Rozhovor s Petrem Jaškem, dlouholetým pracovníkem Hlasu mučedníků

Petře, všichni tě známe coby vězněného Čecha-křesťana v Súdánu. Na internetu se však o tobě dočteme, že jsi dokonce filmový režisér. 

(smích) Vzniklo to asi tak: Na Mezinárodní den modliteb za pronásledovanou církev (většinou první neděle v listopadu) točíme krátké video – částečně hraný příběh, částečně s reálnými osobami. Měl jsem na starosti produkci a dokumentoval situaci pronásledovaných křesťanů. I když je naše organizace Pomoc pronásledované církvi, která vydává Hlas mučedníků, misijní organizace, misionáře nevysíláme, spolupracujeme s místními lidmi, kteří znají jazyk, kulturu, reálie. Neradíme, co dělat, snažíme se zajišťovat potřebné, aby jejich služba šíření evangelia byla ještě účinnější – třeba dataprojektory pro lidi, kteří v muslimských zemích jezdí po vesnicích a promítají film Ježíš. Často je místní kamenují a techniku jim ničí. Organizaci Hlas mučedníků založil rumunský farář Richard Wurmbrand v roce 1967 a DNA organizace je jeho myšlenka: „Dejte nám nástroje, my jsme ochotni zaplatit cenu.“ Máme výsadu stát po boku evangelistů v první linii. Režisérem bych se nenazýval. (smích)

Mě to zaujalo, když jsem viděla rozstřel tvé působnosti – ředitel nemocnice, zástupce starosty, režisér, dokumentarista, misionář…

Počátky českého Hlasu mučedníků sahají do konce 70. let minulého století. Tatínek byl evangelický farář v Soběslavi a s maminkou organizovali setkání mládeže z různých denominací. Samozřejmě se dostali do hledáčku StB. Jednou jsem přišel z gymnázia domů, a rodiče nikde. Byli zatčení. Když se rodiče vrátili z výslechu, dal mi tatínek přečíst Wurmbrandovu knížku V Božím podzemí, která pro mě byla ujištěním, že Pán Bůh se o svoje věrné postará i uprostřed pronásledování.

Když jsem sdílel evangelium se svým spolužákem na vysoké škole, nezatajil jsem, že jako věřící musí počítat i s pronásledováním. Jeho to zaujalo a Stanislav Forejt je dnes předsedou naší organizace Pomoc pronásledované církvi z. s. Hned po revoluci se sháněl po Wurmbrandově knížce, ve které byla adresa německého Hlasu mučedníků…

Mezitím jsem pracoval ve zdravotnictví, v roce 1992 jsem se stal ředitelem nemocnice v Počátkách na zhruba deset let, ale o dovolených jsem navštěvoval pronásledované křesťany. Přednášel jsem po církvích, ve školách, vysokoškolských křesťanských klubech. Postupně se dveře mé kariéry ve zdravotnictví zavíraly a od roku 2002 plně pracuji pro naši organizaci. Jsme součástí Mezinárodní křesťanské asociace (International Christian Association), kterou Richard Wurmbrand založil. Po vydání knihy Mučen pro Krista v mnoha zemích povstali lidé, ochotní pomáhat pronásledovaným. Bylo třeba je sdružit a činnost koordinovat. Vznikla tak Mezinárodní křesťanská asociace, jež má šestnáct členů řádných a čtyři přidružené. Dnes jsem místopředseda a dobrovolník v naší české organizaci Pomoc pronásledované církvi.

Co všechno dnes spadá do tvého portfolia? 

V současnosti mám tři role. Jedna je v Hlasu mučedníků, o který je díky mému věznění v Súdánu větší zájem. Druhou rolí je práce pro Hlas mučedníků (Voice of the Martyrs) v USA. V roce 2002 jsme byli dva regionální ředitelé a svět jsme měli rozdělený na dvě poloviny. „Hranice“ vedla mezi Pákistánem a Indií. Vše na západ spadalo pod mou gesci. S narůstajícím objemem práce přibývalo i regionálních ředitelů a později jsem měl na starosti „jen“ Afriku. V okamžiku mého zatčení v prosinci 2015 jsem měl na starosti zhruba 300 projektů ve 27 zemích Afriky. Do mnoha zemí už se žel se svým „profláknutým“ jménem nedostanu. Dřív jsem vystupoval jako bratr Šimon. Když bratra Šimona v Súdánu zatkli, nikdo netušil, že jde o mě, dokud se neobjevila moje fotografie. (smích) Od roku 2017 jsem v organizaci VOM USA jako global ambasador, reprezentuji ji ve světě. Zprávy o pronásledovaných křesťanech našly nyní úrodnou půdu v Latinské Americe. Tamní křesťané za pronásledované budují velkou modlitební stráž. Moje třetí role: už třetí období jsem voleným vedoucím představitelem Mezinárodní křesťanské asociace a koordinátorem činnosti Hlasů mučedníků. Mou pracovní náplní je za tři roky funkčního období osobně navštívit a povzbuzovat všechny organizace, členy Mezinárodní křesťanské asociace.

