Ježíš dal svým následovníkům poslání jít do celého světa a získávat učedníky ze všech národů. První křesťané to zvládli nad očekávaní dobře, nejvíce jim k tomu ale sloužila ctnost, která byla zdánlivě v protikladu s tímto posláním. Paradoxně, když později církev tuto ctnost upozadila, stala se mnohem méně schopnou Velké poslání naplnit.
Od okamžiku, kdy se církev stala státním náboženstvím nebo preferovanou náboženskou skupinou, vždy zápasila o své místo ve společnosti především proto, že v původním Ježíšově učení ani v étosu prvních křesťanů nebylo zahrnuto, jak by se církev měla chovat, kdyby zastávala vládnoucí roli ve společnosti. Přineslo to řadu vypjatých situací a v moderní éře nakonec odklon společnosti od instituce církve k jisté privatizaci spirituality. Církev tím ztratila jednu ze svých hlavních devíz – důraz na komunitu. Ta byla na začátku něčím, co okolní svět křesťanům opravdu záviděl.
Náboženství v Římské říši bylo všudypřítomné, mnohovrstevné a nevyhnutelné. Prakticky všichni věřili v nějaké bohy. Jak by v takovém prostředí měla církev získávat následovníky? Jen stěží si představíme, že víra ze vzdálené a zapomenuté části říše by mohla mít větší dopad. První dvě století to tak vypadalo, křesťanství bylo bezvýznamně malým hnutím, i když v některých částech rostlo rapidně. Stát se křesťanem nepřinášelo žádné zvláštní výhody. Naopak, hrozily vám pomluvy, potíže s pány, podezření od sousedů. Mohli jste být uvězněni, posláni na nucené práce nebo být zabiti. Okolo vás existovalo množství různých náboženských kultů – veřejné, rodinné, soukromé, uzdravující, věštecké.
Co tedy bylo přidanou hodnotou církve? Komunita. Lidé říše sice do chrámů chodili, když potřebovali, ale nepatřili tam, neznali objímající faktor komunity. Nechodili uctívat bohy v jeden konkrétní čas se stejnou skupinou věřících, se kterými by je pojil hlubší vztah. První křesťané ale byli pořád spolu. Žili spolu, jedli spolu, smáli se spolu, učili se spolu, uctívali spolu a společně také umírali při vlnách pronásledování. Hlavně poslední rys byl velmi viditelným projevem komunity. Každý odsouzenec byl uprostřed arény sám za sebe a bojoval o svůj život. Křesťané se chovali jinak. Umírali společně bok po boku a svět si toho všiml. Sami sebe nazývali sestrami a bratry. Dávali tím najevo, že jejich fyzická rodina není pro ně primární rodinou a že rodinu Ježíšových následovníků milují a jsou ochotni za ni zemřít. Jan Brammer napsal, že „nikdy nepochopíme vzestup křesťanství, pokud nevezmeme vážně, jak intenzivní pocity takové chování vytvořilo, protože nic podobného v žádných jiných kultech té doby nevidíme.“Poté co byla skupina odsouzených křesťanů vážně zraněna divou zvěří, byla přivedena do středu arény, aby je gladiátoři dorazili mečem. Chování těchto křesťanů bylo pro pozorovatele ohromným svědectvím. Tito mužové a ženy, zakrvácení, umírající, otroci a svobodní, chudí i bohatí se před svou popravou líbali na tváře, aby své mučednictví dovedli do konce polibkem pokoje. Ač vyčerpáni a v bolestech, jejich přístup ke smrti zanechal na po krvi lačnícím davu hluboký dojem. Historici se shodují: „Každá veřejná poprava byla velkým a velmi úspěšným svědectvím ve prospěch církve.“Církev měla vliv, a přitom vypadala, že dostává smrtelné rány.
Proč stojí kříž v bráně císařů?
Při srážce dvou světů, velkého římského, ovládajícího tehdejší svět, a malého křesťanského, který neměl ani moc, sílu, armádu, peníze, ani masy lidí, nakonec malý kámen církve roztříštil balvan velké říše. Nejlépe to symbolizuje tato otázka: Jak to, že dnes v římském Koloseu stojí ve vchodě pro imperátora kříž? Koloseum symbolizovalo moc Říma jako máloco: prostor pro trestání nepřátel, místo kruté zábavy zajatých gladiátorů, půda nasáklá krví, násilím a zlem. Právě v Koloseu skončilo svůj život mnoho raných křesťanů. Dostat se jako křesťan do Kolosea znamenalo jednosměrný lístek na onen svět. Když v arénách Římské říše umíraly stovky křesťanských mučedníků, ani ve snu by je nenapadlo, že na místě, odkud císař sledoval tyto kruté hry a popravy, bude jednou stát symbol hnutí, pro které právě umírají. Přesto se to stalo a je to fascinující příběh mimo jiné také proto, že lidé odkojení osvícenstvím a komunismem mají za to, že církev zvítězila jakýmsi podvodem, že Římany přinutila věřit v Krista a svět si podmanila útlakem, násilím, lží. Že intrikovala jako jakési spiknutí mocných. Nic nemůže být vzdálenější pravdě. Je to fascinující příběh ukazující, že církev si získala svět zespoda, z údolí, z podlahy Kolosea nasáklého její krví.
