Na FB mě zaujala fotka pečeného červeného zelí, stylově nakrájeného na kolečka, s pestem z medvědího česneku. Vidíš, pesto! Rodina se olizovala, i přes počáteční nedůvěru, co zase zdravého ta matka uvařila… Tak nějak proběhlo naše seznámení s food blogem Jankin deník Jany Kováčové ze sboru AC Vyškov. A v říjnu byla Janka na konferenci pro ženy a pak jsem s Jankou přes Skype natočila rozhovor.

Janka je jedním slovem obdivuhodná. Je to neuvěřitelně nadšená, energická, s chutí posouvat se v životě dál, ale současně rozvážná a klidná mladá žena. Všechno má racionálně poskládané a zároveň je otevřená Božímu jednání. Způsob její víry i víry jejího manžela je nevídaný. Bylo úžasné sledovat její životní příběh, který v současné době doputoval k velkému úspěchu v soutěži food blogerů.

Janku jsem donedávna vůbec neznala, ale určitě mě zahřálo u srdce, když říkala, že je roky věrnou čtenářkou Života v Kristu. Už se těším, až nám na svém blogu udělá reklamu. 🙂 S Jankou jsem strávila hodinu a půl vskutku podnětného času. Pojďme se inspirovat pod pokličku nadšené kuchařky…

Janko, zničehonic ses mi objevila na FB a už jsi tam zůstala, tudíž když se tvé jméno objevilo na pozvánce konference pro ženy, bylo jasné, že kruh se uzavřel a rozhovor je na spadnutí. 🙂 Jak to s tebou je? Jankin deník implikuje slovenštinu, ale mluvíš česky…

Jsem Češka, ale manžel je Slovák z Martina. Potkali jsme se na Biblické škole v Kolíně v roce 2010. Asi rok předtím jsem se obrátila. Po střední škole mé srdce toužilo po službě. Bůh to viděl, a tak mě skrze Františka Kameníka (pastor sboru AC Velké Meziříčí) poslal na VOŠMT. Na počátku mé služby byl tedy Kolín. Na škole jsem se potkala s budoucím manželem. První rok jsme se míjeli, vzájemně jsme se moc nemuseli 🙂 , ale na školní misii v Rumunsku jsme zjistili, že se spolu dokážeme bavit. A v druháku jsme se už… (smích) sčuchli. Tím neříkám, že se na biblické hledají manželé, ale je to tak. (smích)

První rok jsme se míjeli, vzájemně jsme se moc nemuseli…

V prváku mi Pán dal slovo: „Nezapomínejte na pohostinnost, neboť díky ní někteří lidé, aniž to věděli, u sebe hostili anděly.“ (Žd 13,2) Nikdy jsem neměla ambice, jen jsem chtěla sloužit lidem a vidět nějakého toho anděla. Jak Pán to slovo naplní, jsem tehdy ale netušila.

Hned po absolutoriu na VOŠMT proběhla svatba. 🙂

Po škole jsem ještě rok byla v Česku a teprve potom jsme se vzali. V létě před svatbou nám na Duchovním soustředění Pavel Bubík řekl: „Vy patříte k sobě?“ A kde že hodláme žít… Když David odpověděl, že na Slovensku, Bůh skrze Pavla promluvil, ať se na to moc neupínáme, že tam nebudeme nastálo. Přijali jsme to jako fakt. Načež nastalo pět intenzivních let. Rozhodli jsme se nebrat hypotéku, zároveň jsme docela vnitřně bojovali. Ve sboru jsme neměli konkrétní službu. Až se jednou ozval Viktor Baláž (1. zástupce biskupa a pastor sboru AC Vyškov). To je celé svědectví! Jeden večer dal manžel Bohu ultimátum: „Bože, buď mi ukážeš, kde máme sloužit, nebo budu řadovým křesťanem.“ Druhý den ráno mu přišel mail od Viktora, že shání služebníky do sboru místo Kozicových (misionáři AoG, dnes v AC Most) a že mu Milan Buban (ředitel VOŠMT) navrhl nás. Mně to manžel řekl o týden později a byla jsem v úžasu. Trvalo ale ještě docela dlouho, než jsme ve Vyškově přistáli.

