Představujeme

Slyšeli jste už, že Apoštolská církev má svá křídla, která mají dolet až 30 km? Je jimi Domácí hospic Křídla v Sedlčanech, jehož vedoucí a jednou ze zakladatelek je Pavlína Oubrechtová (AC CBH Praha). Všichni víme, co je hospic, a všichni doufáme, že jeho služby nikdy potřebovat nebudeme, ale kdyby náhodou, je tady pro nás. Jak taková Křídla každý den létají, se vám pokusím vykreslit v následující reportáži. Měla jsem totiž možnost jeden pracovní den „létat“ s nimi.

Představte si obrovské klubko, ze kterého trčí spousta nitek, a vy nevíte, za kterou zatáhnout, aby se začalo rozmotávat… Tak nějak bych charakterizovala své dojmy z návštěvy Domácího hospice Křídla v Sedlčanech. Myšlenky, vzpomínky, dojmy se valí jedny přes druhé a pokus systematicky je seřadit mi tak úplně nevychází… Budu je tedy tahat, jak mi zrovna přijdou pod ruku alias na mysl.

Nitka první: Dům Oubrechtových v Červeném Hrádku jsem díky navigaci našla hravě a už mě vítal konejšivým dojmem působící a pro službu v hospici jako dělaný hlas Pavlínky, vedoucí střediska Křídla při Diakonii AC. Povídání s ní je velmi příjemné, a tak i přes pokročilou hodinu mluvíme a mluvíme.

Nitka druhá: Ráno v 7:45 vyrážíme do kanceláře. „Jé, Sedlčany, tady se vyrábí Sedlčanský hermelín, že?“

„No, už ne, koupila to nějaká francouzská firma, která přesunula výrobu jinam.“

Projíždíme náměstím a Pavlína mi ukazuje: „Tady je Vltavan, ten šedý opravený dům. Náš místní filantrop nám zapůjčil auto i kanceláře ve Vltavanu. Jednou dokonce přišel a: „Paní Oubrechtová, koukám, že byste potřebovaly ještě jedno parkovací místo, dvě jsou málo. Chcete?“ „No občas by se nám to hodilo, když nás přijede více…“ „Tak jo.“ (smích)

Pavlína přidává další úžasný příběh: „Jindy zase přišel a: ‚Nastavte ruku, ale pozor, je to hodně těžké.‘ V dlani mi přistál pytlík s drobnými z jukeboxu, který postavil v lese. (smích) ‚Spočítejte to a napište to jako dar do Křídel.‘“

Nitka třetí: Seznamuji se s dalšími zaměstnankyněmi hospice Křídla. Všechny působí velmi pohodově, jsou sehraný tým. Kafe přijde vhod, a už jsem svědkem ranní „porady“. Sestra Daniela předává informace o zdravotním stavu pacientů, které právě mají v péči, i o novém „příjmu“. Řeší se i způsob vykazování jednotlivých výkonů.

V týmu domácího hospice Křídla je pět sestřiček na částečné úvazky, které dohromady tvoří úvazky tři. Mají sociální pracovnici, která je schopná pomoci při hygieně, vyjet k úmrtí a péči uzavřít. Dvě lékařky, které se střídají na telefonu sudý lichý týden. Která má zrovna službu, jede na příjem. Na půl úvazku je v kanceláři fundraiserka, řeší projekty a hlídá finance. Křídlům pomáhají i dobrovolníci – při Fešárnách a benefičních akcích. Vděčné jsou za „ajťáka“, který řeší všechno kolem počítačů. Počítáno hodně zeširoka, Křídla tvoří tým zhruba 15 lidí. Přímo v rodinách slouží asi devět lidí. V týmu mají i řádný duchovní rozstřel – řádová sestřička, adventistka, Pavla je z AC, další holčina tíhne ke katolíkům, další s vírou spíše sympatizuje.

Nitka čtvrtá: „Tady máme Knihu vzpomínek. Mrkni na to.“ Nadšeně mrkám, jen mi to mrkání jde čím dál více ztuha, to, když se z očí nezadržitelně řinou slzy. „Kapesníky jsou za tebou,“ směje se Pavlínka. „Holky, já se omlouvám, brečím jak malá.“ „To je v pohodě, my občas taky brečíme. A jsme na pláč zvyklé i připravené. Je to síla, že?“ Je to síla, opravdu. Tolik krásných poděkování od pozůstalých, kteří měli možnost doprovázet svého blízkého! Rodiny si vesměs službu hospice pochvalují. Mají radost, že péči o nemocného s pomocí a povzbuzováním Křídel zvládli. Takových už za tři roky existence domácího hospice Křídla bylo na 150. Nejvíc mě v knize vzpomínek dojala zmínka, že datum úmrtí je pro křesťana datem narození do Božího království. Taková neskutečná pravda!