Čili práce ažaž…

V rámci ČR jsme malá organizace, ve třech lidech máme tak dva úvazky. Jsme financovaní z darů jednotlivců a církví, ale jsme na tom mnohem lépe než třeba Belgie, Portugalsko a Španělsko, neboť si lidé mojí a starší generace pamatují pronásledování za totality. Určitě tomu přispěla i moje osobní zkušenost ze Súdánu. Díky Bohu jsme schopni každý rok věnovat 150 až 200 tisíc dolarů na konkrétní projekty pomoci pronásledovaným křesťanům. Vydáváme i časopis Hlas mučedníků, který si můžete bezplatně objednat na adresu. (www.hlas-mucedniku.cz)

Při přemýšlení o utrpení lidí ve světě nás asi nejvíce trápí „selektivní empatie světa“. Co je daleko, jako by se nás netýkalo, média o tom nepíšou, žádná velmoc se tam neangažuje (nedisponujete atraktivními surovinami, máte smůlu).

Vítám, že to zmiňujete. Je to veliká pravda, a proto jsme se chtěli stát hlasem pronásledovaných. Hlas mučedníků jsme založili roku 1992 ještě v Československu. Díky Bohu se stále více dostáváme do povědomí církví. Pomáhá nám v tom hodně i Rádio 7 i pozvání do sborů. Snažíme se být hlasem opomíjených pronásledovaných, o kterých média nepíšou. V roce 1992 Mezinárodní křesťanská asociace pomáhala ve třiceti zemích. Dnes už v osmdesáti. Pronásledování roste co do šíře i co do intenzity. Na přednáškách připomínám, že na pronásledování Pán Ježíš svoje následovníky připravoval (např. J 15,18–21). Každý, kdo se narodil z vody a z Ducha, je jako občan nebeského království cizincem ve světě a musí počítat s pronásledováním. Obecně řečeno, pronásledování vždy začíná u nejbližších, u členů rodiny. Můžete být odmítnuti, exkomunikováni ze společnosti, uvězněni či zabiti. Šíření evangelia je vždy provázeno pronásledováním. Nic nového pod sluncem. Někdy pronásledování paradoxně vede k ještě většímu šíření evangelia.

Pronásledování roste co do šíře i co do intenzity.

Je asi naivní představa, že bychom někde na světě mohli pronásledování uniknout…

Na tomto světě nenajdeme bezpečné místo. Ani v Evropě. Zde můžeme zakusit pronásledování od muslimské populace. „Zatím“ se to týká křesťanů muslimského původu. Korán vybízí rodiče, aby zabili potomka, který opustí islám. To se běžně děje. Zastrašováni nebo zabíjeni jsou i ti, kteří mezi muslimy evangelium zvěstují. Slyšel jsem o bratrovi, který v Německu zvěstoval evangelium přistěhovalcům. Časem se mu jeden muslim obrátil, ale nakonec někdo oba zabil.

V Evropě je pronásledování i ze strany progresivních sekularistů. Člověk, který dnes připomíná světu, co učí Bible o rodině, o roli muže, ženy, o homosexualitě atd., se záhy dostane do konfliktu se sekulární mocí a může být odsouzen za „šíření nenávisti vůči menšinám“. Paivi Räsänenová, poslankyně finského parlamentu, lékařka, matka pěti dětí, žena probuzeného luterského faráře, na svém Instagramu na konto pochodu hrdosti v Helsinkách položila řečnickou otázku: „Jak může církev označovat za hrdost něco, co Bible nazývá hříchem?“ Následoval soudní proces, který dosud není plně uzavřen. Dnes není žádoucí, aby křesťané drželi zásadový postoj. Navštívil jsem v Belfastu křesťanskou cukrárnu, která odmítla vyrobit dort na svatbu dvou gayů, kteří si schválně z mnoha cukráren vybrali tu křesťanskou. Věděli, že budou odmítnuti, a dali ji k soudu. Kdyby majitelům nepomohly církve a organizace našeho druhu, už by cukrárna neexistovala. Možná znáte případ irského učitele, který odmítl nazývat transgender chlapce dívčím jménem a zakázali mu chodit do školy. Když se tam objevil, zatkli ho a strávil rok ve vězení.

Není žádné bezpečné místo. Pokud žijeme podle Kristových slov, nějakou formu protivenství zakusíme (2Tm 3,12). Dokud ještě žijeme v relativní svobodě a blahobytu, měli bychom být hlasem těch pronásledovaných.

Richard Wurmbrand říkal, že když ho bili do chodidel, jeho jazyk křičel bolestí…

Ano, zažil neskutečné mučení. Víme, že chodidla jsou neskutečně citlivá, proto jeho výrok vnímám jako příznačnou ilustraci: my, kteří žijeme v relativním klidu, se můžeme stát hlasem lidí trpících pro Krista. Můžeme na modlitbách „vykřičet jejich bolest“. Sloužíme Bohu, který je Bohem společenství, který touží slyšet naše modlitby a mít s námi niterné spojení. Pronásledovaní křesťané nám téměř unisono říkají: „Modlete se za nás, ať máme sílu vytrvat a zůstat věrní v tom, čím procházíme.“ Oni v tom mají jasno.

Modlí se za konec pronásledování?

Mnohdy se za to nemodlí. Třeba v Sýrii. Sestra jednoho z našich spolupracovníků říkala…

(Pokračování rozhovoru si můžete přečíst po zakoupení dubnového vydání ŽvK v sekci Předplatné.)

(Úvodní obrázek: archiv Petra Jaška)