Rozhovor s Maruškou Ribárskou, obyvatelkou Oázy a sekretářkou emeritního biskupa Rudka Bubika

Středisko sociálního bydlení Oáza

Vedoucí střediska, Ivo Sysala, nám při příležitosti oslav 25. výročí existence Diakonie AC řekl příběh o vzniku Oázy: „Před 25 lety nejenže vznikla Diakonie, ale já jsem se obrátil a trochu jako slepý k houslím přišel do biskupské kanceláře jako tajemník bratra Rudka. V té době tam pracovala nová sekretářka Maruška Ribárská. Sdíleli jsme jednu kancelář a docela se spřátelili. Lidé obvykle pracují metodou pokus–omyl, my jsme však s Maruškou vytvořili novou metodu ‚omyl a pokus o vysvětlení‘. 🙂

Střih. Jsme někde v roce 2017, pracuji jsem v Diakonii a projednává se prodej třinecké modlitebny na Smetanově ulici. Po jednom shromáždění v Oldřichovicích se objevil Pavel Motyka a říkal: ‚Ivoši, až budete přemýšlet o té Oáze, nezapomeňte na skutečné vdovy, o kterých mluví apoštol Pavel, které nikoho nemají a potřebují pomoc.‘ Tahle věta mě tak silně zasáhla, až jsem měl slzy v očích. ‚Máš někoho konkrétního na mysli?‘ ‚Jo, Marušku Ribárskou.‘ Pavel už dnes není mezi námi, ale Maruška, která je jednou z obyvatelek sociálního bydlení Oáza, ano…“

Maruško, věřím, že většina čtenářů tě zná jako Rudkovu sekretářku nebo korektorku jeho knížek. Myslím ale, že tam naše poznání končí. Představila by ses nám trošku více?

🙂 Jsem Marie Ribárská, poslední v republice s měkkým i po r. Vyrostla jsem v Holešově, menším městě mezi Kroměříží a Zlínem. Jako dítě narozené v polovině 50. let jsem podlehla tlaku školy, rozhlasu – pro mě Bůh neexistoval, jinak by přece nedopustil tamto a ono. Vystudovala jsem gymnázium a zjistilo se, že pro studium na vysoké škole nemám ty správné předpoklady…

Neboli správný kádrový profil…

Ano. Znalosti by byly, dělnický původ také, ale rodičovská angažovanost chyběla. Moc jsem chtěla učit jazyky – ruštinu a angličtinu, rozhodně jsem nechtěla dvě věci – dělat sekretářku a pracovat s penězi. Vysoká dvakrát nevyšla, takže jsem si našla zaměstnání v konstrukční kanceláři. Kolem třicítky jsem už byla smířená, že zůstanu bez partnera, ovšem moje kolegyně si usmyslely, že odpovím na inzerát. Jeden mi našly, sestavily odpověď, donutily mě ji napsat vlastní rukou a poslaly ji do Svobodného slova. Jelikož je můj život názornou ukázkou dvou známých rčení, totiž že člověk míní, Bůh mění a že Bůh má smysl pro humor, přestože jsem byla přesvědčená, že svůj život prožiju v rodném městě, ukázalo se, že ten pán, co si inzerát podal, bydlí kousek od Čáslavi. Také jsem vždy tvrdila, že na poznání člověka, se kterým mám trávit celý život, je třeba více času, a proto jsme se brali půl roku po seznámení.

Znalosti by byly, dělnický původ také, ale rodičovská angažovanost chyběla.

(smích) To je opravdu delší doba!