„Tady máme Knihu vzpomínek. Mrkni na to.“

Nitka pátá: Knihou vzpomínek to ovšem nekončí. Asi to tu probrečím. Hned se mi dostává do rukou kniha Křídel, kde má každý den v roce vyčleněnu jednu stránku, které se postupně zaplňují daty úmrtí lidí, o které holky pečovaly. Je to možná morbidní, ale napadlo mě podívat se, zda mají nějaký zápis na den mých narozenin. Měly. Taky mě napadlo, že na některý den v roce připadne i den mého odchodu, a kdo ví, co v ten den každý rok dělám…

Nitka šestá: Moc se mi líbí, že úmrtím služba hospice nekončí. Pokud je zájem ze strany pozůstalých, Křídla jim poskytují následnou péči. Kontaktují rodinu měsíc, tři měsíce i rok po úmrtí. „Po třech měsících pozveme rodiny na setkání, po roce jim posíláme rozlučkovou kartičku. Ne každý vyžaduje nějaký čilejší kontakt, ale jsou lidé, kteří za námi sami přijdou, chtějí si popovídat. Na Dušičky teď pozveme na společné setkání rodiny, které jsou tři až šest měsíců po pohřbu. Bude bohoslužba, pohoštění, tvoření. Bývá to moc fajn, lidé se uvolní, otevřou a povídají,“ vysvětluje Pavlína. Jednu dobu z Křídel posílali pozůstalým pytlíčky se semínky, která měli zasadit, a co že vyroste. Překvapivě se toho chopili převážně chlapi. Během covidu, kdy nebylo možné se scházet, zase v určitý den v šest hodin zapálili v oknech svíčku. Spousta lidí pak poslala fotky… Takové aktivity jsou pro pozůstalé jistou formou psychoterapie.

Nitka sedmá: Devět hodin, jedeme do rodiny. Celou cestu jsem měla strach, jak to zvládnu. „Na té návštěvě asi nemůžu brečet, že?“ „Můžeš, my taky někdy brečíme. Jenom se snažíme nebrečet víc než ti lidi.“ „Musíš říct, že jsem na ‚stáži‘ poprvé.“ „Jojo, hned jim volám a nahlásím to, neboj.“ Pavla bere telefon: „Dobrý den, budeme u vás za chvilku. Mám dnes s sebou stážistku, nevadilo by vám, kdyby šla se mnou? Mockrát děkuji! Liduška mi včera říkala, že to s pánem vypadá velmi vážně. Koukneme na něj, dáme nějakou infuzi a zase se za něj pomodlíme. Tak díky, zatím.“ V tuto chvíli je pán už ležící na lůžku, dýchá tracheostomií (měl nádor v krku) a postupně odchází. Už několik dní nejí, sestřičky mu dávají hydratační infuze, kvůli bolestem je na náplastech a dávkovači s morfiem.

Nitka osmá: „Pavli, není pro tebe těžké vést ke smrti nevěřící lidi?“ vrtá mi hlavou. „Vždyť víš, že jdou do pekla…“

„Pro mě je důležité se za ty lidi modlit. I když nevidím, zda se smířili s Bohem, zda uvěřili v poslední chvíli, doufám, že se jich Pán Bůh nějak dotýká. Neříkám ale, že všichni půjdou do nebe. Nejdřív jsem si myslela, že budeme lidi vytrhovat z věčné smrti. Už jsem v tom mnohem pokornější. Lidé totiž mají celý život nějakou svou hrdost, před Bohem se neklaní, a tak to mohou mít až do konce. Setkáš se ale s různými rituály, lidi zapalují svíčky, domlouvají bohoslužby za toho člověka, i když k víře vůbec nikdy netíhnul. Nemocní mladí jsou na Boha naštvaní, zkouší se modlit, ale když to nepomáhá a umírají, mají dokonce problém přijmout naši řádovou sestřičku, aby o ně pečovala. Hospic mě naučil se k uzdravení neupínat. Hlavně se snažím uspokojit potřeby, které mají. Modlím se, aby to duchovní nějak vylezlo na povrch samo. Nabízíme duchovní pomoc, mluvíme o tom, ale víru nevnucujeme, necháváme to na nich. Teď máme zrovna hezké svědectví jednoho pána, který se o víru nikdy nezajímal, ale od té doby, co ho navštívil farář, kamarád z vojny, má na kartičce na stole napsáno sedm bodů, které ho drží: Bůh, lékaři, manželka, sestřičky z hospice, léčitelé, houbaři a jako poslední ‚nikdy to nevzdám‘. Mně se strašně líbí, jak v průběhu nemoci lidem docházejí různé věci a oni se mohou k něčemu přiklonit. Modlím se, aby došlo k jejich setkání s Bohem dříve, než odejdou, třeba i v bezvědomí, z našeho pohledu. Chtěla bych mít více poznání, abych jim mohla říkat věci v pravou chvíli.“

