Od našeho zvláštního zpravodaje z první linie, Bohuslava Cupala, pastora AC Hodonín

Druhou polovinu června 2021 jsme trávili na dovolené v Portugalsku. Mířili jsme z Porta na jih k Faru, když tu nás zastihl telefonát dcery Miriam. Bydlí v Břeclavi-Poštorné a mluvila o velkém krupobití, co vše ničí, a bouři, která se žene na Hodonín. Syn Marek nebyl schopen slovy vypovědět, co se děje. Prý tornádo, vše v „luftu“, stromy se jak gumové ohýbají až k zemi, lámou se. Střechy srolované, auta převrácená, dobitá… Mezi nimi i naše dvě auta zaparkovaná u domu. Prý se s Timem jen modlí. Rázem bylo po krásné dovolené…

Přiletěli jsme až v pondělí pozdě večer a já se nemohl dočkat rána, až vyrazím do terénu zjistit, co se stalo. Velmi blízko našeho sboru je Kulturní dům, kde působil hodonínský krizový štáb. Vypadal jako mraveniště – mnoho lidí, naváženého materiálu, potravin, hygienických potřeb, balených vod atd. KD byl přeplněn a hledala se další místa k uskladnění. Po domluvě s organizátory jsme uzpůsobili naši modlitebnu na ubytovnu pro dobrovolníky. To byla naše první pomoc. Sestry ze sboru vše nachystaly, já jsem pokračoval na kole v obhlídce terénu. Asi 30 km neskutečné, neuvěřitelné devastace a hrůzy, jako po válce. Ten polom a mix odpadů byl neskutečný. Dřevo, plasty, plech, sklo, polystyrén, izolace, hračky, nářadí, skříně, vše zkřivené, rozbité. A to byl již čtvrtý den po tornádu. Hlavní cesty průjezdné, všude plno hasičů, vojáků, policie a jejich techniky, dobrovolníků, co uklízeli, zpracovávali, třídili.

Nyní by to tu člověk nepoznal.

První zastávka v Lužicích byla na kraji rybníčku Lužák a u malého rekreačního střediska s restaurací, kam i já rád zajdu. Nyní by to tu člověk nepoznal. Je zde i jeden ze dvou krizových štábů v Lužicích. Beru si kontakty na koordinátory a zjišťuji potřeby. Tak činím na všech krizových štábech. Vlak všech záchranných akcí je rozjetý plnou parou a já se do něj snažím nasednout. Není to jednoduché, ale nevzdávám se. Zjišťuji, že vedoucím kuchařem ve zmíněné restauraci, která vaří pro všechny složky záchranného systému i dobrovolníky, je kamarád, se kterým hrávám hokej. Jsou dobře zásobováni, ale nebrání se další podpoře. Ve sboru máme potravinovou banku, kooperujeme s Albertem. Dělám rychlé rozhodnutí, ruším podporu našich běžných klientů a veškeré pečivo, zelenina a ovoce směřuje na Lužák. Z občasného odběru se stává každodenní, a to po celý měsíc.

V Mikulčicích vidím po levé straně odhozený linkový autobus, kde byly velmi těžce zraněny dvě mladé holky. Co to muselo být za sílu! Orientuji se nejprve v kulturním domě, beru kontakty a vnímám potřeby.

Mým prvním cílem je kamarád z hokeje Pavel L. Byl jsem u něj asi před rokem na kole, vím, že měl novou zateplenou fasádu. Projíždím po hlavní cestě, ale minul jsem. Vracím se, tady to musí někde být… Ano, to je on. Modrá fasáda, střecha pryč. Vím, že letos začal s vnitřní přestavbou domku. Vevnitř na schodech sedí jeho paní se psem, kterého prý hledali dva dny. Setkávám se s Pavlem a nevím, co říct, snad, že je mi to moc líto. On povídá, já naslouchám. Ukazuje mi přízemí, které již nedokončí, a na schodech do patra mi vypráví svou tornádovou „story“: Byli nahoře a čekali velmi silnou bouřku s kroupami. Tlak a síla větru byly stále mocnější, musel přidržovat okno, které bylo vystaveno přicházejícímu tornádu. Pak jedno okno vystřelilo, následovalo balkonové, vše létalo, všude plno skla. Se ženou se pevně stiskli a mysleli si, že to je poslední minuta jejich života. S velkým rachotem uletěla střecha a za chvíli se rozhostil klid. Ani neseběhli dolů, nestíhali. Ten děs a hrůza je úplně ochromily… Nabídl jsem mu modlitbu, neodpověděl, jen se mi vrhl do náručí, plakal a já s ním. Za modlitbu byl velmi rád.

To byl můj první, seznamovací den s následky tornáda.

Další dny jen stručně

Ráno jsem si nejprve vyzvedl naši poškozenou Octavii. Padající stromy a létající předměty jí rozbily zadní a boční sklo. Všude je nějak poškrábaná a „ťuklá“, ale díky Bohu pojízdná. Vysál jsem střepy a vydal se pro pečivo, ovoce, zeleninu. Na Lužáku to vše vděčně přijali, v té době měli opravdu hodně strávníků. Musel jsem jet pomalu, cestou se z rámu ještě sypalo sklo. 🙂 Bůh je ale skvělý, stal se zázrak a Ford mi na 14 dnů zapůjčil úplně novou Ford Puma jako podporu postižené Moravě. Večer mi ji přivezli. Hleděl jsem jak malý kluk.