Ideální stav, prostě půl roku. Pořád jsem ale byla ten slušný člověk, který Boha nepotřebuje… Kdyby byl, přece neodmítne dobrého člověka jen proto, že v něho nevěří. Potom se přihodila situace, která nás s Petrem přivedla k víře. Ta je z toho chlívečku Bůh má smysl pro humor. Petr míval velké problémy s páteří. Jednou jsem na autobusové zastávce viděla lísteček slibující uzdravení ze všech nemocí. Myslela jsem, že to je nějaký lidový léčitel. Petr souhlasil, takže jsme si udělali výlet do Prahy. Ukázalo se, že kontaktní adresa z letáku není bydliště někoho, jako byl třeba páter Ferda, ale hala se spoustou lidí. Když se všichni usadili, zaznělo několik písní a na pódium uvedli takového tmavšího pána, který mluvil o Bohu a o cestě k němu. Ten pán se jmenoval Mahesh Chavda. 🙂 Závěrem vyzval lidi, aby povstali ti, kteří věří, že jim Bůh může pomoci. Povstali jsme oba, Petr nadšeně, já – ten slušný člověk – abych „netrhala partu“ a případně neblokovala to slibované uzdravení. Po čase nám s očima navrch hlavy hlásila Petrova maminka, že nás hledala Petrova kamarádka z dětství Liduška „s tím svým farářem“. To byli Dan Drápal s manželkou. Dali nám kontakt na KS v Kutné Hoře. Já jsem si tam udržovala určitý „nadhled“, ale Petr byl nadšený. On byl původně dost praktikující katolík, jenomže měl pro katolíky špatný profil… Jako rozvedeného ho ještě nějak tolerovali, ale když se oženil se mnou, bylo hotovo. Měl utrum ve veškerých církevních náležitostech. Jemu to hodně chybělo, a proto se pro KS nadchl. Já jsem jezdívala s ním a pak se nějak to myšlení převrátilo… V roce 1991 Eva a Pavel Dolejší zakládali sbor v Čáslavi a my se k nim připojili. Víceméně jsme byli mezi zakládajícími členy KS v Čáslavi.

Jak se z toho stalo AC?

Jednoduše tak, že jsme jako celý sbor myslím v roce 1994 vstoupili do AC.

A potom ses dostala k Rudkovi…

To je zase z té škatulky Bůh má smysl pro humor. Než jsem se dostala k bratru Rudkovi, vystřídala jsem čtyři zaměstnání a nakonec jsem se coby člověk krajně nezručný dostala do švadlenské dílny, kde mi to zoufale nešlo. 🙂 Na jednom shromáždění Pavel Dolejší zmínil, že Věrka Dvořáková, sekretářka bratra biskupa, tehdy vlastně ještě předsedy AC, odchází na mateřskou a že se hledá zástup. Měl podmínky – psaní na stroji a angličtina. Zajímavé, ale pro mě to není, myslela jsem si, protože nechci dělat sekretářku. Ani by mě nechtěl, nejsem žádná repre kočka, malá, tlustá, čtyřicítka na krku…

Ideální věk, to jsme všichni mladí, krásní, perspektivní.

Tak nějak… 🙂 Pavel za mnou přišel, že podle jeho názoru bych se měla přihlásit. „Ty jsi jediný z nás dvou, kdo si to myslí,“ říkala jsem si, ovšem Pavel pokračoval, že pokud nemám námitky, řekne o mně Rudkovi. Bratr Rudek mě pak pozval na pohovor a ukázalo se, že výběrové řízení s jedním uchazečem jsem vyhrála. (smích)

Výběrové řízení s jedním uchazečem jsem vyhrála.

To bylo prostě místo pro tebe…

Tak jsem tam nastoupila v listopadu 1995 a krátce po mně se z Frýdku přistěhoval i nový Rudkův tajemník, Ivo Sysala. Společně jsme pracovali tři roky, podíleli jsme se i na přípravě Evropské letniční konference v roce 1997. Pak se Sysalovi odstěhovali zpátky do Frýdku a my jsme tam s bratrem Rudkem zůstali válčit.

Jak dlouho ještě?

Než se vrátil do Albrechtic… Obdivovala jsem, že při přípravě církevní konference, během níž předával funkci, a přípravě stěhování dokázal ještě psát teologické knihy. Tím, že měl polské školy, jeho psaný projev potřeboval v češtině trochu stylisticky učesat. Systém, kdy diktoval a já jsem přepisovala, mu vyhovoval, a tak si mě vyžádal na úpravu textů i nadále. Snažila jsem se, aby z toho nezmizel on, a myslím, že se to i docela dařilo.

Jsme v době, kdy jsi skončila práci v Rudkově kanceláři, ale ještě nebydlíš v Oáze.

