Ježíš své učedníky posílá do světa chytré jako hady a nevinné jako holubice. Chce, abychom byli radikálně nevinnými svědky. Právě proto si dáváme pozor na varovné signály u politiků a nenecháváme se ošálit pěknými slovy, marketingem a rádoby křesťanskou rétorikou.

Existuje-li nějaké téma, které je v církvi velkým Ne, pak je to politika. Na první pohled je to pochopitelné. Kdykoliv se v historii církev zapletla s politikou nebo se propletla s politiky, byl to její konec. Ne sice fyzicky (tam naopak prosperovala), ale vnitřně. Skoro se zdá, že křesťané by se politice měli zcela vyhýbat. Jenže nemohou z několika důvodů: Ježíšovo hnutí bylo jeho nepřáteli ze zcela zřejmých důvodů vnímáno politicky, a my teologicky prohlašujeme, že jsme lidé dvojího občanství: Máme občanství v nebi, ale jsme také občané zde na zemi. Politice se nemůžeme vyhnout, protože politika je provázaná s životem. Příklady vidíme všude.

Třeba ve velice politickém setkání Ježíše a Piláta si všimneme, že Ježíš vůbec nemluví se strachem jako odsouzený zločinec, kdežto Pilát nepůsobí jako rozhodný politik, to on reaguje s překvapivým strachem. Proto se snaží Ježíše osvobodit, jen proto ho na základě svého snu varuje jeho žena, aby si nezačínal s tím spravedlivým. Proto se snaží přehodit zodpovědnost tu na Židy, tam na Heroda. Proto nakonec píše nad Ježíšovu hlavu cedulku s označením král. Když ten příběh čtu, nemohu se ubránit dojmu, že Ježíš i Pilát vědí, že i když to fyzickýma očima vypadá, že stojí zločinec před guvernérem, ve skutečnosti stojí guvernér-zločinec před spravedlivým králem.

Paleta křesťanských přístupů k politice

To shrnuje nesnadné téma politiky a křesťanství. Ne všechno, co vidíme fyzickýma očima, je v souladu s vnitřní realitou pod povrchem. Na jedné straně vidíme křesťany z hnutí 7 vrchů a jim podobných, kteří chtějí programově obsadit vlivové pozice, aby mohli prosazovat bohulibé hodnoty na tomto světě. Ti budou jistě používat verše o tom, že máme své světlo postavit na svícen, že máme prosolit zemi, že máme svět naplnit svou vůní. Na druhé straně najdeme ty, kteří se chtějí od systému světa oddělit a kteří si všímají, že Ježíš nezpochybňoval satanova slova o tom, že mu patří všechna království země. Kdybychom tato slova brali vážně (tedy, že všechna státní zřízení na světě patří a slouží ďáblu), naprosto by to proměnilo všechno, co si o politice jako křesťané myslíme. Tato skupina si všimne velice kritického postoje Ježíšova hnutí k velmocem své doby, například kniha Zjevení mluví o vítězství nad babylonskou prostitutkou – termín autora této prorocko-symbolické knihy pro Řím a jeho říši.

Najdeme i řadu dalších přístupů k politice: Někdo vnímá křesťany jako prorocké svědomí světa, které je ke světu kritické. Myslím si, že tuto docela potřebnou roli církev sama pohřbila svými skandály. Jiní naopak zdůrazňují, že Pavel nabádá křesťany, aby se světské moci podřídili, protože v jistém smyslu tato moc slouží Bohu. Mají tedy za to, že křesťané by neměli být kritičtí, neměli by se snažit změnit státní moc, neměli by se snažit ji ani ovlivnit. Měli by být prostě svědectvím díky svému zbožnému životu. Další souhlasí a dodávají, že hlavní role křesťanů je modlit se za v moci postavené, jak Pavel píše na jiném místě (ten tam píše, že se máme modlit za všechny lidi, a především za v moci postavené – tedy ne, že se máme modlit na prvním místě za politiky, ale za úplně všechny). Tato místa na první pohled nabádají k poslušnosti a k přijetí čehokoliv, co od státní moci dostáváme. Jenže to není celý obrázek. Když apoštolové stojí před soudem, který jim přikazuje mlčet o Ježíši jako Božím králi nového lidu, odpovídají jednoznačně, že budou poslouchat Boha, a ne lidi. Vědomě a veřejně se tak dostávají do vzpurné a nepřátelské polohy vůči v moci postaveným. A aby to nebylo tak jednoduché, zapomínáme na Magnificat, píseň těhotné Marie, která o svém Synu prorocky zazpívala mimo jiné až anarchistická slova: „Svou paží dokázal moc, rozehnal ty, kdo mají v srdci pyšné myšlenky. Mocné svrhl z trůnů a ponížené povýšil. Hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou.“ (L 1,51–53) To nezní úplně jako pravicová konzervativní politika, co říkáte?

