V AC není nikdo, kdo by Bednářovic misii neznal. Vašek a Danka jsou prostě pojem. Chystali se v říjnu definitivně pláchnout do Daruvaru, a tak jsme si v redakci řekli, že je nejvyšší čas je trochu vyzpovídat. S Bednářovými se známe velmi dobře, léta totiž jezdí s naším sborem AC Olomouc na sborovou dovolenou. Ledacos jsme o jejich službě na Ukrajině už slyšeli, ale jak třeba přišli k Pánu, kde všude sloužili, jak se jejich služba vyvíjela, než vyústila v stěhování do Chorvatska, nám prozradili, až když jsme konečně dorazili k nim do Havířova na námi dlouho slibovanou návštěvu… Celé odpoledne jsme se smáli neskutečnému množství historek, Vašek s Dankou jsou neuvěřitelní vypravěči. K dokreslení atmosféry by nám nestačili všichni smajlíci z celého počítače. Časem se k rozhovoru přidal i jejich syn Ačo (zkrácenina jména Vašek) a doplnil jejich vzpomínky těmi svými… Došlo i na Dančinu příslovečnou pohostinnost a výborný oběd. Zkrátka super čas se skvělými lidmi. Vám čtenářům však můžeme zprostředkovat jen ten rozhovor. 🙂

I: Začneme pěkně zostra. Jak jste přišli k Pánu?

V: Jejda, to už je tak dávno, že si to snad ani nepamatuju. (smích) V listopadu 1988 jsem přestoupil na jinou šachtu, kde jsem začal pracovat s jedním křesťanem, který mi řekl, že Ježíš je živý a má se mnou plán. Věřil jsem, že Bůh je, ale nějak nevěřil, že je osobním Bohem. V lednu 89 jsem se seznámil s Dankou, která tam právě nastoupila. V té době jsem byl velký sportovec, hrál jsem hokej, basketbal. Není to na mě vidět, že? (smích) Chodili jsme spolu jen tři měsíce a 1. 7. jsme se vzali. Po svatbě s Dankou mi zůstal už jenom hokej. Na první oficiální evangelizaci v Havířově ještě za komunismu jsme s Dankou odevzdali své životy Ježíši. Zhruba po dvou letech, když jsme se přestěhovali do Havířova, jsme začali hledat Boha. V roce 1991, za války v Zálivu, mě povolali na manévry do Plzně. Tam jsem viděl film Ježíš a modlil se závěrečnou modlitbu. Při odchodu z kina mi jedna holka dala pozvánku k nim do církve, k metodistům. Líbilo se mi tam a po návratu domů jsem hledal církev v Havířově. Kamarád ze šachty mě spojil s Bohušem Sikorou (tehdejším pastorem sboru AC Havířov, pozn. red.). Od jara 1991 jsme stálými exempláři havířovského sboru.

J: Kdy se poprvé objevila myšlenka Vašek a misie?

V: Myslím, že v roce 1992. Měli jsme v Havířově první stanovou evangelizaci ve velkém zeleném stanu, který možná ještě někde v církvi slouží. Přivezla ho finská letniční misijní organizace FIDA a měli spoustu svědectví z Bangladéše… To nás úplně dostalo. Začali jsme přemýšlet o misii. Stašek Bubik tehdy rozjížděl misijní společnost Život. Líbilo se mi to, tak jsme se přidali. Tehdy ještě nebyla Nehemie, jak ji známe dnes. Byla to humanitární organizace a podporovala asi deset dětí z Bangladéše a dvacet z Etiopie. Postupem času si Stašek přibral pod křídla i Nehemii a já už jsem v tom byl také docela zapojený. Když jsme se dozvěděli, že gruzínští křesťané trpí hlady, vezli jsme do Gruzie finanční pomoc. Byla to má první misijní cesta. Tehdy jsem dal slib Bohu, jestli mě přivede zpět domů živého a zdravého, budu mu sloužit jako misionář, a Bůh to vzal vážně.

