán láskou“ – ke mně i k tobě.

Ještě zbývá otázka, nakolik my sami se cítíme odsouzení ke službě. Pokud naši službu Bohu provází myšlenky „Jak bychom se měli lépe, kdyby…“, něco zásadního je špatně. Podobná otázka je, co vnímají lidé okolo nás: cítí se manželka odsouzena ke službě jen proto, že manžel je příliš angažován ve sboru a rodina trpí? Anebo děti: cítí se ony odsouzeny ke službě jenom proto, že jejich rodiče zasvětili život Bohu a jim to přináší komplikace? Vím, že to nejsou jednoduché otázky a ani odpověď není jednoduchá. Ale také vím, že z dlouhodobého hlediska (krátkodobé hledisko připouští různé krize či nezdravé emoce) musí být jak naše služba, tak i oběť ze strany rodiny dobrovolná. Ani z kazatelny nesmí zaznívat slova, která vytvářejí tlak, manipulaci, navozují pocity viny a podobně. Ke službě totiž nejsme odsouzeni, nýbrž vyvoleni. Je to radostná výsada, byť ne vždy lehká, ale nikdy ne nepříjemná povinnost, kterou naplňujeme „kvůli druhým“ nebo „aby se neřeklo“, a už vůbec ne proto, že nás „Bůh nutí“.

Žijme tedy život s pohledem upřeným na Ježíše, který nemusel, ale přesto šel. I my máme svobodu. Jen dejme pozor, abychom namísto láskou nebyli svázáni sobectvím.