Všichni si tedy dokážeme v Písmu najít polohu, která nás osloví. Nesmíme zapomenout na to, že Bible nebyla psaná v době demokracie, ani zastupitelské, ani přímé. Demokracie, ve významu vlády lidu, je vynález, který nám mnoho věcí ulehčil, ale také mnoho věcí ztížil. Všichni můžeme ovlivnit, co se děje, můžeme se na tom podílet, máme odpovědnost. Zároveň demokratická politika přinesla důraz na iracionální emoce, kdy nevyhrává nejlepší kandidát, ani nevyhrává politický program, ale ten, kdo je nejvíce slyšet. Jak se v tomto hluku orientovat?

Politika jako správcovství

V jednom ze svých vyučování vypráví Ježíš zajímavé podobenství. „Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Šel za prvním a řekl: ‚Synu, jdi dnes pracovat na vinici.‘ Odpověděl: ‚Nechce se mi,‘ ale pak si to rozmyslel a šel. Potom šel za druhým a řekl mu totéž. Ten odpověděl: ‚Ano, pane, půjdu,‘ ale nešel. Který z těch dvou naplnil otcovu vůli?“ „Ten první,“ řekli. (Mt 21,28–31) V tomto příběhu otec něco potřebuje nebo chce od svých synů a jejich reakce byla velmi odlišná, ale nakonec, v delším horizontu, vyzněla zcela opačně. První syn zareaguje zcela nesprávně – odmítne otcovu žádost, nehodlá mu pomoci. Pak se rozmyslí a udělá to. Druhý syn zareaguje, jak se sluší a patří, ale jen verbálně. Neudělal nic. Ježíš se ptá: „Který z nich naplnil otcovu vůli?“ Naplnil ji ten, který nereagoval správně – ale přemýšlel nad tím, a nakonec udělal, co bylo potřeba. Všichni bychom chtěli kombinaci obou: V ideálním světě bychom chtěli někoho, kdo zareaguje přívětivě a udělá to, co je třeba udělat. Žel nežijeme v ideálním světě. Musíme být realističtí. Cílem nemohou být hezké řeči a následné nic. Převedeno do politiky: Cílem nemohou být ani zbožné nebo křesťanské řeči a antiježíšovské chování k tomu. Pro naši diskusi je to velice důležitý princip. Podle Ježíše nezáleží na tom, co přesně říkáme a slibujeme, ale na tom, jak se následně chováme nebo rozhodujeme. Pro Ježíše je důležitější to, co děláme, než co říkáme. Ve světě hlasitých sloganů je těžší, ale o to poctivější a důležitější, hledat praktické dopady politiky. Ať chceme nebo ne, tato praktická politika je projevem charakteru politiků.

Nemůžeme však mít na politiky měřítka křesťanského charakteru zbožnosti, ta koneckonců nesplňuje ani řada křesťanů. Nicméně, od bezcharakterních jedinců nemůžeme čekat charakterní politiku. Klasická námitka zní, že důležitější jsou schopnosti než charakter. V mnoha profesích tomu tak skutečně je. Pokud budu potřebovat operaci, je mi jedno, že je doktor nevěrný své ženě. Důležitější pro mě je, že ví, co udělat, a udělá to dobře. Tedy schopnosti, dovednosti. Přesto jsou schopnosti u politiků málo. Politik s dovednostmi, ale bez charakteru je nakonec spíše všeho schopný. Proč je charakter u politiků důležitější než v jiných profesích? Vytváří totiž hodnoty, podle kterých se orientujeme. Schopnosti a charakter tvoří jedinečný mix. Možná vás napadá, jaká je role vize? Myslím si, že vize není v politice nejdůležitější, je to nadstandard. Většina politiky není vizionářská, ale správcovská. Chceme po politicích vizi, ale důležitější je charakter správce. Politik s hodnotami by měl vnímat svou práci jako službu, kdy je správcem, ne vlastníkem. Proto nemůžete vést stát jako firmu. Nevlastníte ho. Můžete být pouze poctivým správcem. Jak říká apoštol Pavel: „Od správce se žádá jen jedno – aby byl shledán věrným.“ (1K 4,2) Jak trefně napsalAndy Stanley: „Vůdcovství je správcovství, je dočasné a ty jsi vykazatelný!“ Vést je vždy správcovství, které netrvá věčně. A protože netrvá věčně, podléhá soudu, tedy ne nutně justičnímu, ale soudu dějin. Božímu soudu, chcete-li. Dřív nebo později.