Když zemřela manželova maminka, zůstali jsme sami v opravdu velikém domě, který pomalu chátral. Petr se zamiloval do mého rodného kraje, proto jsme si našli malý domek v Nítkovicích. Moc jsme tam ale nezapadli, byli jsme takoví podivíni, co nechodili nikam do práce, byli pořád spolu, mluvili o Bohu, ale v kostele je nikdo neviděl… a možná také proto, že jsme se přistěhovali se smečkou psů. Měli jsme jich jenom osm.

(smích)

Byli to typičtí vetajové (vesnické tajemství), tatínek, maminka a šest dětí z jediného hnízda. Jo, a ještě tři kocouři…

Po sedmi letech Petr ve dvaašedesáti zemřel. Poté postupně začali odcházet i ti psi. Během asi tří let jsem zůstala sama. Rodina sice bydlela poblíž, ale moji bratranci a sestřenice byli všichni starší než já, přes 70 let, ti měli sami se sebou hodně starostí, jejich děti, tu typickou sendvičovou generaci, ani nenapadlo, že by nějaká tetka bydlící o kus dál mohla něco potřebovat. Jsem však přesvědčená, že kdybych o něco požádala, jistě by mi pomohli, ale to nedokážu.

A pak se začaly skládat nepříjemné okolnosti. Čekala mě operace kyčlí, tu jsem po Petrově smrti musela odložit. Nemám řidičák, takže se výrazně omezila možnost kamkoliv se dostat, protože i autobus byl kvůli nohám stále obtížnější. Jak ta psiska začala odcházet, docela se to podepsalo na mé psychice. Navíc přišel nástup do důchodu. Zůstala jsem hodně zavřená doma, nikam jsem se nedostala, bylo toho najednou hodně…

A pak se začaly skládat nepříjemné okolnosti.

Až se jednou ozval telefon a zahlaholil známý hlas. Vyprávěl mi, jak se připravuje bydlení pro osamělé lidi. „No výborně, to je dobrý nápad. Potom mi někdy řekni, jak se to rozvíjí.“

Ivo Sysala…

Ano, Ivo. Tehdy, v roce 2019, jsem byla v nemocnici, to byl důsledek mých problémů. Ztrácela jsem chuť do života. Ivo mi řekl, že to bydlení je zamýšleno pro lidi jako já a že se mnou počítá. Nejdřív jsem nechtěla. Nepřesvědčoval mě, ale byl asertivní, jak on to umí 🙂 , takže nakonec jsem nad tím hodně přemýšlela a moc se za to modlila.

Jak jsi prožívala samotné stěhování?

To bylo velmi náročné. V neposlední řadě to znamenalo rozloučit se s posledními dvěma pejsky, museli do takového psího hospice, jara se už nedožili. Co jsem stihla nabalit, to jsem stihla – pár knih, nějaké oblečení, pár kousků nádobí… Zajímavé bylo i zařizování pokoje. Nábytek z domu, vyrobený na míru, nebylo možné přestěhovat. Ivo měl dobré zkušenosti s IKEA, tak já hupky dupky na internet a začalo vybírání. Pár skříněk na oblečení a knížky, stůl, židle a postel. Tu jsem si vymínila vyvýšenou. Já jsem vybírala, Ivo jako pilný mraveneček měřil, kupoval, dovážel, montoval a já se přistěhovala do hotového.

Častou zkušeností lidí, kteří přišli na Slezsko, je kulturní šok, který zakouší člověk v zahraničí. Jak jsi to prožívala ty?

Kulturní šok jsem myslím ani nezažila. Jediné, nač jsem nebyla připravená, byl hluk z ulice. Tady je pod okny frekventovaná ulice, takže přes den mít otevřené okno je dost nepříjemné. K mému velkému překvapení je hluk dost výrazný i v noci.

Jak vycházíš s dalšími nájemníky, jste spolu v nějakém kontaktu?

Na to si absolutně nemůžu stěžovat. Jsme na patře čtyři ženské ve čtyřech bytech. Jedna je Sysalovic dcerka Eva, dále paní Žofie, která je teď se zlomenou nohou v nemocnici, bydlí tady i její dcera, ta jezdí pracovně do zahraničí. Všechny tři holky jsou super, velice hodné. Eva Sysalová mi hodně pomáhá s nákupy i úklidem, ta druhá Eva mě víceméně vzala pod křídla a paní Žofie je zlatá. Všechny jsme tu věřící, Žofie s dcerou patří do SCEAV. Ony mě přizvaly k sobě, já sama bych aktivní v navázání kontaktů nebyla, tak jsem za to ráda.