Nitka devátá: Před návštěvou se modlíme a už nám otvírá paní J. Čekala jsem zdrcenou ženu, ale paní J. hýří optimismem a pohodou. To mě dostalo. Holky z hospice říkaly, že jde o úhel pohledu. „Musíš si vybrat, zda těm lidem pomáháš, nebo s nimi truchlíš. Pokud budeš truchlit, nebudeš moct tu práci dlouho dělat. Víš, že ten člověk zemře, můžeš však ovlivnit, jak zemře, můžeš pro něj udělat, co jde.“ A paní J. opravdu dělá maximum. Naučila se vyměňovat zásobníky do dávkovače morfia, umí vyměnit kapačku (infuzi), ovládá přístroj generující kyslík, vše tak činí s láskou ke svému životnímu partnerovi. Neměla vždy na růžích ustláno, ale nehodlá ho opustit ve chvíli pro něj nejtěžší.

Nitka desátá: „Víš, že sluch odchází poslední? Proto je důležité před nemocnými říkat to, co chceš, aby opravdu slyšeli. Mluvit s nimi.“

Nitka jedenáctá: Obligátně si prohlížím fotky ze společného života paní J. a pana K., i to je součást práce sestřiček mobilního hospice. Pravdou je, že se pán na fotce vůbec nepodobá pánovi ležícímu v posteli… Má ale tu nejlepší péči, jak od paní J., tak našich sestřiček. Pavlínka všechno zkontrolovala, změřila tep, který téměř nelze změřit, poslechla dech, který téměř není slyšet. Společně pánovi zkontrolují záda, aby neměl nějaké proleženiny. Po prohlídce Pavlínka konstatuje, že pan K. už opravdu umírá. Paní J. mě naprosto odzbrojila prohlášením, že by bylo fajn, kdyby umřel 9. 10., že to ona má narozeniny, a tak by se jí to dobře pamatovalo. Dnes už můžu prozradit, že pan K. nakonec zemřel v neděli 10. října. Třeba proto, aby paní J. mohla devátého slavit a desátého vzpomínat.

Nitka dvanáctá: „Paní J., my se za pana K. pomodlíme, jo?“ „To budu ráda.“ „Ivo, pomodli se.“ Lehce jsem zalapala po dechu. Vůbec nevím, jak se modlit! „Pane, pomoz,“ vysílám v duchu střelnou modlitbu a pak nějak kostrbatě začínám. Nemám víru na uzdravení, ale modlím se, aby Pán Ježíš dal panu K. milost se rozhodnout pro něho. „Teda, takovou modlitbu neznám,“ obrátí se na mě paní J. „No, ta není naučená, ta byla od srdce za pana K. k Pánu Ježíši. Modlila jsem se svými slovy.“

Nitka třináctá: Potichu se ptám Pavly, zda bych mohla paní J. nějak decentně vyfotit. Nechci být impertinentní, ale po dotazu paní J. souhlasí a výslovně prosí o fotku i s K., aby ji měla na památku. V neděli mi Pavlína sděluje, že paní J. byla za ty poslední fotky strašně vděčná. Mám radost.

Nitka čtrnáctá: Nebrečela jsem! Samotnou mě překvapilo, jak jsem tu návštěvu v klidu zvládla. Určitě proto, že zde vládla pokojná atmosféra. Je vidět, že jezdím s „profíkem“ a že ty týdny, co paní J. sestřičky navštěvují, nesou dobré ovoce. O to jde – dostat pečující i nemocné do psychické pohody…

Nitka patnáctá: Cestou za dalším pacientem míjíme modrošedý dům a Pavla: „Tady jsme taky pečovali o jednoho pána.“ Připomnělo mi to syna, který brigádničí u stolaře. Když někam jedeme, hlásí – tady jsme montovali kuchyň, tady dětský pokojíček. „Jojo, přesně tak to mám. Pamatuji si místa, kde jsme o někoho pečovaly…“ 🙂