První totální krizi jsem zažil hned druhý den ve dvě ráno, když jsme vystoupili z vlaku na nádraží v Kyjevě. Byla to tehdy noclehárna pro bezdomovce. Jedním slovem – šílené. Vlak do Krivého Rogu jel až kolem deváté večer. Devatenáct hodin na vlakovém nádraží v tom smradu! „Stašku, já to nedám, jedu domů.“ „Jestli to uděláš, nikdy z tebe misionář nebude.“ Zůstal jsem a trpěl. Ale v tom „trpění“ jsme se mohli seznámit s pár lidmi, dokonce jsem dal přečíst své svědectví jednomu pánovi z Vladivostoku, a to jsem znal rusky jen spasibo a dosvidanja a sasiska.

I: Párek! Veledůležité slovo!

V: Jj, párek. Měl jsem hlad, chodil jsem okolo stánku, sledoval lidi, jak si kupují párky, a naučil se sasiska. Ve chvíli, kdy jsem se odhodlal si sasisku koupit, došly. 🙂

Nejprve jsme jeli do Krivého Rogu za tehdy nám neznámým Sašou Paprockým z misijní organizace Dobrá novina. Kontakt na něj jsme dostali myslím od Petra Bartoše. Sašovi jsme poslali telegram, že chceme, aby jel s námi do Gruzie, ale on náš telegram nedostal. Místo ruského p ve jméně Paprockij jsme napsali české p, což je Raprockij. Tehdy jsme v sedm ráno u něj zazvonili: „Sašo, my jedeme do Gruzie, jedeš s námi?“ Vůbec nechápal, o čem je řeč. 🙂 Řekl jen: „Aha, dobře…“ a sehnal lístky na vlak z Dněpropetrovska do Minerálních Vod v Rusku. Poprvé jsme zažili, co to je dávat úplatky. Jeli jsme busem z Krivého Rogu do Dněpropetrovska a policie zastavila náš autobus. Policistovi se nelíbila naše víza – AB služebnaja a Saša mu dal úplatek: „Sašo, ty jsi dal tomu policajtovi úplatek?!?“ „No, ale on taky má děti a musí z něčeho žít.“ (smích) Pochopili jsme, že štědrý dar otvírá dveře. Štědrý dar! Tím mohla být klidně čokoláda, káva a lidé ochotně pro nás dělali i nemožné. Tenkrát si totiž nešlo koupit lístek na vlak jen tak u pokladny. Všechny lístky skoupili překupníci a ty sis ten lístek musel obstarat u nich, čili za dvakrát tolik. Přišli jsme na to, že s čokoládkou lísteček na vlak seženeme. Prostě to tam tak fungovalo, všichni byli spokojení a my jsme dojeli, kam jsme potřebovali.

Tehdy jsme do Gruzie nedorazili, protože v Čečensku byla válka. Zůstali jsme v Severní Osetii.

I: Paradoxně v tom nejdrsnějším… 🙂

V: Je pravda, že kdybych věděl, že je tam válka, asi bych nejel. Jenže já jsem totální romantik… A tam všude tanky, střílelo se. Byli jsme z toho trochu vydivočení, ale dalo se to.

I: Nechytal ses později za hlavu, cože jsi to Bohu slíbil?

V: Ne. Mě to naopak doopravdy chytlo. Začal jsem se učit rusky, pomalu jsem opouštěl práci na šachtě. Po té misijní cestě koncem devadesátého pátého jsem Staškovi zmiňoval, že cítím, že mě Pán volá k misii. Za půl roku jsem nastoupil do Nehemie a začali jsme sloužit v Krivém Rogu na Ukrajině se Sašou Paprockým.

Když se Stašek v roce 1996 stěhoval do Chomutova, Ukrajina mi spadla do klína, ani jsem se nenadál. V Krivém Rogu jsme založili večerní biblický seminář pro církev. Je to město s milionem obyvatel a asi deseti letničními sbory. Od roku 1997 jsem organizoval letní misijní výjezdy, jezdívalo se na čtrnáct dnů, plný autobus lidí; kázali jsme evangelium, modlili se za nemocné. Záhy nám Bohuš Wojnar dal kontakt na Romana Kornyjka, vedoucího dětského domova Otchiy dom v Kyjevě. V 1999 nás do Otchiyho domu jelo devět. Zavedli nás do kanálu, kde bylo deset totálně zfetovaných dětí. Fotili jsme je, a ony vůbec nereagovaly. „Bože, proč mi to ukazuješ? Komu jsou potřebné tyto zavšivené, nemocné, zfetované děti?“ Pánova odpověď byla okamžitá: „Tyhle děti se stanou tvými dětmi.“