Dostat se jako křesťan do Kolosea znamenalo jednosměrný lístek na onen svět.
Někteří historikové tvrdí, že růst církve je nepravděpodobným příběhem. Dnes ho pokládáme za samozřejmý a zapomínáme, jak překvapující byl. Lidé nebyli nuceni stát se členy církve nátlakem invazních armád nebo vnucenými zákony ani je k tomu nenutily sociální konvence. Patřit k církvi bylo riskantní, hrozilo pronásledování či smrt. Růst církve před Konstantinem je záhadou, překvapením a fenoménem. Proč tento malý, vysmívaný a diskriminovaný náboženský kult z východního Středomoří roste tak, že nakonec nahradí zabydlené a respektované kulty podporované aristokracií? Někteří historici mluví o srážce idejí, že křesťané rozvinuli nové myšlení. Jiní kladou důraz na další faktory křesťanského triumfu – netolerantní zápal, zázračná moc, výjimečná morálka a organizace komunity. Další přidávají sílu. Mně osobně se velice líbí hypotéza, kterou k pokusům vysvětlit křesťanský růst přidal Alan Kreider v knize Patient Ferment of the Early Church. Nazval ho trpělivým kvasem církve. Všiml si, že ačkoliv trpělivost nebyla v řeckořímském světě ctností, pro první křesťany byla velice důležitá. O trpělivosti mluvili, psali, kázali a prakticky ji žili. Věřili, že Bůh je trpělivý a Ježíš je ztělesněním trpělivosti. Došli k závěru, že důvěra v Boha vyžaduje trpělivost – bez nutnosti mít vše pod kontrolou, beze strachu, stresu, spěchu, bez pokušení použít sílu k dosažení svých cílů. Dobře to vidíme na tom, o čem první křesťané psali. V prvních třech stoletích vyšla hned tři velká pojednání o trpělivosti jako o ryze křesťanské ctnosti. Uvěřili, že mohou mít vliv zespoda.
Velká síla malého kvasu
Ježíš přesně tohle učil své učedníky. Řekl jim, že království Boží je jako kvas: „Vyprávěl jim ještě další podobenství: Nebeské království je jako kvas, který žena vzala a zadělala do tří měřic mouky, až nakonec všechno zkvasilo.“ (Mt 13,33) Pro Ježíšovy posluchače to byl jasný příklad. Kvas může být negativní, nebo pozitivní, jako v tomto případě. Jisté ale je, že kvas všechno promění. Proto později třeba napsal apoštol Pavel ve svém prvním dopise církvi toto: „Trocha kvasu prokvasí celé těsto.“ (Ga 5,9) Jak funguje kvas? Rozlézá se všude. Moderně bychom řekli, že kvas je symbiotická kolonie mikroorganismů, která se živí základními nutričními složkami mouky, tedy především škrobem. Ve výsledku pak těsto kypří, konzervuje a ochucuje. Celá masa kvasu je obsazená čilými jednobuněčnými organismy, které se vesele množí, umírají a hodují tak dlouho, dokud mají co jíst a dokud je prostředí vhodné pro život. To je přesně obraz první církve. Ta si získávala vliv pomalým a trpělivým životem, své prostředí ochucovala a kypřila, až ho nakonec proměnila. Neměla veřejný vliv a nedělala programovou evangelizaci. Přesto změnila svět, jak napsal v roce 256 Cyprián, biskup z Kartága: „Drazí bratři, jsme filosofové ne ve slovech, ale ve skutcích; vystavujeme svou moudrost ne vzhledem, ale pravdou; ctnosti známe díky životu, ne skrze chlubení; nemluvíme o velkých věcech, ale žijeme je.“Všimněte si hlavně poslední věty: „Nemluvíme o velkých věcech, žijeme je.“ Cyprián mluví o tom, že křesťané projevují víru trpělivostí, kterou se naučili z nebes, protože trpělivost sdílejí se samotným Bohem. Když lidé následují Krista, jsou Bohem zformováni do lidu, který ztělesňuje Boží vlastní trpělivost. Kristovi následovníci nespěchají, pozorně naslouchají čtenému a kázanému slovu, které pak trpělivě žijí.
