Je málo věcí, které křesťany rozdělují více než postoj k politice. Je proto třeba našlapovat v této oblasti velmi opatrně, ale zároveň je velkou chybou, když se křesťané tváří, že se jich politika netýká. Jak se nás ale týká? Jaký postoj máme k politice zaujmout? Rád bych se trochu vrátil k samotnému základu našeho politického postoje i k tomu, co na to Ježíš. Jaký postoj k politice má On?

Jaký je Boží „volební program“?

Pokud bychom chtěli znát Boží „volební program“, museli bychom se vrátit k samotným začátkům historie, k době, o které čteme v 11. kapitole Genesis. Tehdy po první snaze vytvořit jednotnou říši Bůh rozptýlil národy a dal je pod nadvládu mocných duchovních bytostí, které byly součástí jeho Boží rady. Od té doby se rozhodl jednat skrze Abrahama, kterého si vyvolil, a skrze jemu zaslíbený národ, který nazval svým synem a svým dědictvím (Dt 32,8–9, Oz 11,1). Takto tomu na základě Písma i antické kosmologie biblického světa věřili židé v době Pána Ježíše a potažmo i raní křesťané.

V 82. žalmu pak čteme onen Boží „volební program“ určený duchovním mocnostem, které se měly starat o svěřené národy. „Zjednejte právo bezmocnému a sirotkovi, nuznému a chudému zjednejte spravedlnost! Vytrhněte chudého a nuzného vysvoboďte z ruky ničemů.“ (Ž 82,3–4 ČSP) Tento žalm je velmi významným obviněním těchto mocností, že Bohem určený program nenaplnily, ale naopak se nechaly národy uctívat jako bohové, a tím způsobily, že vládcové nedbali svého úkolu chránit bezmocné a sirotky, nezajistili bezpečí a spravedlnost, ale naopak národy utápěli v násilí, otroctví a v útisku bezmocných a chudých. Bůh říká, že tyto mocnosti chodí v temnotách rebelie vůči Božímu programu, jemuž neporozuměly, a z toho důvodu se hroutí samotné základy země (v. 5). Žalmista pak vyzývá Boha, aby povstal, zjednal zemi právo a ujal se vlády nad národy, které mu přece patří (v. 8).

Přesně to se stalo v době, kdy byl Izrael tolik fascinován svou příslušností k Bohu Stvořiteli a myslel si, že příchod božského krále a Pána, tj. jejich mesiáše, se bude týkat jen jejich národa, a teprve skrze ně jiných národů. Do takové situace přišel Pán Ježíš. Jako Davidův potomek a Mesiáš se také prohlásil božským Synem člověka z knihy proroka Daniele (Da 7,13–14), čímž vlastně oznámil, že přišel převzít vládu, ale také vyřešit problém hříchu a smrti.

Ježíšova smrt na kříži vypadala jako naprosté fiasko, ale Bůh právě tím ve své moudrosti paradoxně odhalil a demaskoval všechny ty duchovní mocnosti a autority, včetně světských politických i náboženských autorit (Ko 2,15; 1K 2,8). Ježíš těmto mocnostem oznámil, že jejich osud byl zpečetěn, protože On nezůstal v hrobě, ale povstal ze smrti a posadil se po pravici Boží (1Pt 3,19–22). To se stalo v Den nanebevstoupení. Potvrzením toho, že Ježíš je Král, který převzal moc nad národy, byly Letnice. Lukáš zjevně navazuje v popisu událostí Letnic na onen bábelský příběh. Od té chvíle je naším úkolem hlásat tuto událost národům, které jsou stále drženy v područí mocností a autorit, což ovšem od Golgaty a dne Letnic je už jen držení ve lži jejich násilím ucvácené moci. Pán Ježíš je právoplatným Králem nad každým člověkem, nad každou rodinou, nad každým společenstvím, které se mu ve víře poddá. Jeho vláda je uplatňována skrze působení Ducha svatého.

