„… a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá.“ (Ef 5,2)
Drazí bratři a sestry,
řekne-li se „milovat svou církev“, vznikne tak trochu problém: co vlastně má být předmětem naší lásky? Je to můj sbor, který každou neděli navštěvuji? Nebo je to jakási idealizovaná představa církve, která existuje pouze v mé mysli? Nebo snad učení a tradice vlastní denominace? Má tato láska zahrnovat i některé „nepříjemné“ lidi, na které v každém společenství pravděpodobně narazíme?
Série otázek může pokračovat: chodíme do sboru kvůli Bohu, nebo kvůli lidem? Nebo snad kvůli skvělým kázáním, chválám, propracovanému dětskému programu? Každá z těchto složek jistě hraje svou roli a má potenciál nás získat nebo odradit. Pravděpodobně se shodneme na tom, že čerpat se musíme naučit ze všeho, co církev nabízí, a pokud nějaká složka zrovna selhává, neměli bychom se nechat odradit. Jak to v knize Proč se obtěžovat s církví? napsal Philip Yancey:„V církvi jsem se naučil dívat se vzhůru, kolem sebe, ven a do sebe. Tento nový způsob pohledu mi pomohl přestat církev pouze tolerovat a místo toho se učit ji milovat.“
Nicméně milovat církev není snadné. Vybavuje se mi situace, kterou jsem prožil krátce po svém obrácení. Žil jsem ve městě, kde tehdy nebyl žádný sbor, a tak jsem jednou až dvakrát týdně dojížděl na kole do sboru vzdáleného asi 20 km. Ve sborové budově žil mladý manželský pár, kterému se toto společenství pravděpodobně přestalo líbit, a tak na shromáždění chodili méně a méně. Jednou po bohoslužbě mě pozvali na čaj a položili mi otázku: „Jak je možné, že tě baví pravidelně dojíždět takovou dálku, zatímco my to máme jenom pár schodů, ale nemůžeme to tady ani vystát?“
Často se ve vzpomínkách k tomu rozhovoru vracím. Po letech víry mám odpověď: možná, když do církve dojíždíme z dálky a jen občas, budeme mít jinou zkušenost, než když v ní bydlíme. Poznal jsem to sám na sobě. V této době v církvi „bydlím“ obrazně i doslova. Znám její slabiny i silné stránky možná více než kdokoli jiný. A také jsem poznal, že milovat církev zdaleka nesouvisí s tím, zda od ní aktuálně něco získávám, či do ní musím investovat, tedy zda konkrétní společenství prožívá časy radostné, či krušné. Spíše mi to připomíná situaci ve výchově dětí: když budou procházet těžkostmi, náš cit k nim bude pravděpodobně silnější.
Žijeme v kultuře, která příliš nenahrává tomu, abychom milovali církev. Má to řadu silných důvodů. Na evropském kontinentu je církev spojována s válkami, hony na čarodějnice a zpátečnictvím. V západní společnosti obecně je kladen důraz na individualismus oproti společným zájmům. Tak to před pár lety prokázal i jistý výzkum mezi mladými lidmi, když uvedl, že „negativní pohled mladých lidí na církve je daný především neochotou studentů podřizovat se vnějším morálním pravidlům“. Naše společnost se občas chlubí tím, že je nejvíce ateistická, avšak při hlubším zkoumání se ukáže, že ani ne tak ateistická, jako spíše proticírkevní.
Chceme-li mít rádi církev, musíme nejprve porozumět tomu, co církev vlastně je. Odpovědi, alespoň ty obecné a nejzákladnější, nalezneme v Bibli. Pojďme se na to krátce podívat.
Ve 12. kapitole Matoušova evangelia je popisován příběh, který může být, z hlediska Ježíšova soukromého života, považován za přelomový. Zrovna vyučoval, kolem něj se tísnily zástupy dychtivých posluchačů. V jednu chvíli se do jeho blízkosti prodral nějaký posel, který mu vzrušeně oznamoval, že má návštěvu: přála by si s ním mluvit jeho matka a sourozenci. Dovedu si představit, jak se to odehrálo. Ježíšova rodina dorazila na místo shromáždění, a když viděli, jak je Ježíš zaneprázdněn početným zástupem, pokusili se domluvit s nějakým důležitě se tvářícím služebníkem: „Řekněte mu, že s ním chce mluvit jeho matka a sourozenci.“ V tehdejší době byly rodinné vazby velmi silné a takové prosby se zpravidla neodmítaly. Nicméně, Ježíšova odpověď byla velmi příkrá (v. 48–50): „‚Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?‘ Ukázal na své učedníky a řekl: ‚Hle, moje matka a moji bratři. Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka.‘“ Tak dal Ježíš najevo, že společenství učedníků je pro něj důležitější než vlastní rodina. Současně naznačil i několik dalších důležitých věcí:
V církvi jsou všichni bratři a sestry. To platí stále, i když místo bratr, sestra stále častěji slýchávám pan, paní. Tady nejde jen o formu oslovení, jak je tomu například ve zdravotnictví či jisté politické straně. Označení bratr, sestra naznačuje příbuzenský vztah, který je odvozen od společných rodičů. A jak Ježíš ukázal, identifikace s nebeským Otcem je silnější než pozemská pouta. V církvi jsme tedy všichni jedna rodina. Ne jako rodina, ale skutečná rodina. Pokud bychom měli v nějaké vyhrocené, extrémní situaci dát přednost jedné rodině před druhou, jsme povinni upřednostnit rodinu duchovní.
Vzájemné bratrství je podmíněno. Když se Ježíš vyjadřoval k otázkám vztahů mezi věřícími, bylo to ještě mnoho desetiletí, možná staletí před tím, než vznikla institucionalizovaná církev. Do církve se tehdy „nevstupovalo“ ani „nepřihlašovalo“. Křesťanem se člověk stal tak, že svou víru prakticky projevoval a nechal se pokřtít. Proto Ježíš říká, že bratry a sestrami jsou ti, kteří „činí vůli nebeského Otce“.
Požadavek lásky k bratřím je současně znamením, stejně jako přikázáním. Znamením je v tom smyslu, že všichni znovuzrození křesťané získávají schopnost milovat druhé a svět to na nich má vidět, a přikázáním zase v tom smyslu, že tuto lásku je nutno si stále připomínat, rozvíjet ji a jednat podle ní. Jsme jen lidé a snadno podléháme různým slabostem, proto je láska opakovaně přikazována v celém Novém zákoně.
Žijeme v době, kdy je společnost v mnoha tématech značně rozdělena. Toto rozdělení proniká i do církve. Chybou je, když lidé ve vzájemných vztazích častěji uplatňují své názory než lásku. To pak rozdělení ještě více prohlubujeme. Proto v této době potřebujeme hledat to, co nás spojuje, což je víra v Pána Ježíše a společného Otce v nebesích. Různých názorů na to, jak má církev vypadat, na politiku, očkování, teologii a na další témata je díky snadnému přístupu k internetu neskutečné množství. Názory rozdělují, ale láska spojuje.