Rozhovor s Dankou Navrátilovou, dlouholetou vedoucí dětské služby AC

Kdo by neznal tetu Danu? Vždyť nám víc než čtvrt století měsíc co měsíc píše příběhy do rubriky „Dětem“. Ale přece, víme, jak se ke své službě dostala? Co ji nejvíce těšilo, pomáhalo ve službě, z čeho má obavy, za co se modlí? Možná se vám to ještě nedoneslo, ale teta Dana předala kormidlo celocírkevní služby dětem nové vedoucí Odboru dětí AC, Mirce Smetanové (AC Kolín).

Danko, co tě znám, je tvá služba spjatá s dětmi. Jak to začalo a kolik let jsi sloužila v dětské službě AC?

Těžko říct, kdy služba začala jako opravdová služba… Obrátila jsem se ve 26 letech a velmi krátce nato, do roka, jsme začali zakládat stanici v Olomouci, kam s dospělými přicházely i děti. Starala jsem se o ně jako totálně nezkušený křesťan, bez jakékoliv literatury, bez kohokoliv, kdo by mi poradil, pomohl. Jak jsem věci vnímala, tak jsem se je snažila dětem předávat. Postupně to přerostlo v pravidelnou službu na besídkách pro další a další děti, které k nám přicházely. Po letech, kdy manžel začal pracovat jako zástupce bratra biskupa Rudka Bubika, mě bratr Rudek požádal, abych se ujala celocírkevní služby dětem. Taková služba v církvi nebyla zavedená. Začínala jsem úplně od nuly. To bylo v roce 1998.

Vystudovala jsi přírodovědný obor, jak se slučoval s dětskou službou?

Od dětství jsem po jednom velmi silném zážitku věděla, že je něco mezi nebem a zemí, a byla jsem přesvědčená, že na to přijdu, že to musí jít vysvětlit rozumem. Když jsem se po porodu ocitla na prahu mezi životem a smrtí, poslala mi má přítelkyně Hanka Pokorná Bibli s vysvětlením, že všechny odpovědi na mé otázky jsou v ní. Postupně jsem se zotavovala a Hanka trpělivě odpovídala na mé dotazy. Pak už jsem neměla potřebu dál pokračovat ve studiu fyziky, které jsem se věnovala, mnohem víc mě to táhlo sloužit Bohu a dětem. Služba dětem nakonec vyplynula přirozeně sama.

Měla jsi děti na srdci vždycky?

Určitě ne, ale měla jsem k dětem blízko, jako nevěřící jsem jezdila jako vedoucí na astronomické tábory. Tam jsem si to velice užívala. Nějaký vztah k dětem jsem vždycky asi měla.

Co bylo náplní tvé práce v rámci služby dětem?

To je velice široká otázka, pokusím se ji pojmout stručně. Nejdříve bylo potřeba vybavit lidi materiály, aby měli nějaké vodítko, podle čeho učit děti na besídkách nebo v rodinách žít s Bohem. Roky jsem překládala spousty manuálů, sama jsem vyráběla materiály, velice vydatně mi v tom pomáhala moje dcera jednak kreslením obrázků, mnohdy i s překlady. To bylo dlouhodobě klíčové gró mé služby. Postupně jsem k tomu dělala i internetové stránky – ještě donedávna jsme byli jednou z mála církví, která něco takového pro pracovníky s dětmi měla. Když vznikl ODAC, organizovali jsme semináře pro pracovníky s dětmi, pokusili jsme se i o seminář chval – vnímala jsem, že je dobré vést děti ke chválám. Zároveň jsem sloužila i ve sboru; mnohdy nebylo snadné to skloubit dohromady a naplnit všechny potřeby.

Cítila jsem však potřebu táhnout děti hlouběji do Božího slova, nechtěla jsem, aby děti měly plytké vnímání Boha, které by je nevedlo k osobnímu vztahu. Vždycky jsem toužila po tom, aby děti prožily to, co jsem prožila já – velmi osobní dotyk, osobní prožitek Boha, osobní setkání s Bohem. To je to, co mně pomohlo navázat pevný vztah s Bohem, navzdory spoustě obtížných situací, kterými jsem procházela. Tohle je pro každého, kdo žije s Bohem, velmi důležité. Přála bych každému dítěti, aby nemělo jen zprostředkovaný zážitek, převyprávěné příběhy, ale aby mělo vztah s Bohem. Modlili jsme se s dětmi za křest Duchem svatým, chystala jsem jim soutěž OPKK, pořádala jsem tábory…

Čtenáři ŽvK, a především jejich děti, tě znají jako tetu Danu z dětské stránky…

Dětská stránka byla jednou z mých pravidelných aktivit. Manžel roky vedl celocírkevní časopis, i ten jsme dělali nejdříve „na koleně“, nebyla vodítka, pomůcky, ani technické vybavení. Časopis jsme nicméně vnímali jako potřebný, a já z toho nechtěla vynechat děti. Začala jsem vymýšlet příběhy pro děti, pohádky, povídánky, jak jsem je nazvala – příběhy s biblickým podtextem nebo veršíkem, který z toho vyplynul, aby se ho děti naučily, aby tak postupně získávaly zdravý vztah k Bohu, k sobě navzájem, k rodině, ke svým přátelům, k okolí, aby vnímaly, že svět kolem nás je jiný než to, co nám předkládá Bůh. A tak jsem každý měsíc dávala do časopisu příběh, který jsem si vymodlila. Často jsem získávala inspiraci přímo od dětí, s nimiž jsem byla v kontaktu, jindy mi přišel příběh na modlitbách. Rozhodně jsem to nesypala z rukávu ani neopisovala, ale hledala jsem, co by děti potřebovaly slyšet.

