Jakou víru nalezne Syn člověka, až přijde?

Jsou biblické verše, které jsme slyšeli tolikrát, až nám přijdou samozřejmé. Třeba Ježíšova otázka: „Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ (L 18,8) vždycky mezi křesťany budila napětí. Jako by naznačoval, že až přijde, možná už tu víra nebude. Dlouho jsem ji vnímal jako výzvu k větší zbožnosti, bdělosti a osobní víře. Jenže tu otázku vysloví na konci příběhu o vdově, která se odmítla smířit s nespravedlností a nepřestala volat po zastání. Možná nemluví o víře obecně, ale o něčem mnohem konkrétnějším.

Víra vdovy

Vdova z Ježíšova podobenství je obrazem lidské bezmoci. Přichází za soudcem, který se Boha nebojí a na lidi nedbá, a neúnavně se domáhá spravedlnosti. Uspěje ne díky soudcově spravedlnosti, ale proto, že její vytrvalost mu nedá pokoj.

Nemá zastání ani nikoho, kdo by za ni mluvil. Jen nepřestává prosit: „Zastaň se mě proti mému odpůrci.“
Ježíš nechce jen obdivovat její vytrvalost. Ukazuje skrze ni něco o Bohu. Jestliže i nespravedlivý soudce nakonec ustoupí, oč více se Bůh zastane těch, kdo k němu volají dnem i nocí.

Najednou je zřejmé, že nejde jen o souhlas s určitou naukou. Jde o víru, která se nevzdá Boží spravedlnosti a nepřestane volat k Bohu ani tehdy, když se zdá, že svět běží jiným směrem. Je to víra, která věří Božímu srdci více než cynismu světa – víra, že Bůh se zastává vdov, sirotků, slabých a utlačovaných, i když svět rychle dodá, že si za to mohou sami.

V tu chvíli už nejde jen o utrpení. Jde o to, jakému Bohu vlastně věříme.

Jde o to, jakému Bohu vlastně věříme.

Karma? Ježíš!

Když se člověk dívá na utrpení druhých, snadno sáhne po jednoduchém vysvětlení. Někde se stala chyba. Někdo za to může. Někde musí být vina. Ten způsob uvažování je starý jako lidstvo. V mnoha náboženstvích má jméno karma – představa, že svět je spravedlivý mechanismus odplaty. Co člověk zaseje, to sklidí. Když někdo trpí, musí to být důsledek něčeho, co udělal. Jenže tuto hru Bible hrát odmítá.

V deváté kapitole Janova evangelia se učedníci setkají s člověkem slepým od narození a ptají se: „Kdo zhřešil, že se narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Zbožně působící otázka je ve skutečnosti krutá. Není v ní soucit, ale vina. Nezajímá ji člověk, nýbrž příčina jeho neštěstí. Neptá se, jak pomoci. Neptá se, jak se ho zastat. Ptá se, kdo za to může. Z člověka v nouzi dělá teologický problém. Hádanku, kterou je třeba rozluštit. Nestojí před nimi jako bratr, ale jako případ. Učedníci nehledají cestu k milosrdenství, ale klíč k vině.

Ježíš takovou logiku odmítá. Nepátrá po viníkovi ani neanalyzuje jeho minulost. Obrací pozornost jinam. Není důležité, kdo za to může, ale co zde může učinit Bůh. Ne hledat příčinu v minulosti, ale otevřít se Boží milosti v přítomnosti. Ne obžaloba, ale pomoc. Ne vina, ale milosrdenství. A pak dodá: je třeba konat skutky toho, který posílá. Jako by říkal: dost bylo hledání viníků, teď je čas jednat.

Nakonec se ukáže, že největší slepota není v očích, ale v přesvědčení, že už máme jasno. Farizeové mají systém, vysvětlení i rozsudek. Uzdravený člověk má jen prosté svědectví: „Byl jsem slepý, a teď vidím.“

Ozvěnu téže slepoty slyšíme u Jobových přátel. Jsou přesvědčeni, že Jobovo utrpení musí mít příčinu v jeho hříchu. Svět je přece spravedlivý a Bůh nedělá chyby. Jestliže Job trpí, někde musí být vina. Kniha Job však říká něco nepohodlného: někdy se i dobrým lidem dějí zlé věci – a někdy těm nejlepším přicházejí věci nejhorší. Čtenář ví, že Jobovi přátelé se mýlí. Jejich teologie je logická, ale není pravdivá. Nejsou cynici ani bezvěrci, chtějí bránit Boží spravedlnost. Jenže tím, jak vysvětlují Jobovo utrpení, nakonec brání spíš svůj systém než Boha. A když promluví Hospodin, ukáže se něco až ponižujícího: nepravdu o Bohu neříkal zmučený Job, ale jeho zbožní přátelé.

Zde se rýsuje jeden z hlubokých biblických protikladů: žalobce a přímluvce. Žalobce hledá viníka a ukazuje prstem. Přímluvce stojí vedle člověka a zastává se ho. V Novém zákoně je Duch svatý nazván Paraklétem – tím, kdo se přimlouvá, kdo stojí při člověku.

A právě tady začíná být Ježíšova otázka nebezpečně konkrétní. Možná se neptá, zda lidé budou věřit v Boha, ale zda budou věřit správnému Bohu: Bohu přímluvy.

Víra ve službách bezpráví

Americký Jih devatenáctého století byl plný kostelů, Bible i zbožných lidí. Přesto tam vznikla teologie, která dokázala otroctví nejen omlouvat, ale i posvětit. Bible, která vypráví o Božím vysvobození zotročených, se četla jako důkaz, že otroctví je součástí Božího řádu. Tvrdilo se, že černoši jsou k němu „předurčeni“, a odkazovalo se na biblická místa.

Utrpení bylo vysvětleno, vina byla nalezena a systém mohl pokračovat. Logika byla stejná: pokud někdo trpí, musí to mít důvod. Pokud je někdo dole, asi tam patří. Děje se bezpráví? Bůh to nejspíš tak chtěl. Karma – jen převlečená za křesťanství…

Zatímco křesťané vytvářeli rasistické teologie, hlas pravdy někdy zazníval mimo církev. Ne proto, že by ji Bůh opustil, ale protože se vždy zastává utlačovaných. A když nemá po ruce křesťany, použije si kohokoli. Třeba Marka Twaina a jeho román o Huckleberrym Finnovi…

(Pokračování textu si můžete přečíst po zakoupení dubnového vydání Života v Kristu v sekci Předplatné.)