Pán Ježíš je právoplatným Králem nad každým člověkem, nad každou rodinou, nad každým společenstvím, které se mu ve víře poddá.

Ve svém jednání i kázání se Pán Ježíš vrátil k původnímu „volebnímu programu“ samotného Boha. „Pánův Duch je na mně, protože mne pomazal, abych zvěstoval evangelium chudým; poslal mne vyhlásit zajatcům propuštění a slepým nabytí zraku, propustit zlomené na svobodu, vyhlásit vítaný Pánův rok.“ (L 4,18–19 ČSP) Ježíš od samotného začátku své služby jednal v přímém rozporu s tím, jak působily ony rebelující mocnosti. Ve své prorocké písni zvané Magnificat to velmi silným způsobem vyjádřila už Marie. Mluví o „pádu trůnů“, o „povýšení pokorných“, o „nasycení hladovějících“ a „poslání bohatých s prázdnou“ (L 1,47–55).

Kázání na hoře Ježíš pak právem zahájil svými radikálními blahoslavenstvími, kdy prohlásil, že chudí duchem, tiší a pronásledovaní jsou blahoslavení, protože přišel jejich zastánce, který se stal Králem. V něm se Bůh znovu ujímá vlády nad všemi národy. Jeho království je to jediné, které není „šelmou“ – jak o tom píše prorok Daniel v 7. kapitole. Mocné říše tam jsou ukázány jako jednotlivé dravé šelmy, ale pak přišel „Synu člověka podoben“, kterému „byla dána vláda“ a jehož „království nebude zničeno“. Jeho království je jediné, které není prezentováno ve tvaru šelmy, ale „ve tvaru“ „Syna člověka“, tj. jediné, které je opravdu pro lidi. Rozumí lidem a je pro člověka stvořené v onom konečném návratu k dokonalosti Edenu.

Žijeme v období, kdy toto království už je tady, inaugurováno Ježíšovým prvním příchodem, ale ještě ne v jeho završené podobě, která bude nastolena jeho druhým příchodem. Jak učil Martin Luther, jsme občany dvou království. Ještě na tom světě nezavládlo v plnosti Boží království, což se stane ve chvíli jeho druhého příchodu v moci a slávě. Tehdy se „Království tohoto světa stanou královstvím Boha a jeho Mesiáše.“ (Zj 11,15)

V této souvislosti chci velmi zdůraznit, že pro nás občany Božího království je tím určujícím královstvím pro vše, co děláme, kým jsme a co chceme prosazovat v tomto světě, Boží království. Je to vláda Ježíše Mesiáše, není to státní politika, pod jejíž vládou a vlivem se momentálně nacházíme. Není to program jakési jednotlivé strany či politické moci. Tyto věci by nás neměly rozdělovat, protože politický základ, ze kterého vycházíme, máme společný. Lišíme se pouze v názoru na to, jaký je nejvhodnější způsob jeho uplatnění.

Pro naše z Ježíšova učení vycházející silné sociální cítění a ochranu slabých a těch, kterým se v životě nezadařilo, nás budou mnozí lidé řadit k radikální levici. Když budeme zdůrazňovat osobní zodpovědnost každého člověka před Bohem, Ježíšovo učení o tom, že to nejsou říše tohoto světa (jakožto silný stát), který se o ty sociálně slabé postará, ale že je to zodpovědnost každého člověka, každé rodiny, a především nás, kteří jsme součástí Kristovy církve, pak nás zařadí k pravici. Když budeme pokračovat a vysvětlovat, že zde nejsme pro to, abychom bránili nějaké tradiční evropské (rádoby křesťanské) hodnoty (protože se neshodneme ani na jejich definici), ale jako církev Kristova zde máme být prvotinou, ochutnávkou, vůní onoho budoucího věku (jsme lidmi, kteří hledí do budoucnosti, a ne do minulosti), pak nás zase budou podezírat z marxistického utopismu. A my nejsme ani pravice, ani levice, jednoduše jsme Kristovci.