V posledních letech se portfolio tvé činnosti rozšířilo o biblickou soutěž…

Ano. Vzhledem k tomu, že jsem sama viděla, jak je dobré, že znám Boží slovo a že se v různých situacích umím podle něho rozhodnout, přála jsem si, aby ho děti mohly znát lépe. Jelikož jsou děti přirozeně soutěživé, napadlo mě k tomu využít jejich soutěživosti, a tehdy jsem zorganizovala první ročník soutěže biblických znalostí „O poklad Krále králů“. S prvním ročníkem mi pomáhali naši „přerostlí“ besídkáři, ale otázky jsem dávala dohromady já. Děti mi pak pomáhaly s realizací prvního i celostátního kola. To bylo před 17 lety, a od té doby to rok co rok opakujeme. Rozdělili jsme děti do pěti věkových kategorií a vždy je potřeba vymyslet otázky na dvě kola, které se nesmí překrývat. To je, jak jsem pak říkala, největší žrout času. 🙂 K veršíkům je potřeba dát správně odkazy, aby se v tom děti mohly nějak zorientovat a následně vedoucí spravedlivě vyhodnotit; děti jsou na to totiž velmi citlivé. Postupně přibývaly i ochotné duše, které soutěží žily stejně jako já. Jsem za ně nesmírně vděčná, velmi, velmi mi pomohly, protože vymyslet otázky, sepsat je, udělat korektury a realizovat první kolo v rámci sborů, všecko vykorespondovat, pak realizovat na třech místech v republice druhé klání soutěže není snadné. Bylo potřeba dalších nadšených týmů, a těší mě, že hlavně na Moravě je dost těch, které to chytlo a kteří se každoročně zapojují a soutěží hodně žijí. Soutěž děti opravdu vyzbrojuje Božím slovem, až to vždycky předčí moje očekávání. Co všecko se děti naučí, jak do hloubky! Chtěla jsem, aby soutěž tematicky postupně pokryla celou Bibli, vybíráme proto něco ze Starého, něco z Nového zákona, z Žalmů, každý rok něco jiného. Zapisovala jsem si, které oblasti už byly a které ještě ne, někdy si i děti samy řeknou. Nejkrásnější je, když mi pak zpětně píšou své dojmy ze soutěže, když mi píšou rodiče, že jim nevadí, že jejich děti nevyhrály, ale že si užili společné chvíle, kdy seděli nad Biblí a přemýšleli nad věcmi, které k nim Bůh mluví, a tím pádem jako rodina získávali hlubší vztah k Bohu i mezi sebou navzájem.

Co ti ty roky přinášelo největší radost?

Obrácené děti. Viděla jsem děti odrostlé z besídek a sloužící Bohu, nadšená jsem z těch, kteří dorostli do ukotvených křesťanů a jdou za Bohem, slouží ostatním, jsou povzbuzením pro mnohé, ty jsou největší radostí.

Jak sis udržovala své nadšení pro službu? Co bylo tvým motorem?

Odpověď je velmi jednoduchá, mé nadšení udržovaly samy děti. Jsou neustálý zdroj inspirace. Pod rukama mi na besídkách i v rámci našeho sboru prošly různé skupiny dětí. Jednou to byly skoro samé holčičky, jindy skoro samí kluci, jednou mix, moc malincí, moc velcí… Každá skupina byla novou výzvou. Zažila jsem i děti, které mě trochu „přitlačily ke zdi“, nevěděla jsem si s nimi rady. Pořád je třeba hledat nové způsoby, jak proniknout k dětem, kterým moc nerozumím, a jak je získat. Šlo mi o to mít ke každému jednotlivci dost lásky, pochopení pro jeho jednání, které nemůžu zásadním způsobem ovlivnit, ale můžu ovlivnit způsob jeho rozhodování tím, že pochopí to, co ho chci učit. Mým cílem bylo získat úplně všechny, i ty hodné, i ta „zlobítka“, aby našly svou cestu k Bohu. Právě z těch v uvozovkách zlobítek mnohdy vyrůstají ti nejlepší služebníci pro děti. Během těch let jsem potkala několik úžasných, celosvětově uznávaných služebníků pro práci s dětmi, a nejeden z nich měl jako dítě nálepku „hyperaktivní“. Bůh si opravdu použije ty, které si použít chce, pro něj není handicap, že dítě je nějakým způsobem jiné než ostatní nebo třeba zlobivé.