Bylo to těžké, měli jsme rozjetou práci v Krivém Rogu, tam jsme byli čistí a voňaví. A najednou jsme přijeli mezi děti, které žily na ulici, a to bylo tak radikálně jiné… Naše služba se přesunula na ulici, děti jsme krmili a zachraňovali. Bydleli jsme v dětském domově. Tím se náš vztah k dětem prohloubil, poznávali jsme jejich životní příběhy. Postupně jsme opustili práci v Krivém Rogu. Byl jsem rád, že tam zůstal Jirka Hanák (pastor sboru AC Bystřice pod Hostýnem, pozn. red.), který dál vedl vyučování. Díky stanovým evangelizacím jsme se seznámili s pastorem Pavlem Golubem z Apostolova, kterému jsme před 20 lety pomáhali zakládat církev. S ním jsme rozjeli „polévkový projekt“ pro děti, které většinu času trávily na ulici, ale na noc chodily domů. Byly to takové bezprizorní děti. Měli jsme pronajatý dům, vařili jsme jídlo pro zhruba 20 dětí. Ty přišly, najedly se, udělaly si úkoly a měli jsme pro ně program. Služba trvala řekněme osm let. Když majitel ten dům prodal a neměli jsme jiné místo, sváželi jsme ty děti a jejich rodiče, kteří se obrátili, do církve na druhém konci města.

(Přichází Ačo.) J: Ty tady osiříš, když vaši odjedou do Daruvaru, ne?

A: Bude to jiné, ačkoli jsem relativně zvyklý. Táta býval často pryč, každý rok tak šest měsíců. Začal jezdit na Ukrajinu, když mi byly tři roky. Bývali jsme s mámou doma, ale v létě jsme jezdili na Ukrajinu s našimi. Později jsme zůstávali skoro celé letní prázdniny sami doma, ale věděli jsme, že se brzy vrátí domů. Teď to bude jiné, jedou na delší dobu.

J: A maminka nebude vařit…

A: Uvařím si litr pudinku, to bude snídaně, oběd i večeře… 🙂

I: Za úspěšným misionářem stojí neméně úspěšná, úžasná a podporující žena. Při představě, že můj drahý pořád někde lítá, nevím, jak bych mu tu misii tolerovala. 🙂 Danko, nestrádala jsi, když byl manžel stále pryč?

D: Nějak jsem na to neměla čas.

A: Máma byla skvělá, pořád sloužila. A to se ani telefonovat nedalo, hovory na Ukrajinu byly strašně drahé. (První můj telefonát z Kyjeva do Havířova v roce 1995 stál neuvěřitelných milion karbovanců – tehdejší ukrajinská měna – kolik to bylo na naše, si už nevzpomínám.)

I: Já jsem byla vždycky moc ráda, že se Jirka večer vrátil domů a postavil mládež trochu do latě…

A: My jsme byli hodní! Ale na pohotovost jsme jezdili často.

D: Vašek ještě nevytáhl paty z ČR, a my už jeli na urgent. 🙂 Toho šití, zlomenin, úrazů a nemocí… Začal výjezd a my jsme jeli na chirurgii. Klasika.

I: Určitě máte i nějaké lepší vzpomínky na výjezdy, ne?

A: Nejlepší výjezd byl do Bosny v 1997 po válce. Strašně jsme chtěli jet, poprvé se podívat k moři, ale pro nás děcka nebylo v autě místo.

V: „Tatínku, ty mě vůbec nemáš rád, ty mě bereš jenom na Ukrajinu…“

A: To jsem říkal? To už si nepamatuju. V noci nás máma najednou probudila: vstávejte, jedeme. Za hoďku jsme měli být v Olomouci…

V: V devítimístném tranzitu s námi měli jet i tři Slováci, ale nedostali do Bosny víza. Byli jsme už za Brnem, když jsme se to dozvěděli, a Stašek: „Máme tři místa, nechce jet Danka s klukama?“ Stašek jí zavolal, a Danka do telefonu, proč ne? Vzbudila děcka, sbalila je, zavolala učitelkám, svojí šéfce a vzala si na týden dovolenou. Pavel Bubík je vyzvedl a přivezl na benzinku u Olomouce. Ráno už jsme byli v Bosně.