Klíčovou otázkou pro nás je, co od nás Bůh očekává, když poznáváme jeho vůli ohledně svého chování se k chudým a bezmocným, k sirotkům, ba dokonce k těm ještě nenarozeným. Také ohledně našeho postoje k příchozím a k uprchlíkům, ohledně lásky nejen k našim přátelům a soukmenovcům, ale i k našim nepřátelům, dlužníkům či těm, kdo nás nenávidí a proklínají. Když poznáváme jeho vůli ohledně manželství, sexu, peněz i sobectví… Co s tím máme dělat ve vztahu k politice naší země, ve které jsme občany a voliči?

Naše křesťanství není soukromá věc

Nevím, zda si to uvědomujete, ale titul Mesiáš není označení nějakého náboženského apolitického myslitele či mravokárce, ale je to navýsost politický titul znamenající pomazaného Krále na Davidově trůně. Navíc, titul Syn člověka v Danielově proroctví ještě více zdůrazňuje to, co si neosoboval žádný jiný mesiánský pretendent, a to jeho absolutní nebeskou (božskou) vládu, která bude trvat navěky. Lee Camp, autor známý svou skvělou knihou o učednictví^[1], ve své poslední knize Malým politickým manifestem pro křesťany říká toto: „Když náboženství definujeme způsobem, jak to dělá liberalismus, pak křesťanství nemůže být náboženstvím. Primárním úkolem křesťanského společenství není být takzvaným náboženským shromážděním, které se zabývá dušemi vznášejícími se směrem k posmrtnému životu, ani to není druh zduchovnělé třídy jógy, pomáhající jednotlivcům najít existenční mír se sebou samým. Primárním úkolem církve je ztělesnit a vydat svědectví o konci dějin, o všeobjímající realitě, která si již prorazila cestu do tohoto světa. Primárním úkolem církve je být alternativní politikou. Ježíš byl zjevně politickou osobností a vyzýval své následovníky k určité specifické politice. Jeho politikou byl veřejný nárok a veřejná věc.“ ^[2]

Když první generace křesťanů prohlašovaly do římského světa, že Ježíš je Pán (kyrios), pak to mělo velmi silný politický kontext. Jedním dechem tím říkali, že každý jiný pán (kyrios) včetně císaře, je pouze uzurpovanou mocí ve svém absolutistickém požadavku. Každá autorita a moc je jen proto, že dovolil Bůh, onen jediný skutečný vládce, který se v Kristu ujal vlády. Tesaloničané ve svém hněvu pochopili přesně, co znamená evangelium, že je to zpráva o tom, že je zde apoštoly oznamován jiný král než císař. „Ti, kteří pobouřili celý svět, přišli také sem a Jáson je hostí. Ti všichni jednají proti císařovým ustanovením, neboť říkají, že králem je někdo jiný: Ježíš.“ (Sk 17,6–7, ČSP)

Jak na to tedy máme jít prakticky?

Být městem ležícím na hoře

Za prvé bychom měli pochopit, že zde nejsme povoláni k tomu, abychom pokřesťanšťovali společnost nějakým politickým aktivismem. Jsme povoláni k tomu, abychom byli tím, čím jsme se stali přijetím Ježíše jako Pána a Mesiáše. Oni to vše, co jsme si řekli výše, nechápali tak, že jejich úkolem je jít s mečem v ruce na Řím a svrhnout císaře, ale uprostřed tohoto světa, který ještě stále „leží v tom Zlém“ (1J 5,19), žít život onoho příštího věku, věku Mesiáše. Nesnažíme se z našeho města či země udělat „město na hoře ležící“, jak to mnozí američtí křesťané mylně prohlašují o své zemi, ale my jako Tělo Mesiáše, jeho církev (ekklésia – což je také politický, a ne náboženský termín) jsme onou obcí Boží a jsme povoláni k tomu, abychom byli „městem na hoře ležícím“ na očích okolního světa (Mt 5,14). Znamená to, že Ježíš založil alternativní polis neboli veřejný prostor, ve kterém žijeme své životy v poddanosti našemu Králi. Lidé mají mít možnost onen závan toho příštího věku v našem společenství (nemyslím tím jenom shromáždění) pocítit, ochutnat, přivonět si (Ž 34,9).

