Bible je plná postav, jejichž příběhy nás mohou motivovat na naší cestě víry. Často stačí jen vyslovit jména těchto hrdinů a jejich příběhy se nám téměř automaticky vybaví v mysli. Proto když chtěl například autor listu Židům své posluchače a čtenáře povzbudit, aby se drželi poselství evangelia, které kdysi s takovým odhodláním přijali, stačilo uvést ve známé 11. kapitole hrdinů víry příklady starozákonních jmen jako Ábel, Noe, Abraham, Sára či Mojžíš a k nim dodat pouze jednu či pár krátkých vět. Víc potřeba nebylo. Příjemci listu totiž jejich osudy dobře znali.

Totéž platí o Novém zákoně. I na jeho stránkách najdeme mnoho jmen spojených s inspirativními příběhy víry – ať už začneme samotným Ježíšem, jeho apoštoly a četnými postavami z evangelií, nebo pokračujeme Saulem alias Pavlem a jeho přáteli a spolupracovníky z knihy Skutků a z epištol. Co jméno, to příběh, který si čtenář obeznámený s Biblí jistě lehce vybaví.

Na stejných stránkách biblického textu však najdeme i další inspirativní příběhy, avšak jména jejich protagonistů nám zůstávají skrytá. V již zmíněné 11. kapitole listu Židům o nich autor mluví jako o těch „jiných“, kteří „svou vírou dobývali království, zavírali tlamy lvům, byli mučeni a odmítli se zachránit, zakusili výsměch i bičování, ba i okovy a žalář“, a kteří prožili mnoho dalších dobrodružství víry, v nichž obstáli, „byť se nedočkali splnění zaslíbení jim daných“ (Žd 11,33–38). A přesto jejich jména neznáme.

Kdybychom jako poučení čtenáři zapátrali ve své paměti, určitě bychom si pár příběhů bezejmenných biblických hrdinů vybavili. Co například osoba setníka, který přišel za Ježíšem, aby jej požádal o uzdravení svého sluhy? Jako pohan prokázal takovou víru, že se nad tím sám Ježíš podivil a dal jej Izraeli za příklad. Přesto nám Lukáš ve svém spise jméno tohoto římského velitele nezanechal (L 7).

Co takhle ti čtyři muži, kteří přinesli chromého až před Ježíše? Nedali se zastavit zástupem lidí tlačících se u dveří, vyběhli na střechu domu, rozebrali její část a spustili přítele otvorem přímo před toho, který měl moc změnit jeho situaci. Ježíš, místo aby je pokáral za způsobenou škodu na střeše, uzdravil chromého na základě jejich víry (Mk 2). Ani v tomto případě nám Marek jméno žádného z hrdinů nesdělil.

Ve výčtu příběhů bezejmenných postav bychom mohli pokračovat dál – a jejich seznam by byl hodně dlouhý. Některé z nich dokonce zaujaly následující generace čtenářů tak, že jejich protagonistům pozdější tradice přiřkla náhradní jména. Muže ukřižované spolu s Ježíšem (L 23) některé zdroje pojmenovaly Dismas a Gestas (dle tzv. Nikodémova evangelia) a jiné Titus a Dumach (dle apokryfního Arabského evangelia Ježíšova dětství). Žena, která se s Ježíšem potkala u studny (J 4), obdržela prostřednictvím tradice východní církve jméno Fotini.

Do stejné skupiny jmen, která nejsou původním biblickým postavám vlastní, ale tradice jim je později přiřadila, patří ta, jejichž iniciály nalezneme vždy na začátku ledna na veřejích mnohých domů: K+M+B. Jde o písmena označující jména Kašpar, Melichar a Baltazar. Ta podle tradice patří mudrcům, kteří se přišli do Betléma poklonit právě narozenému Spasiteli Ježíši Kristu.

Není divu, že tyto postavy a s nimi spojený příběh nedaly pozdějším generacím spát. Jde totiž o příběh plný povzbuzení a naděje. A to například v tom, že zpráva o Ježíši se může dostat srozumitelným způsobem ke každému člověku. Zmínění mudrci (či mágové) totiž žili daleko od místa, kde se měl Ježíš narodit. A to jak po stránce geografické, tak kulturní a národnostní – sami nepatřili k židovskému národu, který příchod Spasitele očekával. Přesto však při své každodenní činnosti spočívající v pozorování hvězd rozeznali hvězdu oznamující narození Spasitele (Mt 3,2) a mohli se podle toho zařídit.