Zaujalo mě, že jste to slovo, co přinesl Pavel Bubík, bez výhrad poslechli. Člověk to může přijmout, ale pak si říct, no uvidíme. Okolnosti totiž budou pracovat ve směru zakořenit na Slovensku.

Samozřejmě, tlaky byly, hlavně z rodiny – proč si nekoupíte byt, teď je to výhodné… Odpovědi jsme neměli, jen tu jednu. Byly to duchovní boje. Pavel neřekl, zda to bude za rok, deset, dvacet let… Naší hlavní touhou ale bylo neminout Boží plán.

Nabídka služby ve Vyškově nás lákala, ale chtěli jsme znát správný Boží čas. Balážovi by nás chtěli hned, ale my jsme potřebovali Boží potvrzení, o které se opřeš, když později přijdou pochybnosti. Jednou na nedělních chválách mi přišlo vidění: šli jsme s manželem přes kopec a já jsem za ruku držela blonďatého chlapečka. Jenže v té době jsem ještě nebyla ani těhotná. V lednu dalšího roku se nám narodil syn a začali jsme přemýšlet o stěhování na podzim. Manžel sehnal práci s nástupem 1. listopadu, ale to mi nesedělo, spíše to vypadalo na o rok později, protože dítě ve vidění chodilo… Náš blonďatý syn měl v listopadu čerstvě deset měsíců. Kolik dětí chodí v deseti měsících? Stěhovala jsem se tedy ve víře. Nebydleli jsme v novém ani týden, když se malý postavil, a od té doby nechodí, ale běhá.

Jaká je vaše služba ve vyškovském sboru?

Manžel je zástupce pastora. Jsme zde už čtyři roky, za tu dobu mám možnost sloužit v besídce, klubu maminek a teď nově i sestrám. Jsem extrovert, ráda jsem mezi lidmi, ale zároveň nejsem iniciátor, že bych se hned s někým skamarádila. Ve sboru se všemi vycházím úplně skvěle, jsou tam úžasní lidé. Covid nám to sbližování trošku zkomplikoval, ale beru to jako Boží školu, čas, kdy čekám na něho a hledám další možnosti služby. Blog byl tím pádem trochu moje terapie. Díky tomu jsem navázala vztahy s novými lidmi, některými nevěřícími, a zároveň jsem jim mohla sloužit. Byl to balíček všechno v jednom.

Jaké je tvoje civilní zaměstnání?

Vystudovala jsem hotelnictví a turismus, po biblické jsem pracovala v krásné malé kavárně, na Slovensku potom v nemocnici. Byla jsem pomocnou sílou ve velké závodní kuchyni a po půl roce mě povýšili na vedoucí pro nemocniční stravování. To byl opravdu zázrak. Naučila jsem se fakturaci, účetnictví. Od té doby už jsem pořád jen máma a miluji to.

Chtěla by ses vrátit do práce, nebo se plánuješ živit svým blogem?

Když jsem blog zakládala, vůbec jsem takto nepřemýšlela. Měla jsem ho jako zábavu, jako svůj on-line receptář. Všechno, co se za ten rok stalo, mě neustále plní údivem a strašně mě to baví. Přemýšlím, zda to není Boží odpověď na touhu sloužit, pracovat a zároveň nemít děti celý den v instituci. Zjistila jsem, že by se blogem i dalo živit. Modlím se a zkoumám, v čem bych se mohla dovzdělat, mám ještě rok, než děti půjdou úplně do školky.

Jsou nějaké dovednosti, o kterých jsi neměla tušení a které v tobě blog odhalil?

Rozhodně focení. Fotky na blogu si všechny dělám sama. Hrozně mě to baví. Baví mě jídlo nejen vytvořit, mám potřebu ho i nějak zvizualizovat. Úplně mě překvapilo, že mě focení tak chytlo. Musím poděkovat svému manželovi za obrovskou podporu. Kdyby mě nepostrkával, protože mám tendenci se pořád podceňovat, ani nezjistím, že mě to baví.