Otázka je, k čemu si přivoní naši spolupracovníci, sousedé, lidé, když navštíví naše společenství, naši rodinu? Je to závan oné budoucnosti? Nebo přesně stejný puch, který až příliš dobře znají ze světa, ve kterém žijí? Puch proradné intrikánské politiky, úplatných úředníků, tvrdého bezohledného byznysu? Správně to shrnuje můj oblíbený biblista Scot McKnight: „Řečeno jednoduše: to, co křesťané chtějí pro národ, by nejprve mělo být dosvědčenou realitou v jejich místní církvi. Dokud tato místní církev neztělesňuje to, po čem touží pro svůj národ, svědectví církve nemá žádnou důvěryhodnost. Když to je ztělesněno v místní církvi, pak toto ztělesnění je jediným aktivismem, který církev potřebuje. Řečeno přímo, boj za spravedlnost znamená ztělesnění spravedlnosti v místním společenství; usilování o mír znamená usilovat o mír v místní církvi; postavit se proti potratům znamená přeměnit sexualitu na čistou, milující a rodinu ctící radost; bojovat za ekonomickou spravedlnost znamená žít podle vize království ve všem, co vlastníme a máme. Ale příliš mnoho křesťanů ignoruje politiku místní církve a klaní se politice tohoto světa.“ ^[3]

Máme k dispozici víc než jen voličský hlas

Teprve za druhé bychom si měli uvědomit, že jako občané své země máme víc než jen svůj voličský hlas, který bychom samozřejmě měli používat, a to moudře, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Máme ale kontakt s tím, kdo drží dějiny světa ve své ruce, a toho bychom měli patřičně využít. Máme možnost se za politickou situaci v naší zemi modlit. A to je velká věc, o které často mluvíme. Ale dovolte, abych vás upozornil, že pokud to děláme bez naplňování toho prvního bodu bytí oním „městem ležícím na hoře“, pak naše modlitba je pouhý alibismus, který křesťané často používají tehdy, když se jim nechce udělat praktické kroky ke změně statu quo.

Zatímco se modlíme a žijeme svůj život onoho alternativního polis, dáváme najevo svou úctu k Bohu tím, že respektujeme dané autority, protože Bůh je zdrojem veškeré autority. Na druhou stranu svou konstruktivní kritikou vlády dáváme najevo svou povinnost voliče v kontextu našeho politického uspořádání a také to, že víme, k čemu Bůh autority ustanovil, co od nich požaduje. V krajním případě je zde i naše občanská možnost přispět k odvolání špatné vlády, která se hrubě zpronevěří svému poslání. Ovšem u nás křesťanů se jedná vždy o nenásilné jednání.

Podle mého názoru se spíše než o politický aktivismus, lobbismus a manipulativní snahu ovládnout politický prostor jedná o naše prorocké „vydávání svědectví pravdě“. Pravdou je Ježíš. Ovšem naše „vydávání svědectví pravdě“ je jen částečné, proto se má dít v pokoře a mírnosti, s vědomím, že se můžeme mýlit. Jozue si také myslel, že jsou jen dvě možnosti. Ten vojevůdce, který se před ním zjevil, mohl být podle něho buď „náš“, nebo „jejich“. Realita byla ovšem mnohem slavnější, ale i mnohem komplexnější (Joz 5,13–15). Bůh mě mnohokrát přesvědčil, že v situaci, kdy jsem věci viděl jako „buď, anebo“, On měl ještě jinou, slavnější variantu. Je dobré na to v našem politickém přesvědčení nezapomenout.

Podle mého názoru se spíše než o politický aktivismus, lobbismus a manipulativní snahu ovládnout politický prostor jedná o naše prorocké „vydávání svědectví pravdě“.