„Máme tři místa, nechce jet Danka s klukama?“

I: Super! Takže se moře konalo.

V: Konalo, aji jsme se spálili.

A: Těch zážitků… Jdeš do lesa na záchod, vrátíš se a zjistíš, že to bylo minové pole… (smích) Spali jsme v Mostaru ve vybombardovaném domě, kterému chyběla půlka.

D: Nebylo to příjemné, všude visela parte a přibývala, jak vybuchovaly miny… Nechtěla bych zažít válku. Když to vidíš, přemýšlíš, kde bys sháněla jídlo, kam se schováš, kde budeš bydlet, když ti vybombardují dům.

J: Proč jste jeli právě do Bosny?

D: Vezli jsme humanitární pomoc pro biblickou školu. Shodou okolností je dnes člověk, kterému jsme tenkrát předávali obálku s penězi, šéfem misie v Chorvatsku. Když jsme se s ním teď potkali, došlo nám, že se známe. Pán Bůh má svoje cesty. Nebo když jsme v karvinském sboru ukazovali fotky z Daruvaru, Lešek Ochodek (viz rozhovor v ŽvK 03/2019) říkal, že to tam zná, že tam vozil humanitárku z Německa. Nakonec i Jirka Dohnal začínal během války v Daruvaru, pak je Pán vedl do Rovinje. Pán Bůh má plán pro Daruvar a pro Čechy, aby tam sloužili.

I: Vašek ti vážně nechyběl, když býval tak často pryč?

V: Jednou, asi po třech týdnech na Ukrajině, jsa romanticky naladěn, jsem Dance psal sms…

I: Ptám se Danky, odpovídá Vašek…

V: … že už zítra budu doma, jestli se na mě těší. Odpověděla: „Už? Nechceš tam zůstat ještě týden? (smích) To mě totálně dostala, konec romantiky. (všichni smích) Myslím, že když jsem býval pryč, mohla se soustředit na svou službu. Vedla sestry a měla docela dost práce.

I: Ty jsi, Danko, měla svou službu ženám. A misie? Byla to také tvá služba, nebo jsi „jen“ podporovala svého muže?

D: Na nás měli velký vliv Rudek s Maňkou. Sledovali jsme jejich manželství, skrze Rudka jsem se vlastně i obrátila. Brala jsem to tak, že pokud Pán dal Vaškovi nějaké povolání do života, měla jsem bázeň říct ne, protože Pán Bůh povolává. Nedovolila jsem si argumentovat proti. Naše dveře byly vždycky otevřené, ať už přijeli hosté, misionáři, nebo i lidi ze sboru. My jsme snad každý den měli někoho doma. Kolikrát přijeli i úplně cizí lidi, zdrželi se den dva, ani jsme nevěděli, kdo to je, a v pohodě. Navázali jsme spoustu přátelství. I holky v práci (Než Danka nastoupila do Nehemie, pracovala v propagaci.) byly úplně paf z toho, že přes nízké příjmy neustále někoho hostíme. Pán se staral, nikdy nám nechybělo na chleba. Zažívali jsme v tom všem požehnání. Hostili jsme i bratra Yuna (Nebeský muž) krátce po jeho útěku z Číny. Šli jsme ve víře… Děti si nestěžovaly, nosily značkové oblečení ze sekáče.

I: Misie, služba ženám, kdy se k tomu přidala Nehemie?

D: S Nehemií jsem spjata od samého počátku, od mateřské. Pro nakladatelství jsem po nocích kopírovala z pastorálek kazety, balila je. Pamatujete, že se dříve pastorálky, konference nahrávaly na audiokazety a pak se to množilo? Měli jsme doma šílenou množírnu… Uložila jsem děti spát a šla makat. Byla toho kvanta. Jedna série byla pět až osm kázání. Do každého ze třiceti sborů po jedné sérii. Takové haldy prázdných kazet tu byly.

I: Jak u veksláků…

V: No úplně, byli jsme totální šmelináři. Štítky na kazety jsme psali na stroji. Nehemia info přišla v banánovkách. Hodili nám to do obýváku, a skládej. Ten časopis se skládal ručně.