Pro křesťany by mělo být zásadní to, jak se k různým problémům a výzvám staví Ježíš. Naneštěstí pro hlavní proud křesťanské etiky není Ježíš normou. Jeho hodnoty jsou příliš radikální, připadají nám až nepravděpodobné. Jsou příliš pacifistické, příliš naivní. Naivní je možná silné slovo. Možná po nás Bůh nechce naivitu, ale chce po nás nevinnost. Nechce, abychom byli ryze pragmatičtí, ale abychom měli ideály. Ježíš předložil takový ideál ve svém Kázání na hoře. Jeho kázání bylo politickým prohlášením, programem nebeského království. Po staletí jsou lidé fascinováni hloubkou, radikálností a čistotou tohoto kázání. Přitom Kázání na hoře není ukázkou pozitivního myšlení ani nevede k zoufalé pasivitě, ale je trvalou pobídkou, abychom skrze to, co se děje v nás, ovlivnili své reakce na to, co se děje okolo nás. Proto to je také explozivní politické prohlášení. Zároveň nás vede k nevinnosti. Možná po nás Bůh chce, abychom byli nevinní.

Pro křesťany by mělo být zásadní to, jak se k různým problémům a výzvám staví Ježíš.

Varovné signály pro křesťany

Možná že chce, abychom se stali radikálně nevinnými svědky, kteří budou mít pokojný, a přesto kritický přístup ke světu (nenechají se ošálit rádoby mesiáši současné politické kultury). Kteří milují a tolerují lidi, a přesto prosazují spravedlnost (nenechají se zatlačit do světa „my a oni“, kde bojujeme proti lidem s odlišnými názory nebo chováním). Možná že být radikální znamená, že si dáme pozor na varovné signály u politiků a stran (nenecháme se ošálit pěknými slovy, marketingem a rádoby křesťanskou rétorikou). Je legitimní, že různé strany nabízejí různé recepty, a my si z mixu vybíráme co největší průsečík našich hodnot a jejich řešení. Průsečík nebude nikdy stoprocentní. Hledáme co největší shodu. Přesto o tom nemluvím, proto mezi mé signály nepatří různé hodnoty nebo programové věci, které ta či ona strana prosazuje. Mezi mé hodnoty patří něco hlubšího, co má větší potenciál k ošálení našich smyslů.

Nacionalismus a rasismus. Karta nacionalismu, potažmo rasismu, je politikem vytažena vždy tehdy, když mu chybí jakýkoliv jiný hodnotný obsah. Někteří politici si s tímto tématem zahrávají dlouhodobě, tím jsou pro mě zcela nevolitelní. Jiní vytahují témata obrany národních hodnot nebo různě přibarvených rasistických hodnot jen před volbami, kdy mají nalákat hlasy. Dlouhou dobu byly různé státy tvořeny různými etniky a kmeny jen podle toho, který král si je připojil ke svému království. Národní stát je poměrně moderní nápad. Vděčíme za něj mimo jiné osvícenství, které se snažilo společnost „osvobodit“ od náboženství, ale tím vyprázdnilo vnitřní příběh toho či onoho království. Proto se lidé uchýlili k pohádkám a k národním mýtům – potřebovali nosný příběh, který by je sjednotil pod konkrétní jasnou identitu. Ježíš se vymezoval proti etnocentrismu vlastního národa. Podle prvních křesťanů v Kristu není Žid ani Řek, všichni jsou zváni, aby se připojili k novému Ježíšovu lidu. Ten sestává ze všech národů a pokolení a lidí i jazyků.

Rozdělování strachem. V určitém smyslu je strach užitečný – pomáhá nám k ostražitosti a pomáhá nám přežít. Strach se také může stát nástrojem manipulace, rozdělení a násilí. Když politik pracuje s kartou strachu, je potřeba se podívat, kam s ní směřuje. Vedou nás obavy k lásce? Nebo nás vedou k nenávisti? Jak napsal Pavel: Dokonalá láska zahání strach. Pokud nás tedy strach vede k větší ohleduplnosti, nakonec se rozplyne. Pokud nás vede k nesnášenlivosti, strach posiluje a zneužívá primární emoci k principu rozděl a panuj. To každý autokrat umí. Umí také vytvořit vnějšího nepřítele. Jen málokdy se lidé semknou společně za stejným cílem víc, než když se cítí ohroženi. Co když je vnější nepřítel vymyšlený? I tak se semkneme, jen pod falešnou záminkou.