Závěrem je vhodné si uvědomit, že v těch hlavních volbách jsme už hlasovali, proto by nás politické záležitosti tohoto světa neměly rozdělovat.

Pokud skutečně vyznáváme, že „Ježíš je Pán“, pak jsme už onu hlavní volbu udělali a můžeme být v klidu i v situaci, kdy se politika naší země nebo Evropské unie neubírá směrem, který se nám líbí. Všimněte si, jak na tehdejší vnější politiku reagoval apoštol Pavel, který se jinak dokázal vyjadřovat velmi peprně k některým věcem (např. Tt 1,10–14, kdy potvrzuje velmi hanlivá slova krétského básníka o jeho vlastním lidu). Ke státní i evropské říšské politice se vyjadřoval velmi zdvořile a s nadhledem.

Důvod je jasný. Naše primární občanství je dané a žádné volby na něm nemají moc nic změnit. Princip, který z toho vyplývá, bych vyjádřil slovy Scotta Saulse: „Měli bychom se mnohem více cítit jako doma ‚s lidmi, kteří sdílejí naši víru, i když nesdílejí naši politiku‘, než s lidmi, kteří sice ‚sdílejí naši politiku, ale ne naši víru‘. Pokud to u nás tak není, pak to může znamenat, že dáváme cézarovi to, co patří Bohu.“^[4]

Zkusme se zamyslet nad tím, jak si Pán Ježíš vybral své učedníky z rozmanitého prostředí a jak je svým povoláním posadil k jednomu stolu. Někteří byli podnikatelé ve velmi čilém rybářském byznysu tehdejší Galileje, kteří si určitě přáli co nejmenší stát a malé daně. Pak tam byl Matouš, který o sobě otevřeně říká, že byl celník (Mt 10,3–4), on byl asi politicky přesně na opačné straně, protože věděl, že silný stát a vysoké daně znamenají i jeho vysoký výdělek. Pak tam byl Šimon Kananejský, což nebylo jeho příjmení, ale znamenalo příslušnost k zélótům, ke straně horlivců, kteří neváhali sprovodit ze světa nejen Římana, ale i Žida, který kolaboroval s Římany. Oni jakoukoliv Evropskou unii (promiňte, římskou nadvládu) odmítali úplně a byli ochotní za to bojovat, což později přivedlo jejich národ do naprosté zkázy. Pak tam byli učedníci Jana Křtitele, který velmi silně prorocky promlouval nejen k národu, ale i k hříšnému králi, a to ho stálo hlavu… A ti všichni pěkně spolu seděli u nohou svého Mistra a hltali jeho vyučování o novém stvoření, jehož jsou svědky, ve kterém jejich politické preference budou přemoženy mnohem silnějším hlasem, hlasem jejich Krále, jehož království v Duchu svatém bylo právě inaugurováno. Ne že by to byla vždy idylka. Měli mezi sebou spory, ale to se časem srovnalo.

Pokud tito muži dokázali v Kristu srovnat krok, proč bychom my ve společenství křesťanů měli mít problém s tím, že máme rozdílné názory na politiku? Jsme přece také posazeni společně ke stolu Páně. My všichni, kteří bychom si jinak možná nikdy ani spolu nesedli. V tom hlavním, oč skutečně jde, co na konci rozhodne o osudu tohoto světa, jsme přece zajedno. Nebo ne?

1. Camp, L. C. (2008). Mere Discipleship: Radical Christianity in a Rebellious World (Second Edition). Grand Rapids, MI: Brazos Press. ↑
2. Camp, L. C. (2020). Scandalous Witness: A Little Political Manifesto for Christians (p. 121). Grand Rapids, MI: William B. Eerdmans Publishing Company. ↑
3. McKnight, S. (2014). Kingdom Conspiracy: Returning to the Radical Mission of the Local Church (p. 102). Grand Rapids, MI: Brazos Press. ↑
4. https://www.thegospelcoalition.org/article/the-non-partisan-politics-of-jesus/ ↑