Pro nás je zajímavý kontext, ve kterém Cyprián své pojednání o trpělivosti napsal. V letech 250–251 vydal císař Decius příkaz, že všichni občané říše musejí přinášet oběti bohům, což pro křesťany nebylo přijatelné. Cyprián odešel do exilu, někteří křesťané zůstali doma, zapálili kadidlo císaři a přežili, jiní odmítli a byli uvězněni. Někteří byli popraveni. V roce 252 krátce po konci pronásledování v Kartágu vypukla epidemie moru a mnoho lidí včetně křesťanů zemřelo. Právě v tomto kontextu napsal Cyprián své významné dílo O dobru trpělivosti. Cítil, že trpělivost je pod tlakem, chtěl, aby lidé viděli, že v ní se skrývá dobro. Křesťané byli samozřejmě lidmi své doby, byli v pokušení odplácet a mstít se. Cyprián je vedl k tomu, aby ke své víře přistupovali s trpělivostí. Uvědomoval si, že v temných zákoutích se skrývá pokušení cizoložství, podvodů a vražd, a tvrdil, že trpělivost je lékem na tato pokušení: „Ať je trpělivost silná a pevná ve vašich srdcích, a tehdy vaše posvěcené tělo a chrám Boží nepodlehne cizoložství, nevinnost toužící po spravedlnosti nebude infikována nákazou podvodu a ruka držící kalich eucharistie nebude poskvrněná krví potřísněným mečem.“
Velké změny v malém počtu
Trpělivost neznamená mít historii pod kontrolou, ale důvěřovat Bohu. Trpělivost znamená, že nemusím spěchat a tlačit, trpělivost je nekonvenční, nenásilná, dává svobodu a naději.Jak Kreider ukazuje, tato ctnost hrála významnou roli v růstu církve svou přitažlivostí. První církev tak svým trpělivým chováním způsobila dalekosáhlé změny v celé říši, ačkoliv křesťanů bylo poměrně málo. Předpokládá se (například Rodney Stark nebo Larry Hurtado), že v roce 100 jich bylo 10 000 a v roce 200 zhruba čtvrt milionu. V roce 100 máme 100 křesťanských komunit, v roce 200 asi 400 komunit. To opravdu nejsou ohromující čísla. Přesto však církev se svým poměrně nízkým počtem následovníků změnila celý svět a během několika staletí zcela proměnila říši. Ježíš měl pravdu, Boží království je jako kvas, který vše prokvasí.
Prvním křesťanům nešlo o obsazení jakýchsi vrchů vlivu, ale o trpělivý kvas v údolích života. Je to jistý paradox. Před několika desítkami let začala část církve na Západě s nelibostí sledovat úpadek křesťanského vlivu, alespoň tak jí to připadalo. Přišla tedy s nápadem, že aby církev měla skutečný vliv na svět a mohla prosadit skutečné změny, potřebovala by obsadit klíčové vrchy vlivu. Každý vrch symbolizoval nějakou vlivovou oblast od politiky přes kulturu, rodinný život, náboženství až po ekonomiku. Když totiž budeme mít dostatek vlivu na onom vrchu, budeme schopni prosadit správné hodnoty a změníme náš svět. Zní to skvěle, ale… Z historického hlediska je to naprostý protiklad toho, jak fungovala komunita nového Ježíšova lidu. Aby bylo jasno, je pravdou, že všichni máme vliv (každý člověk nějaký má, nejvíce ve své rodině a ve svém nejbližším okolí). Opravdu nás ale Ježíš vede k obsazení vrchů a vytvoření vlivových skupin, které prosadí hodnoty Božího království? Je velký rozdíl mezi trpělivým kvasem a mezi programovým či strategickým ovlivňováním konkrétních struktur společnosti. Je rozdíl uplatňovat vliv tam, kam nás Bůh postaví, a je rozdíl systematicky, strategicky a cílevědomě obsazovat místa, která vliv plodí. Je rozdíl být věrný v mnohém a malém, a projektem, jak dosáhnout zbožných cílů. Jak tedy máme najít své místo ve společnosti? Příběh církve prvních tří století nás učí, že svět může být opravdově proměněn trpělivým kvasem církve.
Pětidílnou sérii o příběhu první církve s názvem Tichá revoluce, odkud byl tento článek adaptován, si můžete poslechnout na Element Podcastech (element.cx/podcast).
