Neptej se ryby na vodu. Tak praví průpovídka, někdy považovaná za tradiční čínské mudrosloví. Poukazuje na skutečnost, že nejen ryby, ale především my lidé nemusíme být dobrými pozorovateli prostředí, ve kterém žijeme a které je pro nás samozřejmostí, pokud jsme nezažili nic jiného. Může se tak stát, že jako společnost považujeme některé hodnoty a ctnosti za univerzální a samozřejmé, aniž bychom náležitě docenili, že jsou součástí dědictví křesťanské revoluce, jež zasáhla náš svět před dvěma tisíci lety.

Zvěst, která formovala duši Západu

Na tuto skutečnost přesvědčivým způsobem v poslední době upozornil anglický historik, spisovatel a úspěšný podcaster Tom Holland. Jeho kniha Panství kříže^[1] rozčeřila vody studia dějin křesťanství a západní civilizace tím, že znovu poukázala na transformativní dopad nástupu křesťanství na římskou, a z ní vyrůstající západní společnost. Morální kompas, podle kterého se řídili hrdinové dávnověku jako římský vojevůdce Julius Caesar či spartský král Leónidás, ukazoval výrazně jiným směrem, než kam směřuje střelka morálního kompasu naší společnosti. Ilustrovat je to možné na tom, jak křesťanství proměnilo smýšlení o věcech, jako je slabost či soucit.

Z mnoha příběhů, které Holland vypráví pro ilustraci této hluboké proměny, je možné se zastavit u osoby římského císaře z druhé poloviny 4. století, Flavia Claudia Juliana. Dějiny mu přiřkly přídomek Apostata, Odpadlík, protože ačkoliv byl jako synovec císaře Konstantina vychován v křesťanské víře, v dospělosti se navrátil k starým římským bohům a bohyním, a byl tak posledním pohanským vládcem Římské říše. Julianus se znepokojením pozoroval úpadek římského kultu, a to včetně uctívání jím oblíbené bohyně Kybelé. Když chtěl tento úpadek zvrátit, obrátil se na kněží a vyzval je, aby se začali věnovat péči o ty nejmenší. Bohové se totiž podle císaře „starali o slabé a ty, kdo neměli štěstí.“^[2] Kněží bohyně Kybelé to však viděli úplně jinak – bohy slabí a chudí nikdy nezajímali. Oblíbenci řeckých a římských bohů byli silní a bohatí, naopak „hladovějící si žádné sympatie nezaslouží. Žebráky je nejlépe sebrat a deportovat.“^[3]

Julianus předpokládal, že je odvěkým a univerzálním dobrem pomáhat slabým a bezmocným. V tento omyl ho však uvedla jeho křesťanská výchova a to, že charita a sociální péče byly neoddělitelnou součástí křesťanské víry, už čtvrtým stoletím se šířící Říší.

Julianus předpokládal, že je odvěkým a univerzálním dobrem pomáhat slabým a bezmocným.

Křesťanství totiž od počátku stálo na zvěsti o tom, že Bůh, Stvořitel sám, nezvítězil silou či mocí, ale pokornou obětí ve slabém lidském těle na kříži. Ježíšovi následovníci vzpomínali na jeho učení o tom, že ten nejmenší mezi nimi je veliký (L 9,48), že „první budou poslední“ (Mt 20,16), že dětem „patří království nebeské“ (Mt 19,14). Podstatu pravé zbožnosti pak Jakub, přední představitel jeruzalemské církve, ve svém listu shrnul slovy: „Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení…“ (Jk 1,27a).

Vzduch, který dýcháme

Ve stejném duchu jako Holland uvažuje i křesťanský evangelista Glen Scrivener…

(Pokračování textu si můžete přečíst po zakoupení dubnového vydání Života v Kristu v sekci Předplatné.)

(Úvodní obrázek: pixabay.com)