Byli jsme totální šmelináři…

D: Od srpna 2000 jsem už byla v Nehemii zaměstnaná. Mě, která nikdy nechtěla dělat kancelářskou práci, pracovat na počítači, zaměstnala Nehemia jako sekretářku! Co se týče služby ženám, mívali jsme každý měsíc modlitby sester, pořádaly jsme konference, týmová setkání, do toho výzdoba, nástěnky a dalších x věcí, nenudily jsme se.

J: Zpět k Ukrajině. Danko, také jsi „chodila kanálama“? 🙂

D: Chodila, i naše děcka, s místními byli kámoši. Ani ten smrad nám nepřišel… A to byl Ačo doma pěkná citlivka, na umytí nádobí musel mít rukavice, a tam s děckama jedl z jednoho talíře a pil z jedné láhve.

I: No jo, ale vy jste tam přijeli na 14 dní, měsíc, krmili je, ale co ty děti potom v době, kdy jste byli doma?

V: Poskytovali jsme jim jídlo, oblečení i lékařskou péči. Většina těch dětí utekla od svých rodičů, a navíc často měly policejní záznam jako násilníci nebo zloději. Nemohli jsme je vzít do dětského domova, museli bychom je totiž nahlásit sociální službě a policii. Když máš záznam, okamžitě jdeš do vězení. Trestní odpovědnost byla od osmi let, takže se klidně stalo, že se u nás dítě vyspalo, a ráno přišla policie a zatkla ho. Tehdy se s nimi vůbec nemazlili, dneska je to úplně něco jiného. Kluk nám třeba dostal tři roky, že ukradl rohlík. Živili jsme ho nejdříve na ulici, pak ho vzali do domova a následně nám ho odvezla policie. Navštěvovali jsme ho v dětském vězení, jak ho propustili, byl v domově, ale co s ním je teď, nevím. A když jsme tam nebyli, tak v dětském domově Otchiy dom byl tým lidí, kteří na ulici jezdili každý den večer.

D: Dětem jsme poskytovali kompletní servis, přes administrativu, spolupráci s rodinou, pomáhalo se jim ze závislostí jako v našem TC. Rozvíjely se kontakty se sociálkou a policií. Za prezidenta Juščenka se celá sociální služba změnila. Roman Kornyjko měl kontakty na ministry, mohl se podílet na tvorbě nového systému sociální služby dětem. Ty děti přestaly být pro společnost verbeží, kterou je třeba zatknout a strčit do vězení. Dneska už na Ukrajině děti na ulicích nejsou. Tenkrát prý až 50 tisíc dětí bylo na ulici, z toho 30 tisíc v Kyjevě. Se spoustou dětí jsme stále v kontaktu. Mnozí vedou normální život, mají rodiny, jiní sedí ve vězení nebo zemřeli.

I: Se zlepšením sociálního postavení dětí vaše služba na Ukrajině „skončila“ a Pán vás povolal do Daruvaru…

V: Nee. Vnímali jsme, že máme vstoupit do jiných dveří, a na Ukrajině jsme si začali připadat cize. Před válkou tam byl asi milion věřících, teď jsou znovuzrozených miliony dva! Kdybychom zůstali na Ukrajině, udělali bychom obrovský kus práce. Ale věděli jsme, že na Balkáně není nikdo. Mluví se tam jen o stovkách křesťanů. Už v roce 2010 při návštěvě Davida Symona v Bosně jsme věděli, že tam budeme potřebnější. Čím dál víc jsem cítil, že máme vykročit směr Balkán. Domů jsme nejeli přes Chorvatsko po dálnici, ale z Banja Luky jsme jeli rovně do Maďarska a projížděli přes Daruvar. Tam nápisy v češtině… Jirka Dohnal mi sehnal kontakt na místního pastora letniční církve. Dvakrát třikrát cestou do Bosny jsme se u něj stavili na kafe. S Davidem jsme v Bosně navštívili asi 15 sborů, mluvili jsme o práci na Ukrajině, všichni byli nadšení, ale nakonec nás nikdo nepozval, abychom k nim přijeli sloužit. A v roce 2015 jsme jeli do Daruvaru na první misii. Sloužili jsme v církvích u letničních a baptistů. Při loučení nám však pastor Mirko řekl: „Pomozite nam.“ Tehdy to ještě nepromluvilo k mému srdci, pořád mě držela ta Bosna… Doma jsem se modlil: „Pane, kam máme jít? Bosna, Moldavsko nebo Ukrajina?“ Uslyšel znovu Mirkův hlas: Pomozte nám. „Pane, to myslíš vážně? Chorvatsko? Mirko?“ Řekl jsem to Dance. Ona na to, že když to řekl Pán, jdeme do toho. Naše staršovstvo se modlilo a rozsoudilo, že máme jet.