Sborový dům byl vybaven matracemi, spacáky, ručníky, hygienickými potřebami, ale největší problém byl se sprchou, kterou nemáme. Když nějaká návštěva přespávala ve sboru, sprchovala se u nás doma, modlitebna s námi totiž sousedí přes chodbu. Co ale nyní? Nocležníků bude víc, a navíc samí cizí lidé. V prodejně Albert, kde jsem nabíral potraviny, jsem uviděl řešení. Vzadu u ramp stály dřevěné bedny od melounů… Ty jsme s jedním bratrem přivezli k nám na dvorek a vyrobili krásnou sprchovací kabinku. Soláry máme, teplé vody bude dost, ještě hadice, barel, pár koncovek a dva sprchové sety byly na světě. 🙂

Policie auta dobrovolníků do obcí nepouštěla. Myšlenka: V hustém provozu a úzkých cestách postižených obcí by se hodil skútr. Ten by mohl zásobovat lidi na stavbách svačinkami. Sdíleli jsme to na FB, a brzy nám jedna rodinka z Lanžhota nabídla svůj skútr. Slouží dodnes.

Pak se roztrhl pytel s dobrovolníky ubytovanými u nás ve sboru. Byli to lidé různých profesí, věku a z celé republiky. Byli z krizového call centra, hasičského týmu, týmů z CB i AC, jednotlivci od Kladna přes Liberec, Opavu, Zlín. Někteří jednotlivci se dokonce i vraceli. Každému, kdo přišel, ležela na matraci gedeonská Bible jako „pozornost podniku“. S některými jsem měl i pěkné rozhovory. První týden jsme i z našeho sboru sestavili tři týmy na tři dny, pak každý týden aspoň na jeden den v týdnu. Pomáhali jsme na střechách s taškami, bourali ruiny, čistili cihly, nakládali kontejnery, sbírali odpadky rozlítané po polích a podél cesty, asistovali hasičům s nošením dřeva, betonovali věnce, omítali, lepili polystyren…

Každému ležela na matraci gedeonská Bible jako „pozornost podniku“.

Práci nám vždy přidělili v krizovém centru obce dle požadavků občanů. Při práci jsme se seznámili a sblížili s lidmi, kteří nám vyprávěli své dramatické příběhy a svěřovali se se svými starostmi a břemeny. Mnohokrát jsem se stal jen pastorem „vrbou“, naslouchal jsem a ujistil je, že znovu rádi přijdeme my, či druzí. Postižení občané byli a jsou velmi vděčni za tuto nezištnou a obětavou pomoc, zvláště později, kdy utichla počáteční celonárodní nadšená solidarita a postupně odjeli hasiči i vojáci s technikou. Na mnohých místech dodnes visí plakáty – Děkujeme. Jsem rád, že i my jsme jako sbor či církev skrze Diakonii mohli a můžeme malou kapkou fyzické či finanční pomoci přispět ke zmírnění následků tornádové katastrofy.

Příběhů jsem slyšel dost a dost. Umíte si představit pohozený autobus 50 m mimo vozovku? Co asi prožila mrtvá mladá žena, jejíž auto vycucnul vír z cesty a odhodil daleko od cesty a kterou nalezli úplně jinde, než se našlo zmačkané auto? Pocity bezmocných lidí, kteří se snaží ukrýt před létajícími střepy z rozbitých oken, zavalených zříceným stropem, uvězněných trámy, čekajících v noci na pomoc hasičů. Dovedete si představit sílu tornáda, které nezboří, ale vysaje betonové panely protihlukové zdi a pak jimi udeří do domu či střechy? Těžké kontejnery jen tak pohozené někde v lese, jenž se už ale lesem nedá nazvat, spíše pasekou? Představte si velký větrný ohlušující válec, který během tří minut projde vaším domem nebo vás jen taktak mine, vše vezme či zničí, pak chvilkové ticho a následující liják, který vám vytopí dům a promáčí vše, co z něj zbylo. Vyjdete z „domu“ a nepoznáte ani svou ulici. Vše je jiné, zničené a nastává tma. Nejen fyzická, ale i duševní, úplná, totální bezmoc. Takové příběhy a živé obrazy opravdové katastrofy jsme zde viděli a slyšeli.

Minimálně měsíc se vůbec nikdo nezajímal o covid, roušky, vakcínu, řešila se jen pomoc bližnímu.

Minimálně měsíc se vůbec nikdo nezajímal o covid, roušky, vakcínu, televizi, zábavu, řešila se jen pomoc bližnímu. Jsem rád, že jsem blízko a v akci. Příběhy lidí ale neskončily, stále se něco opravuje, dobrovolníků a odborníků stavařů bude minimálně do konce roku ještě stále potřeba. Proto prosím, kdo ještě můžete jakkoli pomoci, přijeďte, stále je co dělat.

Mysleme a modleme se za děti i dospělé, kteří prožili těžké trauma a nyní se bojí, nahání jim hrůzu zatažená obloha s šedými mraky. Věřte, že je hodně takových. My, co jsme to neprožili, asi těžko pochopíme. Proto aspoň pomáháme.

Končím heslem Armády spásy, se kterým jsem se stoprocentně ztotožnil: Srdce Bohu, ruce lidem.