Podobně se to stalo i pastýřům, kteří v tu dobu pásli svá stáda nedaleko Betléma. Mimochodem, ani jejich jména neznáme – a přitom patřili k jedněm z prvních novozákonních evangelistů! I jim se dostalo zprávy o narození Ježíše, jen se jim místo hvězdy ukázali andělé. A byť se pastýřů v první chvíli zmocnila veliká bázeň (L 2,9), později mezi nimi zavládla velká radost. I k nim však zpráva doputovala v okamžiku, kdy vykonávali svou běžnou pracovní činnost. Nechce nám tím Bůh naznačit, že si vždy najde cestu, jak nás oslovit i uprostřed našich běžných každodenních činností a starostí? Že nás zpráva evangelia může dostihnout, ať už žijeme a pracujeme kdekoliv? A takovým způsobem, abychom jí dobře rozuměli?

Jména pastýřů neznáme, a přitom patřili k jedněm z prvních novozákonních evangelistů.

Zajímavé také je, že jak mágové, tak pastýři patřili v židovské komunitě k těm přehlíženým. Astrologii totiž starozákonní Písmo striktně zapovídá. Co se týče pastýřské činnosti, byť velcí vůdci židovského národa – Mojžíš či David – byli pastýři, v dobách Ježíše se tato činnost řadila mezi profese, jimiž se pohrdalo. Přesto, anebo právě proto, k oběma těmto skupinám doputovala zpráva o narození Spasitele jako k prvním a způsobem, kterému rozuměly. Není to pro nás povzbuzením, že evangelium překonává jakékoliv kulturní a sociální bariéry?

Oba příběhy však v sobě kromě povzbuzení skrývají i výzvu. Ani mágové, ani pastýři nezůstali jen u toho, že by zaregistrovali betlémskou hvězdu nebo si vyslechli zprávu o narození Spasitele. Znamenalo to pro ně výzvu k akci. Mágové shromáždili náklad plný darů a vydali se na dlouhou pouť. Pokud by platil (nepotvrzený) předpoklad, že přicházeli z Babylonu, tedy zhruba z oblasti blízké dnešnímu Bagdádu, museli by překonat vzdálenost rovnající se zhruba tisíci kilometrů. Pastýři to měli o mnoho blíže. Přesto i oni se po obdržení zprávy o příchodu Spasitele rozhodli vydat na cestu do Betléma a najít právě narozeného krále.

Jinými slovy, oba příběhy nám ukazují, že rozeznat znamení o Spasiteli nebo slyšet zprávu o jeho narození nestačí. Je třeba s tím něco aktivně udělat: vydat se na cestu, která končí – a vlastně i začíná – u Spasitelových nohou. Mágové se nenechali odradit překážkami na cestě v podobě nepřejícného krále Heroda, nakonec dorazili na místo a „uviděli dítě s Marií, padli na zem, klaněli se a obětovali mu přinesené dary.“ (Mt 2,11) Stejně tak pastýři „nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí a pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti.“ (L 2,16–17)

Pro nás představují oba tyto příběhy povzbuzení a výzvu. Povzbuzení v tom, že zpráva evangelia se může dostat kdykoliv k jakémukoliv člověku. A výzvu v tom, že nestačí tuto zprávu zaznamenat, ale je třeba ji aktivně přijmout a prakticky začlenit do svého života.

A když tak budeme rozjímat v povánočním období nad příběhy těchto hrdinů a možná přispívat do tříkrálové sbírky, pravděpodobně nám nebude vadit, že jejich jména neznáme nebo že je historie v případě mudrců tak nějak přejmenovala dle vlastního uvážení a přiřkla jim funkci králů, což Matouš, který příběh zaznamenal, nikde nezmiňuje.^[1] Anebo že stanovila jejich počet na tři podle počtu darů, které přinesli (zlato, kadidlo a myrhu), byť jiná (východní) tradice říká, že příchozích bylo dvanáct. Důležité je, aby k nám tyto příběhy opět promlouvaly čerstvým způsobem a povzbudily nás k tomu, abychom se nejen 6. ledna, v den připomínky tří nebo dvanácti králů přiblížili ke Spasiteli zase o něco blíž.

1. Tradice jim tyto tituly přisoudila na základě Žalmu 72, kde je psáno, že „králové Taršíše a ostrovů přinesou dary (…) a všichni králové se mu budou klanět.“ (Ž 72,10–11) ↑