„Pane, kam máme jít? Bosna, Moldavsko nebo Ukrajina?“

I: To je jak s tím Makedoncem u Pavla…

V: Přesně tak. Projekt naší pomoci byl nastaven na pět let. Ale pochopili jsme, že aby se něco pohnulo, nemůžeme fungovat stylem měsíc tam a měsíc doma. Místní to vnímali stejně. Takže naše místo je teď tam a za měsíc se stěhujeme (rozhovor jsme natáčeli 15. 9., pozn. red.).

J: Budete sloužit jako pomocní pastoři?

V: Ano, jako pomocní pastoři.

I: Danka určitě rozjede službu ženám. 🙂

D: Plánů máme více, ale musíme pomalu, mnoho našich nápadů je na místní hodně radikálních. Ale Pán jedná, z původních devíti členů se sbor loni v létě rozrostl na dvacet. Během roku, co jsme tam nebyli, přišlo dalších deset lidí.

J: To je výborné, když tam nejezdíte, roste to.

(všichni smích) V: Samozřejmě. Ten sbor nikdy nepřemýšlel evangelizačně. Jak se obrátili mladí (Denis s Ninou a další dvě teenagerky), sbor se najednou začal orientovat i na mladší. Zanedlouho budou svatby, děti, a co dál? Dneska ještě nemáme děti ani dorost, nemáme ale ani prostory, kde by se mohly děti scházet… Na tom chceme zapracovat.

D: Tam je tolik možností! Mají velkou, ale velmi zchátralou budovu, já bych to celé předělala, už to vidím: nové trámy, hodit to na patro, udělat tam byty… Tehdy jsem tři dny kvůli tomu nespala, pořád mi to v hlavě šrotovalo. Vidím tu budovu jako multifunkční, ale zatím převládají názory, že ji zbouráme a uděláme velké parkoviště. Je to na modlitby.

V: Danka je hotová architektka. Stejné je to i s kázáním. Každou bohoslužbu káže pastor, když přijedu, kážu já a pastor je „na odpočinku“. Domluvili jsme, že jak se nastěhujeme, sedneme si a rozepíšeme, kdo, kdy bude sloužit a zapojíme další bratry do služby, aby se učili. Už to je posun, to dřív nebylo. „Proč Boris nekáže?“ „On je ještě mladý.“ Borisovi je padesát čtyři. 🙂

I: To je mladý, to je jasné, že ještě nemůže kázat. 🙂 Jaké největší výzvy jsou před vámi?

V: Největší výzvou je finanční zabezpečení. Žijeme z darů a částečně nás podporuje náš havířovský sbor. Díky Bohu jsme do konce roku zajištění a věříme, že budeme zajištění i na další roky. Fajn by bylo, kdyby se podařilo v místě rozjet nějaké podnikání. Kdyby měl někdo nějaký nápad, sem s ním. Další výzvou jsou přímluvci za Balkán.

J+I: Moc vám děkujeme za rozhovor!

–j+ib–

Do rámečku

Modlitební potřeby:

• zdraví

Den před odjezdem do Daruvaru jsem byl u hematologa, nějak se jim nelíbily mé bílé krvinky, prý jich mám krapítek hodně. Doktor mě poslal ještě jednou na krev, rentgen plic a na sono, a nakonec mi diagnostikoval chronickou leukémii. Snažil se mě povzbudit, že to vlastně není žádná katastrofa, že 2/3 lidí ani neví, že ji má. Ani to mě nepovzbudilo, ale Pán Bůh je i nad touto nemocí, a my jsme odjeli do Daruvaru. Na začátku ledna jdu na další kontrolu.

• finanční zajištění

• modlitebníci pro Balkán