Udělat kvalitní fotku není jen tak. Předpokládám, že máš za sebou hodiny studia…

Jasně. V lockdownu jsem po večerech četla články na internetu a knížku od jedné fotografky, ta mi pomohla asi nejvíc. Našla jsem si jednu food fotografku blogerku, která natáčí videa, tam se učím. To je velké plus internetu, že se dá v některých věcech vzdělávat doma.

Než se více vrhneme na tvůj blog, jaké máš duchovní obdarování?

Nedávno se mě David ptal, kde vidím svoji službu. Dostala jsem proroctví, že se mám modlit za lidi, že Bůh bude dělat zázraky. Soustředím se na to, abych byla lidem k dispozici a modlila se za ně. K tomu patří i ta pohostinnost, starostlivost, naslouchání. Leží mi na srdci starat se o křesťany, aby jejich víra neupadala, aby církev nespala, abychom byli horliví a naslouchali Bohu, abychom toužili po duchovních darech a děly se zázraky. Jednoduše být tu pro lidi.

Moje obligátní otázka: Jaké to je být manželkou zástupce pastora?

Moc ho nevidím. On full time pracuje v Brně a cesta po D1 je, jaká je. Poslední dobou máme akorát takové noční hovory, ale střežíme si svůj čas, učíme se najít balanc a dávat si priority. Díky Bohu jsem na Slovensku měla kolem sebe úžasné Boží ženy a sledovala je. I v Česku pozoruji pastorské páry. Jsou to lidi, kteří žijí v manželství a stojí ve službě dvacet třicet let. Mám před tím bázeň a pokoru. Je třeba, aby i žena byla duchovně silná. Snažím se ctít svého muže a nevyčítat mu službu. Od začátku ho podporuji a doma se snažím dělat maximum pro to, aby neměl pocit, že někde něco trpí. Občas mi požehlí prádlo. 🙂

Blog Jankin deník. Představila jsem si, jak to asi vzniklo – na mateřské stojíš u plotny a říkáš si, co teď se životem? Je to všechno? Mateřská a kolotoč povinností?

(smích) Nee, celý život studuji recepty a mám k vaření dobrý vztah. Můj manžel to nadšení z objevování nových a pestrých chutí moc nesdílí, tak občas vařím dvojmo, protože chci, aby byl spokojený. Já jsem se zase neztotožnila s vidinou deseti jídel pořád dokola. Skrze jídlo jsem se přiblížila i našim mládežníkům. Moc jsem chtěla, aby mládežníci věděli, že je podporujeme a že jsem za ně moc vděčná. Začala jsem jim na mládež péct a díky tomu vznikaly úžasné rozhovory. Když zkouším novou věc, seženu si vděčné strávníky nebo cíleně vařím a peču pro radost. Ale opravdu nevymýšlím nic extra. Večer, když děti usnou, mám své dvě hodinky, kdy si píšu nebo kreslím. Hodně mě baví i cukrařina, dorty, takže peču narozeninové dorty lidem v okolí. Po nocích si studuji a užívám si to.

Jak tvé recepty vznikají? Otevřeš ledničku, vykoukne na tebe losos a ty si řekneš: „Á, dnes bude losos nově…“

V podstatě, jak říkáš. Teď tu mám třeba šest hokaido dýní. Tak bude vše dýňové. Přidanou hodnotou blogu je, že všichni známí mi nosí přebytky ze zahrádky, což je absolutně skvělé. Buď mám nějaké svoje osvědčené, ještě nezveřejněné recepty, nebo projedu Pinterest a různé světové recepty a inspiruji se. Klidně zkombinuji i několik receptů, zkusím to uvařit a buď je to dobré, nebo je to méně dobré :), nebo to příště doladím. Ráda využívám sezónní suroviny a myslím si, že už za ty roky mám věci nachutnané a načuchané, tak se mi kombinuje jednodušeji, a nemusím tak vařit podle receptu, ale můžu vytvářet a experimentovat.