Využíváš pro sebe nějaké služby, které jsou v Oáze nebo v okolí?

Ani ne. Snažím se být soběstačná a hodně mi pomáhají obě Evičky. Zpočátku jsem si brala obědy z bistra, které je teď místo kavárny Oáza, ale vaří se hodně maso a já jsem spíše zeleninová. Ale oběd, který se pro jednoho vaří dost blbě, si ráda vezmu.

Máš možnost navštěvovat bohoslužby?

Mám a nemám. Do modlitebny nedojdu, na ty moje nohy je to daleko. Další spolubydlící Roman Cichý mi nabídl, že mě tam vezme autem, pracuje ale na směny a ne vždy v neděli může. Také mám dost problémy s kašlem. Zničehonic se naprosto neočekávaně rozkýchám a rozkašlu. To pak mají lidi chuť mě odvézt do nemocnice jako covidového pacienta. Takže jsem přímo na bohoslužbách byla málokrát. Ale… Internet je má spása, takže chodím do Vyškova, do Aše, do Třince, jak do AC, tak do SCEAVu a už jsem se podívala i jinam. V tomhle mi covid pomohl, protože sbory začaly více vysílat.

Vím, že ani v důchodu nezahálíš. Mohla bys popsat svou současnou službu v církvi?

Moje služba v církvi… Vnutila jsem se do korektur časopisu 🙂 a udělala jeden překlad. Stále spolupracuji s Věrkou Dvořákovou, čas od času mi posílá, na čem dělá, já jí do toho vždycky pár věcí přiďobnu. Každá jsme citlivá na jiné gramatické a stylistické jevy. Říkává mi: „Moravěnko, co to tu zase je?“ Bratr Rudek třeba někdy nadiktoval přijď tu a já jsem to nechala.

Co taky jiného? Prostě přijď tu.

To je pro Čecha krajně nepochopitelné. Jemu se musí říct přijď sem… Já jsem třeba vysazená na vazbu díky plus něco negativního. Díky zemětřesení zemřelo x osob… Vrrr. Ale teď můžu klidně říct díky covidu, protože díky tomu se zvětšila nabídka služeb našich sborů. 🙂 To je jediné místo, kde to díky povolím.

Přijď tu je pro Čecha krajně nepochopitelné. Jemu se musí říct přijď sem…

Co na Oáze nejvíce oceňuješ?

Přátelství. Nikdy jsem moc mezi lidi nezapadala a tady mám díky holkám na patře a Sysalovým vztahy, které jsem po dvanácti letech v Nítkovicích, respektive dvaceti letech v Čechách nenavázala s nikým.

To vypadá jako od Pána…

Proto říkám člověk míní a Pán Bůh mění. Já, která si myslela, že celý život prožiju ve městě, ve kterém jsem se narodila, jsem se už třikrát stěhovala na vzdálenost přes 200 km. 🙂

Letos tedy slavíš první výročí bydlení v Oáze.

Od 5. listopadu už jedu druhý rok. Doufám, že paní Žofie bude moct aspoň na Vánoce domů a letos konečně všechny čtyři společně oslavíme narození našeho Pána. Loni nám do plánů nepříznivě zasáhl covid.

Jsem nesmírně vděčná za příležitost být tady, s lidmi, které jsem si oblíbila a kterých si vážím. A na závěr musím s vděčností vzpomenout na vzácného člověka Pavla Motyku, na jeho přátelství, které mi prokazoval po celou mou službu v církvi. Navíc, jak jsem se dozvěděla, právě on byl iniciátorem myšlenky využít bývalý sborový dům AC Třinec pro účely bydlení pro osamělé osoby. A on také upozornil na to, že toto bydlení by bylo vhodné konkrétně pro mne, třebaže v přímém kontaktu jsme více než deset let nebyli.

Maruško, moc ti děkuji za rozhovor a pěkný čas s tebou.

–ib–