Otázkou je proč

Pátek 25. února 2022, je druhý den války na Ukrajině. Druhý den, kdy na ukrajinské území útočí ze tří světových stran ozbrojené síly Ruské federace. Včerejší datum, 24. únor 2022, vešlo do dějin a budou se o něm učit následující generace. My, kteří jsme tento den prožili, se jej učit nebudeme muset, jelikož na tohle datum už nikdy nezapomeneme. Podobně jako na 11. září 2001 před více než dvaceti lety. Prezident Ruska, Vladimir Putin, včerejšího dne svou „speciální vojenskou operací k odzbrojení a denacifikaci Ukrajiny“ rozvrátil desítky let trvající systém evropské diplomacie a bezpečnosti. A šokoval tím i četné své příznivce, jako jsou například čeští komunisté. Svědčí o tom kritické ohlasy Putinova činu na internetových stránkách KSČM.

My Evropané, a Češi obzvlášť, jsme bezprostřední hrozbě války, o válečném násilí nemluvě, již dosti odvykli. Ano, vedou se války proti terorismu, potlačují se islámští radikálové, naše expediční sbory bojovaly či ještě bojují v dalekých a exotických zemích jako Afghánistán, Irák nebo africké Mali. Což jsou však místa na jiných kontinentech, jejichž bída do Evropy doléhala po dlouhou dobu jen zpovzdálí a zprostředkovaně. Občas dojde k nějakému teroristickému útoku, ale to pro Evropu také není nic nového. Například politicky motivovaný terorismus je v Evropě přítomný dlouhodobě. Jeden z takových útoků se před více než sto lety stal rozbuškou 1. světové války. Ale skutečné válečné běsnění, s tím jsme, díky Bohu, po dlouhou dobu intenzivní zkušenost neměli. Tragédie válek v bývalé Jugoslávii nepřekročila hranici 21. století a konflikt v Gruzii v roce 2008, na samé hranici evropského kontinentu, k nám doléhal jen z dálky. A osm let trvající „podivná válka“ na východě Ukrajiny, to bylo něco, nad čím průměrný Evropan po většinu času rád přivřel oči. 

My, kteří jsme vzděláni v historických vědách, rádi upozorňujeme ostatní, že dějiny se do určité míry opakují. A kdo historii nezná a nevezme si z ní poučení, ten bude nucen si ji takzvaně prožít znovu. Současná situace skutečně připomíná některé chmurné kapitoly novověkých evropských dějin. Například na začátku 19. století se obyvatelstvo Evropy třáslo před jménem francouzského vojevůdce Napoleona Bonaparta. Série zničujících válek mezi lety 1803 až 1815, které vstoupily do dějin jako napoleonské války a byly ukončeny až u belgického Waterloo, zasáhla většinu území Evropy (včetně českých zemí) a stála životy až 6,5 milionu lidí. Válečné dějiny Evropy ve 20. století pak v obecné rovině rozvádět nemusíme, povědomí o nich je stále poměrně vysoké. 

Současná situace skutečně připomíná některé chmurné kapitoly novověkých evropských dějin.