To určitě máte tu obrovskou americkou ledničku, ne? Kdybych takhle stála u otevřené ledničky já, zkonstatovala bych jako děti: Tady nic není…

(smích) Nee, máme klasickou, malou. Tady nic není ale slyším od manžela furt, jak tam není hotový produkt k okamžité spotřebě, nějaký chleba se šunkou a sýrem, jako by tam nic nebylo…

Pamatuješ si na úplně první recept, první impulz, který stál na začátku tvého blogu?

Docela přesně. V dubnu květnu prvního lockdownu jsem začala péct chleba z kvásku. Nebylo droždí a mě už kvásek dlouho lákal, a tak jsem začala péct chleba. My ovšem každý den nesníme celý pecen a kvůli tomu šel „vývoj“ pomalu, pekla jsem jednou za čtyři dny. Napadlo mě, že bych mohla nosit čerstvý chleba lidem ze sboru. Díky tomu jsem mohla péct každý den jeden dva pecny a zdokonalovat se. Dělala jsem lidem radost a plnila si svou potřebu služby. Nebo jsem třeba dostala hodně rebarbory a přemýšlela co s ní. Marmelády už jsem měla uvařené, tak jsem upekla koláčky a zanesla je do místního penzionu pro seniory. A to byla další možnost služby a prohlubování vztahů.

My nesníme každý den celý pecen chleba a kvůli tomu šel „vývoj“ pomalu.

K tomu impulzu… Kamarádky mi psaly o recepty a mě už nebavilo vypisování do zpráv. Když jsem si pak postěžovala manželovi, řekl mi, ať si založím blog. To mě nadchlo a šla jsem do toho, pak jsem se začala učit fotit a to mě nadchlo ještě víc.

Blog má teprve 14, 15 měsíců. Kolik už jsi stihla zveřejnit receptů?

Nahraných receptů mám kolem šedesáti, představovala bych si více, ale na to, že to je jen koníček, je jich tam dost. Je tam i e-book Danielův půst. Chtěla jsem ho v lednu dát lidem ze sboru jako dárek, abych jim usnadnila půst, který chtěli držet v rámci celocírkevního modlitebního řetězu. Na tu e-knihu jsem docela pyšná, podařilo se mi ji totiž spaktovat během 14 dní. Jak vidím (Janka kontroluje počítač), mám publikováno 66 receptů plus těch dvacet v e-booku. A dívám se, že mám asi dvacet dalších rozepsaných…

Neleze ale takové hobby trochu do peněz? Na konferenci jsme ochutnaly třeba bábovku z kaštanového pyré. To asi nebude nejlevnější záležitost.

Kupodivu je. Pyré jsem si dovezla ze Slovenska; na blogu u netradičních surovin píšu, kde se dají sehnat. I u nás se dá na kaštanové pyré narazit v supermarketu a stojí pár korun. Když ho náhodou někde zahlédneš, řekneš si, aha, už jsem o tom četla, a vyzkoušíš to. Baví mě povzbuzovat lidi nebát se některých surovin. U nás ve sboru třeba někdo neznal javorový sirup, červenou, černou čočku. Uvařím to, donesu ochutnat a lidé najednou objeví novou, chutnou surovinu. A už od biblické školy Bůh nadpřirozeně rozmnožuje jídlo. Když se rozhodnu někoho jídlem požehnat, nikdy nestrádáme a vždy je to požehnání oboustranné.

Baví mě povzbuzovat lidi nebát se některých surovin.

Co jste tak dneska měli k obědu? (rozhovor jsme natáčely 2. 11., pozn. red.)