Nitka šestnáctá: Druhá návštěva. Nemocnou paní mají hospicová křídla v péči krátce, a je to znát. Paní je nervózní, má strach, že její muž (sedmdesátník) péči o ni nezvládne, že si nezapamatuje, jak obsluhovat přístroje, jak dávkovat léky. Všichni se upínají k dceři, má přijet o víkendu. Když nemyslím na to, že se opravdu jedná o poslední dny, týdny života paní, naše návštěva vypadá jako návštěva sestřičky v rodině. Zase se měří tep, tlak, poslouchají se plíce. Zvyšuje se dávka analgetika v náplasti (paní má zatím nejnižší dávku a bolest se snaží překonávat, což ale není cílem paliativní péče. Jde o to, aby byl pacient v komfortu, aby ho nic nebolelo a mohl si poslední dny užít v relativní pohodě obklopený svými blízkými.) Paní se dnes cítí unaveněji a Pavlína se ji snaží „rozebrat“. Obdivuji její neutuchající pozitivní naladění. Vnáší do rodiny sluníčko, najednou se věci nezdají být tak černé. Pavlína je zkušená hospicová „harcovnice“ a ví, že situace v rodině se bude konsolidovat.

Nitka sedmnáctá: Paní si stěžovala, že její nemoc zanedbal lékař, neboť ji včas neposlal na patřičná vyšetření. „Nemocní často hledají viníka,“ vysvětluje Pavlínka. „Tak 80 % pacientů ti řekne, že to zanedbal doktor, že na to přišel pozdě. Jenže určité věci nejdou snadno diagnostikovat.“

Nitka osmnáctá: Náš stát umožňuje péči o nemocnou osobu dvěma způsoby. Jednak příspěvkem na péči, o který sestřičky doporučují rodinám ihned zažádat, jednak ošetřovným. Křídla nyní spolupracují s organizací Ruah z Benešova, a tím hospic získal možnost poskytovat paliativní péči částečně hrazenou zdravotními pojišťovnami. Péče Křídel je tak dostupnější mnohem většímu počtu rodin. Péče o umírajícího však není vůbec levnou záležitostí. Každá ampule morfia něco stojí a pojišťovny na ně přispívají částečně. Kde jsou další léky…

Nitka devatenáctá: Vyjely jsme v devět a na základnu do Vltavanu se vracíme o půl jedné. Stihly jsme jen dvě návštěvy. Běžné jsou tři návštěvy denně. A prý to dnes byly lehčí návštěvy, kdy se neprovádělo mnoho výkonů!

Nitka dvacátá: U oběda si asi dvě hodiny sdílíme dojmy. Se sestřičkou Danielou totiž jely do terénu další „stážistky“ – z Domácího hospice Srdcem v Kolíně. Vyptávají se na různé aspekty služby Křídel, Pavlína je zase oslovena mediální „kampaní“ kolínských kolegyň. V místním deníku měli dokonce celou stránku! Propagace a osvěta jsou důležité, zejména když je provoz hospiců závislý převážně na darech.

Nitka dvacátá první: V dnešní době je těžké sehnat zdravotníka. Hospic je navíc velmi specifický. Sestra pro paliativní péči musí být schopna ve dne, v noci, v létě, v zimě jezdit autem, mít telefon stále u sebe, ve sprše, na záchodě, u postele, musí být připravena během chvilky vystřelit do terénu. Být empatická a všechno unést, nebát se všech těch hadiček a vstupů. Říká se, že paliativa je jen držet lidi za ruku, až v klidu odejdou, ale není to tak.

Říká se, že paliativa je jen držet lidi za ruku, až v klidu odejdou, ale není to tak.

Nitka dvacátá druhá: Hospic Křídla začal fungovat v září 2018, letos tedy oslavil tři roky činnosti. Každé výročí se slaví benefičním Během pro Křídla, který se letos konal 18. září v zámeckém parku Červeného Hrádku, jenž majitelé, stejně jako rytířský sál pro vánoční koncerty, ochotně Křídlům propůjčují. Výtěžek jde na provoz hospice, letos to bylo 25 tisíc korun. Již jsem zmiňovala „Fešárnu“, burzu, která se koná 2x ročně a do které můžete věnovat oblečení, obuv, hračky a jiné si za cenu 10 Kč/ks koupit.

