Rozhovor s emeritním seniorem Severomoravské oblasti Stanislavem Cichym

Stašku, velkou část svého života jsi prožil v době vlády KSČ. Kdy sis začal uvědomovat, že „něco“ není v pořádku?

Narodil jsem se v roce 1948, kdy moc v Československu převzala Komunistická strana Československa (KSČ). Odmala jsem nepoznal žádný jiný režim. Navštěvoval jsem školku, základní i střední průmyslovou školu, vše bylo přizpůsobeno systému KSČ.

Povinně jsme chodili do prvomájového průvodu, nosili plakáty, provolávali hesla tak, jak si to přáli vedoucí představitelé. Já jsem hesla neprovolával, mlčel jsem. Pokud se týkalo shromažďování a průvodů, byly povinné a byli jsme sledováni, zda se jich účastníme.

Naše rodina bydlela v rodinném domku v Konské-Puncov a měli jsme malé hospodářství. V době socialistické vlády byly soukromníkům stanoveny kontingenty, tj. každý, kdo vlastnil nějaké pole, zahradu, zvířata, musel povinně státu odvádět stanovené dávky – vejce, sádlo, pšenici, mléko… Žili jsme chudě a tyto kontingenty nám ještě i z toho mála, co se urodilo, ubíraly na živobytí. Tady jsem si poprvé uvědomil, že něco není v pořádku. Doma bylo potravin málo, ale maminka musela povinně různé potraviny odvážet. Ptal jsem se jí, proč to odváží, když máme doma tak málo jídla…

Jak se ti jako křesťanovi v té době žilo? Vnímal jsi ve svém každodenním životě nějaká omezení?

Všechny školou povinné děti chodily do Jisker, pak do Pionýra, později do SSM. Víceméně nikdo nepředpokládal, že by do těchto organizací někdo odmítl chodit. U mne tomu bylo jinak. Učitelé za mnou vytrvale chodili s žádostí, aby rodiče podepsali můj vstup do těchto socialistických organizací. Neustále jsme to odmítali. Přešla základní škola, a do Pionýra mě nikdo nedostal. Ale průvodů a různých aktivit ke dni přátelství se Sovětským svazem jsme se účastnit museli. V průvodu byl vždy nějaký aktivní stranický funkcionář a sledoval, kdo je aktivní a provolává naučená komunistická hesla.

Na vojně jsem se ale paradoxně měl dobře. Byl jsem zařazen ke kontrarozvědce a vozil jsem velitele. Vyhodnotili mě totiž jako důvěryhodného přesto (nebo právě proto), že jsem křesťan s jistými morálními standardy. Chodil jsem v civilu, a dokonce jsem dostával relutu, tj. finanční podporu na stravné.

Vyhodnotili mě jako důvěryhodného s jistými morálními standardy.

Po dokončení večerní střední průmyslové školy strojní jsem v Třineckých železárnách pracoval jako nákupčí. Na této pozici jsem se setkal s předsedou závodního výboru KSČ, který mi dal jasně na srozuměnou, že nikdy nepostoupím na vyšší post, protože jsem křesťan. Neustále mi nabízel, abych vstoupil do KSČ. Nikdy jsem jeho nabídku nepřijal.

Byl jsi jako křesťan poslušný vládě a zákonům země, nebo jsi nějakým způsobem rebeloval?

První taková moje rebelie se odehrála na vojně. Když jsem měl čas, navštěvoval jsem evangelický kostel v Trenčíně. Mládež tam vůbec nefungovala, jak jsme byli zvyklí tady na Slezsku. Sehnal jsem nějaké kontakty, mládež ze Slezska objednala autobus a přijela navštívit evangelickou mládež do Trenčína. Uvědomil jsem si, že mladí v Trenčíně nemají žádný zpěvník, a rozhodl jsem se ve volném čase rozmnožit naše mládežnické chvály přes „kopírák“ na psacím stroji, který byl k dispozici. Nečekaně však přišla kontrola a zjistila, že na stroji rozmnožuji protisocialistické materiály. Tato situace mi způsobila nepříjemnosti, byla nahlášena veliteli a důrazně mi bylo oznámeno, že toto je nepřípustné a že více se to nebude opakovat.