Dobrotu. Často mi někdo napíše, co mám udělat tady z toho? Mě hned napadají recepty a pak to také máme k obědu. Předevčírem psala Denisa Vampolová, že má v mrazáku pytel nakrájeného zelí, co s tím. Zelňačka se jí nechce dělat a nic jiného ji nenapadá. „Strč to do pekáče, přidej sušené švestky, nastrouhej dvě jablíčka, kmín, sůl, pepř, bobkový list, polož na to kuřecí stehna, okořeň je, přikryj alobalem a nechej to dvě hodiny péct. Budeš mít úžasný oběd…“ To jsme dneska taky měli. (Redakce to vyzkoušela 16. 11. a opravdu to bylo chuťově zajímavé, na přípravu nenáročné jídlo. Palec nahoru. 🙂 )

Aniž bych ještě znala tvůj blog, zkusila jsem recept na pečená kolečka z červeného zelí s pestem z medvědího česneku, který sdílela Slávka Fridrichová. Bylo to moc dobré, jednoduché a rychlé.

Mám ráda sezónní suroviny. Na podzim je zelí nejlevnější a zároveň nejpřirozenější surovina. To platí i pro dýně, kapusty, jablíčka. A pesto si připravíš zjara, kdy roste česnek. V lednici vydrží dlouho.

Janko, nemůže se z takového blogu stát závislost?

No, měla jsem na blogu dvoutýdenní pauzu kvůli přípravě na konferenci a návštěvám rodiny na Slovensku, a pravda, už zase pokukuji po foťáku a co bych ukuchtila. Baví mě celý ten proces plánování, vaření, pečení a servis. Asi bych se tím i ráda živila, ale na prvním místě je pro mě rodina a služba, a tak se modlím, jak to využívat tam.

Na konferenci jsi zmínila ocenění v soutěži Food blog roku. Jak ses k tomu dostala?

Soutěž Food blog roku se vyhlašuje již osm let. Lidé mohou přes Instagram nebo e-mail nominovat své „objevy“ do kategorie Objev roku a pak je celková kategorie Foodblog roku. Má nominace na Objev roku přišla z několika stran, což bylo velmi příjemné. Nedávala jsem si nějaké naděje, nejsem žádný velký food bloger, takže mě docela překvapilo, že mi přišla pozvánka na samotné vyhlášení Food blog roku. O to víc, že letos byl i boom nováčků, místo obligátních padesáti letos vzniklo 150 nových blogů!

Přemýšlela jsem, zda tam jet, bylo to pro mě, moderně řečeno, vyjití z komfortní zóny. Navíc v úterý, takže buď s dětmi, nebo vůbec. Manžel mě povzbuzoval, ať jedu. Při tom vyhlášení je i soutěž, kterou organizuje hlavní sponzor, letos ETA. Tématem soutěže byl piknik. Musel se vymyslet recept a nafotit. Díky blogu jsem navázala přátelství s pár blogery. Jedna blogerka mi byla velmi blízká a sdílela se mnou témata ohledně víry, tak jsem si řekla, že pro ty vztahy pojedu. Vyhlášení se konalo na střeše Domu radosti na Žižkově, a hlavně tam připravili úplně nádherný koutek pro děti. Z těch 150 nových food blogů jsem se umístila v TOP 16 a v soutěži jsem mezi 120 účastníky skončila čtvrtá. V porotě byli nejlepší redaktoři food časopisů v ČR, fotografové, kteří nafotili několik kuchařek, se všemi jsem se mohla potkat a prohodit pár slov. Odjížděli jsme s plnýma rukama, povzbuzeni a vděčni.

Jak zvládáš nečekanou slávu?

No jako slávu to nevidím, ale to víš, přicházejí našeptávačky: daří se ti, možná bys v tom mohla prorazit. Asi úplně prorážet nechci, chci být naplno pro církev, pro rodinu, ale jsem moc Pánu vděčná, že mám to „svoje“, že můžu skloubit dohromady zálibu ve vaření a službu Pánu.

Mám dlouholetý problém se sebevědomím, jako teenager jsem prošla anorexií a bulimií. Měla jsem období, kdy jsem sama sebe nenáviděla, nedokázala se přijmout tak, jak mě vidí Bůh. Pořád jsem se shazovala. Poslední dva roky jsem se intenzivně modlila, aby mi Bůh pomohl více si vážit sama sebe. S blogem jsem se dokonce poprvé dokázala za něco pochválit. Vidím to jako odpověď na modlitby, a i když jsem fyzicky největší ve svém životě, v hlavě mi Bůh uzdravuje pohledy na sebe.