Nitka dvacátá třetí: „Ovlivnila nějak tvoji víru tříletá zkušenost se službou v hospici?“

„Víru v Boha asi ne, spíše jsem se zklidnila. Určitou dobu jsem měla pocit, že něco děláme špatně, když lidé „nadšeně“ nepřicházejí k Pánu. Opravdu ale lidem pomáháme uspokojovat i duchovní potřeby. Býváme svědky smíření s rodinou, vzájemného odpuštění, lidé odpočinou, najdou útěchu, úlevu. Dopad toho, co si mezi sebou zvládnou říct, je pro pozůstalé nesmírný. Dcera ti řekne, jak včera měla s maminkou krásný čas – ležely vedle sebe v objetí, řekly si, jak se mají rády a že to všechno zvládnou. To jsou momenty, které lidé v ústavech nezažijí. Není prostor hodiny být blízkému po boku, vyříkat si věci. Jiná paní mi říkala, že její maminka bývala tvrdá, nikdy se nesdílela o pocitech. Povzbuzovala jsem ji, že je možná čas vidět maminku i plakat, ať jí řekne, jak ji má ráda. Udělala to, její maminka na druhý den zemřela a ona potom za mnou přišla: ‚Děkuji, sestři, že jste mi to řekla, mě by to nenapadlo, ale jsem moc ráda, že jsem jí to mohla říct.‘ To jsou pro mě silné okamžiky.“

Nitka dvacátá čtvrtá: „Nějaké uzdravení jste nezažily?“ „Klasické uzdravení ještě ne, ale viděly jsme, že lidé překonali svou prognózu. Jejich onemocnění se třeba na rok dva zastavilo. Teď máme na Benešovsku v péči pána s krátkou prognózou, ale kupodivu se tam jezdí míň a míň, třeba jednou týdně. Holky říkají, že jde o společenskou návštěvu, změří mu teplotu, popovídají si.

Nitka dvacátá pátá: Po obědě se rozebírají dnešní návštěvy. My jsme zvládli dvě, sestřička Daniela nakonec jen jednu. Byla náročnější, co se medicíny týče, i dojezdová vzdálenost byla mnohem větší. Naštěstí druhá návštěva „nehoří“, rodina má všechno, co potřebuje, takže se k ní pojede hned zítra…

Ve čtyři vyjíždím směr Olomouc. Mám před sebou tři hodiny cesty, z nichž dvě trávím na D1 (je na Brno opravdu bez uzavírek – vrcholný zážitek!) a mám tak prostor vstřebávat dojmy z uplynulých hodin. Jen netuším, jak z toho klubka myšlenek a dojmů udělám tu reportáž…

Domácí hospic Křídla

podporuje důstojné doprovázení umírajících osob v domácím prostředí mezi blízkými.

Tým domácího hospice odborně pomáhá nemocnému zvládat bolest a další symptomy spojené s terminální fází onemocnění. Tým poskytuje domácí paliativní péči ve složení: lékařky, zdravotní sestry, psycholog, duchovní, sociální pracovnice, fundraiser a dobrovolníci.

Nabízí:

• odbornou sesterskou péči 24 hodin, 7 dní v týdnu (na telefonu, výjezdy)

• ošetřovatelskou péči

• lékařské konzultace

• zaškolení pečujících osob v ošetřování nemocného

• zapůjčení zdravotních a kompenzačních pomůcek

• podporu sociálního pracovníka, duchovního a psychologa

• odbornou podporu pro pečující a pro pozůstalé

Péči poskytuje:

• dospělému nemocnému v terminální fázi nevyléčitelného onemocnění (nejen onkologicky nemocní), jehož zdravotní stav nevyžaduje pobyt v nemocnici

• nemocnému, u kterého byla ukončena léčba vedoucí k uzdravení a byla doporučena léčba paliativní

• nemocnému, jehož blízcí chtějí a mohou o něj celodenně pečovat

• nemocnému, jehož přáním je dožít doma za přítomnosti své rodiny, blízkých osob

Registrován                 8. 2. 2018

Zahájení činnosti         1. září 2018

Vedoucí střediska:       Pavlína Oubrechtová

Sídlo a rádius:              Sedlčany a okolí do 30 km

Kontakt:                       608 083 555

e-mail:                         kontakt@hospickridla.cz

číslo účtu:                    2901293399/2010

Příspěvek za využití hospicové péče je nastaven spíše symbolicky, po dobu poskytování péče se hradí poplatek 150 Kč na den. Hospic funguje díky finančním darům sponzorů, dobrodinců, dotacím, projektům. Důležité jsou i drobné dary, třeba 100 Kč, dle možnosti dárce, dlouhodobě posílané na účet. Děkujeme všem ochotným dárcům.