Začnu tím, že moje představa toho, že za několik desítek let umřu a pak už nebude vůbec nic, mi naháněla hrůzu. Měl jsem z toho takový strach, že jsem bral léky na uklidnění a spánek. Říkal jsem si, že to přece není možné, žít tady několik let a pak už nikdy, nikdy nic… Tato představa mě doháněla k šílenství. Přece musí něco být dál, to není možné, aby člověk žil pár let a…? Zároveň jsem měl strach ze smrti jako takové, nechtěl jsem umřít, nikdy, bál jsem se toho. I z toho důvodu jsem začal hledat něco nebo někoho, kdo mi v tom může pomoci.

Našel jsem. Pár skvělých lidí, kteří byli zamilovaní do nějakého Ježíše a kteří měli takový klid, takový pokoj v otázce smrti (alespoň navenek tak působili 🙂 ), jaký bych si přál mít. Takže se stalo, že jsem po nějaké době uvěřil a začal chodit do církve, nadšený z Krista, nadšený z lidí, nadšený z nového života. Ale ten pokoj, který jsem si přál mít, nikde.

Začal jsem v Bibli vyhledávat různé verše, které by mi mohly v mém boji pomoci. Bylo jich opravdu hodně, ale jeden mě zaujal tak moc, že jsem si ho napsal i na zeď v ložnici (svolení manželky bylo 🙂 ): „Protože sourozence spojuje krev a tělo, i on se stal jedním z nich, aby svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne, totiž ďábla, a aby tak vysvobodil ty, kdo byli strachem před smrtí drženi po celý život v otroctví.“ (Žd 2,14–15)

Začal jsem tento verš neúprosně tlačit do své mysli, aby mohl přejít i do mého srdce, ale nic zvláštního se nestalo. Naopak, zjistil jsem, že i po několika letech ve víře mám pořád strach ze smrti, i když navenek jsem působil docela jistým pohledem na zaslíbenou budoucnost. V srdci jsem prožíval naprostou devastaci. Vůbec se mi nedařilo mít ten pokoj, který převyšuje každé pomyšlení: „A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.“ (Fp 4,7)

Modlil jsem se k Bohu, aby něco s mým srdcem udělal, abych konečně měl ten zaslíbený pokoj. A Bůh se svým nádherným humorem udělal zajímavou věc. Když jsem jednou opět potřeboval na toaletu, upoutala moji pozornost rulička toaletního papíru. Byla nová, se všemi dílky papíru, a mě napadlo, že odtržení pár dílků na ní nebude znát. Ani při dalším použití to nebude vypadat, že ubylo. Až za nějaký čas se pozná, že ubývá a blíží se konci.

Musí to přijít.

Zajímavé poznání i povzbuzení pro mě – můj život je taková rulička toaletního papíru, která se pomalu odmotává. Zatím to není tak zlé, je tam toho ještě dost a dost… Nemusím se tolik bát, odmotávání času mého života je pozvolné… Znáte to, když je člověk mladý, ten čas tolik „neutíká“, vše se zdá v pohodě. Ale když se léta navrší, čas začne „utíkat“ nějak jinak, rychleji. Říkáte si, to je rychlost, člověk se nestačí někdy ani divit. Přesně tohle si připomínám na toaletě, když používám ruličku papíru, která už skoro končí, a směju se, jaký je při tom odmotávání fofr. S jakým tempem se vrší léta mého života.

Když jsem byl mladší, říkal jsem si, ještě je čas, teď když jsem starší, se směju. 🙂

Vím, že jak jednou bude konec ruličky, stejně tak bude jednou konec i mého pozemského života. Musí to přijít. Prázdnou ruličku toaletního papíru vyměníme za novou a naše pozemská těla budou nahrazena nebeskými. To říká Ježíš a já mu věřím, čím dál tím víc.

Jsem rád, že ke mně Ježíš mluví, že jsem mohl poznat ve svém srdci, co znamená jeho smrt pro můj život. Že jsem prožil vysvobození ze strachu před smrtí, ve kterém mě dlouhá léta ďábel držel. A že k tomu použil ruličku toaleťáku? Tak ať! 🙂