Říkala jsi, že nejsi evangelistka, ale jak tě tak poslouchám, nezačínáš jí náhodou být? 🙂

Nejsem evangelistka, neumím přijít k člověku a začít si povídat, ale když už se s někým znám, ráda s ním komunikuji. Nedokážu to hned hrrr, ale blog mě do toho tak nějak navezl. 🙂 Když se život přemístil do on-line prostoru, začala jsem si více všímat sociálních sítí, jací lidé se tam objevují, jací je sledují. Kdejaký člověk jakéhokoli vyznání zveřejňuje svoje názory, ovlivňuje lidi, proč bych já, křesťanka s hodnotami, nemohla občas vydat nějaký článek a sdílet, jak žijeme? Taky jsem si uvědomila, že lidé, kteří se zajímají o víru, jdou nejdřív na Google. Prolustrují si nás, až potom se třeba rozhodnou přijít. Pokud my v tom prostoru nebudeme, nebudou o nás nevěřící vědět. Jsem vděčná, že naši bratři tráví hodiny tím, aby technika fungovala. Povzbuzuji lidi, abychom se i za to modlili a podporovali je. Je potřeba využít každé příležitosti, jak se přiblížit lidem.

Janko, co kdybys vymyslela nějaký speciální recept pro čtenáře Života v Kristu?

Ráda. Uff, to je ale výzva… Určitě se o něco pokusím.

Nebudu rušit v přemýšlení. Moc děkuji za rozhovor.

–ib–

BATÁTOVÝ KRÉM S ČERVENOU ČOČKOU

Na nový rok jsem si pro vás připravila krásný barevný recept, který v zimě hezky zahřeje a zároveň zasytí. Je plný dobrých a výživných ingrediencí a myslím si, že lahodí i oku. 🙂 Pokud slyšíte o batátech a červené čočce poprvé, nevadí. Není to nic exotického, dostanete to v každém supermarketu a není to ani žádná drahá záležitost.

Suroviny

600 g batátů
1 ks větší bílé cibule
2 ks mrkve
150 g červené čočky
750 ml zeleninového vývaru
300 ml kokosového mléka
2 stroužky česneku
1 lžička nastrouhaného zázvoru
1/2 limetky (šťáva)
1/2 lžičky drceného kmínu
1 lžička kari
1 lžička kurkumy
4 lžíce olivového oleje
pepř, sůl

Postup

1. Omyjeme a oloupeme batáty i mrkev, vše nakrájíme na menší kousky. Cibuli nakrájíme nahrubo, česnek na plátky a zázvor najemno.

2. Ve větším hrnci rozpálíme olej na středním plameni, přidáme nahrubo nakrájenou cibuli a necháme zpěnit. Po chvíli přidáme na plátky nakrájený česnek a minutku necháme provonět. Poté přidáme najemno nakrájený zázvor a minutku restujeme. Nakonec přidáme kmín, kari, kurkumu, aby se spojily s ostatními ingrediencemi v hrnci. Nyní přidáme batáty a mrkev, orestujeme a nakonec přidáme propláchnutou červenou čočku. Opět krátce orestujeme a zalijeme zeleninovým vývarem tak, aby všechny ingredience byly ponořené.

3. Přidáme šťávu z limetky, sůl a pepř. Polévku vaříme na mírném plameni pod pokličkou, dokud batáty, mrkev a čočka nezměknou. Trvá to zhruba 30 minut.

4. Když jsou batáty, čočka i mrkev uvařené doměkka, vše rozmixujeme v hladký krém a vlijeme do něj kokosové mléko. Promícháme a vrátíme zpět na mírný plamen. Za stálého míchání krátce povaříme, a pokud se nám polévka zdá pořád příliš hustá, přidáme vývar. Ale nemá to být úplně tekutá polévka, spíše hustější krém. Dochuťte ještě podle chuti solí a pepřem.

5. Hotovou polévku servírujeme s jemně pokrájeným koriandrem (jarní cibulkou, kapkou kokosového mléka a semínky).

Dobrou chuť!