Další situace pak nastaly v mém zaměstnání. Byl jsem označován za „svatého“ a sdělili mi, že z důvodu mé protisocialistické orientace nebudu mít žádné výhody ani profesní postup. Jako nákupčí jsem měl sjednávat kontrakty v zahraničí. Nikdy jsem se však do zahraničí z výše uvedených důvodů nedostal. Jezdili tam pracovníci, kteří o nákupech a obsluze strojů neměli žádné ponětí… Ve volném čase jsem v práci také čítával Bibli. Mnozí se posmívali a další zase odsuzovali.

Mohu s čistým svědomím říct, že ani za tak těžkých podmínek jsem se nikdy nestavěl proti vládě, o jejíž ideologii jsem dobře věděl, že není slučitelná s křesťanstvím. KSČ vše křesťanské potlačovala. Nebyl ze mě ale typický rebel. Nepořádal jsem ani jsem se neúčastnil nějakých demonstrací nebo protestů.

Jako členové nepovolené a de facto úředně neexistující církve jste určitě neměli povoleno se scházet. Jak jste si omluvili své opačné chování?

Scházet jsme se mohli s povolením oblastního církevního tajemníka. On sám si to hlídal. Šlo mu hlavně o to, aby na shromáždění nepřijížděli zahraniční křesťané. Zde bych také chtěl připomenout, že za mých mladých let jsme se jako mládež setkávali na různých shromážděních (v kopcích Beskyd), byli jsme povzbuzováni kázáními evangelických pastorů, byli jsme motivováni k rozhodnému životu s Kristem, k lásce k Božímu slovu, k modlitbám a trávení volného času s křesťanskou mládeží. Velkým vzorem pro mě byl bratr Stanislav Kaczmarczyk (nedávno zesnulý evangelický kazatel a spisovatel, pozn. red.).

Bylo tehdy zvykem jako dnes, že i křesťané „nadávali“ nebo nějak hlasitě kritizovali politické činitele?

Ano, mnohé křesťany z různých církví a denominací jsem slyšel si stěžovat a nadávat na systém, ve kterém žili, na KSČ, vládu i politické činitele. My jsme však v našem společenství byli vedeni jiným způsobem. Připomínali nám, že za vládu a všechny přední činitele se máme především modlit a také se modlit za moudrost, jak s lidmi z těchto kruhů vycházet a mluvit. Nikdy nám nebyla vštěpována nenávist.

Dnes žijeme v blahobytu, bez pronásledování a sleduji, že křesťané se, zejména na sociálních sítích, velmi hlasitě vymezují proti nařízením vlády ohledně covidu-19, proti různým politikům, neberou si servítky ani před prezidentem… Je to správně? Můžeme si to dovolit? Do jaké míry může být křesťan „neposlušný“ a do jaké míry je limitován Božím slovem?

Není správně, když se křesťan pustí do kritizování, i když mnohdy má pravdu. Neměli bychom si tyto excesy jako křesťané dovolovat. Jsou ale věci, které nejsou ve shodě s Božím slovem a vůči kterým bychom se měli vymezovat peticemi a všemi zákonnými prostředky se dožadovat základních morálních a etických práv (viz homosexualismus, manželství pro všechny, LGBT aj.).

Máme svobodu, a tak si vyskakujeme. Za socialismu křesťané fungovali spíše jakotichá síla, více než řečmi a protesty ukazovali na Ježíše Krista svým chováním. Na druhou stranu jsme se všemi zákonnými prostředky dožadovali svých práv a bojovali o povolení Apoštolské církve, k němuž došlo až v lednu 1989.

Mohl bys srovnat tehdejší dobu s tou dnešní? Jak na tebe chování křesťanů působí?

Tehdejší doba mě naučila úctě k druhým, zodpovědnosti, děti úplně jinak milovaly své rodiče. Dnes se tyto hodnoty z životů (i křesťanů) vytrácejí. Do popředí se dostává osobní svoboda a materialismus. Stav křesťanů je alarmující. Mnozí překročili meze směrem ke světu.

Vyrůstal jsem u Rozhodných křesťanů letničních a velice na mě působila rozhodnost, která se, musím říct, málem vytratila nebo je mnohým dnešním křesťanům velice vzdálená.

Stašku, mockrát ti děkuji za rozhovor.

–ib–