Mesiánský komplex. Když politik vytvoří vnějšího nepřítele, snadno se pasuje na jediného zachránce, který jako jediný ví, jak si s takovým nebezpečím poradit. Křesťané by teoreticky měli být vůči mesiánskému komplexu imunní, když věří, že Ježíš je jediným skutečným Mesiášem. Jako monoteisté by měli odolávat svodu vládců, kteří si dělají absolutistické nároky. Nejsme ale naivní, historie ukazuje, jak lehce podléháme svodům lžimesiášů. Možná je to proto, že naše etika nespočívá na Kristu, ale na Starém zákonu. Jen díky tomu mohou křesťané vidět v politicích obdobu izraelských králů nebo pohanských králů sloužících Božím záměrům (jako třeba Kýros). Jen proto se snaží vidět politiky jako Boží služebníky. První křesťané si o Římanech nedělali iluze. Jejich mír byl lemovaný kříži a meči, násilím. To Římanům nebránilo věřit, že světu přinesli mír a spásu. Křesťané je vnímali jako zaslepené. Vzpomeňte si na rozhovor Ježíše s Pilátem. Ježíš říká, že přináší svědectví pravdě, a Pilát opáčí otázkou:„Co je pravda?“ Asi nám to někdy v tom příběhu nedochází, ale Pilát skutečně neví, co je pravda. Je natolik ponořený do sebe, že nedokáže vidět věci jasně. Zaslepení vůdcové vidí sebe jako mesiáše.

Neschopnost pokání. Pokud by se vnímali jako věrní správci, a ne mesiášové, byli by schopni reflexe. Chybějící reflexe je u politiků ukázkou další varovné karty, kterou nazývám neschopnost pokání. Nemluvím zde o duchovní praxi pokání, to od nekřesťanských politiků nemůžeme chtít. Mluvím o neschopnosti změnit smýšlení a omluvit se za své omyly – přesně to slovo pokání znamená. Je to změna smýšlení, projevující se ochotou připustit omyl, je doprovázená lítostí a ochotou se omluvit. Každý z nás chybuje a podléhá omylům. To nemůžeme nikomu zazlívat. Pokud ale politici své omyly arogantně bagatelizují, neustále se vymlouvají, hledají obětní beránky, odmítají se omluvit, jsou pyšní, nepřipouštějí, že by se mohli plést – takoví by náš hlas neměli dostat. Do každé strany může vstoupit nějaký šíbr nebo nemorální člověk. Tomu se vyhnout nedá. Pokud má strana vnitřní imunitní systém v pořádku, takový virus vypudí ven podobně jako naše tělo ve většině případů. Jen když ho zdravý nemá nebo když je samo vedení strany virem, pak máme smrtelný problém. Na vedoucích, na jejich ochotě a schopnosti pokání, na etickém systému, který do svých stran vloží, opravdu záleží.

Propletenec moci. Posledním varovným signálem je, když si politik nebo jeho strana vytvoří celý komplex moci, aby držel opratě pohromadě. Bojí se ztráty kontroly a bojí se sám o sebe, protože má špatné svědomí. Politik, který si obsadí byznys (z pozice své funkce rozhoduje o pravidlech nebo o dotacích), je v naprostém střetu zájmů. Pokud si k tomu ještě pořídí média, aby vytvářel o sobě upravený dojem, a pomocí cíleného marketingu lže, pak by měl být pro křesťany nepřijatelný. Platí, že kdyby byl politik správcem, nepotřeboval by komplex moci, který mu chrání záda a který vytváří korupční prostředí.

Na těchto pět signálů si dávám osobně nejvíce pozor. Před volbami pamatujme na Ježíšova slova: „Posílám vás jako ovce mezi vlky, proto buďte chytří jako hadi a nevinní jako holubice.“ (Mt 10,16) Lidé bývají chytráci nebo neviňoučcí, ale zřídkakdy oboje najednou. Bez nevinnosti se chytrost stane manipulací, bez chytrosti se nevinnost stane naivitou. Dělejme Bohu čest a vezměme jeho moudrost a nevinnost s sebou do světa politiky!

(Třídílnou sérii s názvem „Bůh v politice“, ze které článek čerpá, si můžete poslechnout včetně praktických příkladů na Element Podcastech (element.cx/podcast).