Šlo mi o to mít ke každému jednotlivci dost lásky a pochopení.

Ve službě, která mnohdy byla nad mé fyzické síly, mi velmi pomohlo i vidění, které jsem dostala hned na začátku své služby. Bylo to při chválách. Dostala jsem takový zvláštní obraz. Viděla jsem ženu, která měla v náručí miminko. Odehrávalo se to někde v Pákistánu, Himalájích, v horách. Šla jsem na procházku po horské cestě a tam seděla ta žena s miminkem, které umíralo hlady. Sevřelo se mi srdce lítostí. Sáhla jsem do kapsy a našla něco jako pětikorunu. Věděla jsem, že je to strašně málo, že jim nemůžu pomoct, měla jsem v tom snu pocit beznaděje, zoufalství. Tehdy mi Bůh řekl: „Dej to, co máš, a o ostatní se nestarej, to nech na mně.“ To mi pak pomáhalo celý život. Pokud za tím, co děláme, stojí Bůh, pak mám jistotu, že On doplní všechny naše nedostatky, přikryje naše chyby, pokud mu upřímně z celého srdce chceme sloužit.

Máš nějaké obavy ohledně dětí? Jak se za děti modlíš a jak se máme modlit jako rodiče?

Vždycky jsem se modlila za to, aby byly blízko Bohu, aby poznaly Boha takového, jaký je, aby prožily osobní setkání s ním. To je klíčové, za to se chci modlit i dál, protože děti jsou čím dál víc „zahlušované“ okolním světem.

My dospěláci jdeme dětem příkladem. Nemusíme jim vykládat, co mají dělat, ony nás sledují. Když vidí, že máme osobní vztah s Bohem a že vnímáme, že Bůh je živý a mocný, že Boží slovo platí, pro ně to platí taky. Trápilo mě, když jsem slyšela, že v nějakém sboru jsou děti, které postávají na chodbě, hrají si s mobilem a utloukají čas, protože pro ně není program, jako kdyby tam nepatřily. Sbor by měl být rodina a neměl by děti opomíjet. Není výmluva, že není ve sboru nikdo, kdo by se dětem chtěl věnovat, to je stejné, jako kdyby rodiče řekli: „My děti nechceme, už nás nebaví. Nezajímá nás, že tady jsou.“ Chtěla jsem, aby děti věděly, že patří do Boží rodiny, že je Bůh miluje, a aby prožily osobní vztah s ním. Je to pro ně čím dál náročnější – přibývá rozbitých rodin, spousta dětí vyrůstá bez otce, rodiče mají velmi často práci od nevidím do nevidím a jsou vyčerpaní, natož aby se tak ještě věnovali tomu, co nás učí Bible: ukazujme dětem Boží slovo, čtěme si s nimi, pojďme s nimi do hloubky. To je veliká výzva dnešní doby.

Mnohé české děti mají všechno a žijí v luxusu ve srovnání s dětmi z jiných částí světa. Zároveň je to pro ně docela nebezpečné, protože mají špatně nastavené priority. Vím, že je hodně těžké toto v současné době dětem ukázat, ale bez toho to nejde. Poslední dobou mi velmi intenzivně přichází na mysl veršík: „Snáze projde velbloud uchem jehly než boháč do Božího království.“ Naše děti jsou opravdu bohaté. Z toho plyne moje obava o ně. „Zaházíme“ je hračkami, posadíme je k počítači, oblečeme je do značkového oblečení, aby byly „in“, ale to nejdůležitější jim nepředáváme. Pokud vnímáme děti z hlediska věčnosti, je klíčové se postarat o jejich život s Bohem a pak teprve o všecko ostatní.

Jaké jsou tvé plány do budoucna?

To jsem asi ještě neměla čas řešit. Stále vedu besídku, momentálně vyřizuju spoustu neodkladných věcí, doháním resty a užívám si chvíle, kdy mohu být s vnoučaty.

Přeju všem dětem i všem rodičům požehnání, aby vnímali to, co k nim Bůh mluví.

Danko, děkuji moc za rozhovor.

–ib–

RNDr. Dana Navrátilová

pochází z nevěřící rodiny, kde ale platily křesťanské hodnoty jednání, takže si užila nádherné dětství. Studovala na vysoké škole v Olomouci optiku a chtěla pracovat na hvězdárně. Po ukončení studií se vdala. Pak do jejího života vstoupil Bůh a všechno bylo jinak. Obrátila se ve 26 letech (nezávisle na manželovi, ale téměř zároveň s ním) a krátce poté začala sloužit Bohu jako žena pastora a jako vedoucí práce s dětmi. S manželem Alešem mají dvě děti a teď už tři krásná vnoučátka. Ve volném čase Danka utíká do přírody. Miluje její harmonii, nebe plné hvězd, ráda fotí, baví ji ornitologie a ráda poznává nová místa i nové lidi – malé i velké.