Co mi přijde jako velmi aktuální historická zkušenost, jsou události v Československu před vypuknutím 2. světové války. Tehdy se chtivé oči německého vůdce Adolfa Hitlera po připojení Rakouska plně upřely na Československo. Tento náš meziválečný stát vznikl jako jeden z důsledků porážky Německa a Rakouska v 1. světové válce, kdy v rámci (pro Němce nesmírně ponižujícího) Versailleského mírového systému si Československo ukouslo značný kus rakouské říše. A to včetně území, na kterém po stovky let žilo německé obyvatelstvo. To se s náhlou druhořadou pozicí v Československu nikdy nesmířilo a s obnovou německé moci pod vládou Hitlerových nacistů začaly rychle vznikat plány, jak „historickou nespravedlnost“ v podobě existence československého státu napravit. A dlužno dodat, že německá strategie byla naprosto úspěšná. Podobně jako Putin dnes, i Hitler svůj postup stavěl na dokonalé znalosti slabin Západu, na tehdejší neochotě Američanů se v Evropě angažovat, na francouzské a britské hrůze z další války s Německem, kdy děsivé ztráty Spojenců z té předchozí byly ještě v živé paměti. A také z (oprávněných) obav ze Sovětského svazu, proti němuž se hitlerovské Německo dlouho tvářilo jako pověstné „menší zlo.“ Výsledek mistrně provedené hitlerovské diplomacie, Mnichovskou dohodu, známe všichni. Její západní aktéři, ministerští předsedové Daladier a Chamberlain, se do svých domovů vraceli jako hrdinové, kteří zachránili mír v Evropě. Jen několik málo evropských státníků tehdy protestovalo. V Anglii Winston Churchill a také Duff-Cooper, který dokonce jako ministr Chamberlainovy vlády rezignoval. O necelého půl roku později Hitlerovy plány dozrály, tudíž Mnichovskou dohodu porušil a jeho armády vtrhly do zbytku Československa. A až tato okupace zmrzačeného zbytku našeho státu jasně ukázala evropským politikům, jak strašlivě se v Hitlerovi mýlili a že Evropu skutečně čeká další válka. Československu však již nebylo pomoci.

Dnes vidíme podobnou situaci. Z posledních obsáhlých historicko-vizionářských projevů ruského prezidenta víme, že jeho snem je obnova Ruska v moci a síle Sovětského svazu. Vidíme kroky, které k realizaci svého snu dlouhodobě podniká. Nejen na Ukrajině, ale předtím v Moldávii, Gruzii, ale i v Bělorusku, z nějž se nyní zjevně stal vazalský stát Ruska a spolupachatel útoku na Ukrajinu. A samostatnou, svobodnou Ukrajinu, jakožto jeden z ponižujících následků rozpadu Sovětského svazu, Putin neuznává. V posledních dnech to ostatně sám několikrát zopakoval. Dlouhou dobu však ruský prezident ve svých plánech postupoval pomalu a systematicky. To, co vidíme nyní, je ovšem prudká akcelerace, která zaskočila i Putinovy četné příznivce. Otázkou je proč. Většina znalců očekávala postup Rusů na východě Ukrajiny a okupaci ukrajinského území s dominantním obyvatelstvem ruského původu, které s kyjevskou vládou již osm let bojuje. Plošná ruská agrese, ostřelování ukrajinských měst a útok ruských tankových vojsk na Kyjev, to je však katastrofa nejen pro Ukrajinu, která sama dlouhodobě nemá šanci se ubránit, ale i pro Evropu jako celek. Zda tento stav skončí dobytím Ukrajiny, nebo přeroste v evropský či dokonce světový konflikt, to dnes, v druhý den války, nelze říci. Zpětně ale vidíme, že západní mocnosti tuto situaci předvídaly. Ono utajit koncentraci dvousettisícové armády v době satelitů, pokročilých průzkumných prostředků a mobilních telefonů obyčejných lidí dost dobře nejde. Agresorovi tak nezbývalo než mlžit, lhát a prodlužovat liché naděje na mír.

Dny, které přišly, jsou těžké. A dost možná budou ještě těžší. Není to však nic nového, čemu by nečelily generace našich předků. Ať je nám víra v Boha stejnou oporou, jakou byla jim. Tohle jsou naše dny, naše odpovědnost. Modleme se. Pomáhejme. Podporujme. Buďme připraveni. A přitom mějme na paměti, že všichni lidé, velké státníky a vojevůdce nevyjímaje, jednou stanou před svým Stvořitelem, jenž vidí do jejich srdcí a myslí, zná jejich motivy a, na rozdíl od světa, soudí spravedlivě.

Josef Jan Kovář, AC Brno

%d bloggers like this: