„To je předobraz křtu, který nyní zachraňuje vás. Nejde v něm zajisté o odstranění tělesné špíny, nýbrž o dobré svědomí, k němuž se před Bohem zavazujeme – na základě vzkříšení Ježíše Krista, jenž jest na pravici Boží, když vstoupil do nebe a podřídil si anděly a vlády a mocnosti.“ (1Pt 3,21–22)

Drazí čtenáři,

hlavním tématem aktuálního čísla našeho časopisu je křest. Tím i splňujeme podmínku, kterou jsme si předsevzali, totiž že časopis bude s určitou pravidelností reflektovat základní pravdy křesťanské víry – a křest k nim bezesporu patří. Připravili jsme pro vás sérii článků na toto téma, ve kterých autoři křest pojímají z různých úhlů pohledu.

Při jejich četbě může čtenář podlehnout pocitu, jak je to vše složité a kolik nezodpovězených otázek k tomuto tématu existuje. Co vlastně křest vyjadřuje? Souvisí s odpuštěním hříchů? Nebo ilustruje ztotožnění se s Kristem? Vyjadřujeme jím smrt starého člověka a narození nového? Bible nabízí všechny tyto perspektivy, a ještě některé další. 

A jak je to s provedením křtu? Máme křtít ponořením, politím nebo pouze pokropením? Křtíme malé děti, popřípadě od jakého roku je křest dovolen? A pokud jsem byl pokřtěn nesprávně, je možné se nechat pokřtít znovu? To jsou běžné otázky, které člověka v souvislosti se křtem napadnou. 

Na druhou stranu – a nyní mluvím jako pastor, který pokřtil desítky, možná stovky lidí – nově obrácení tyto otázky obvykle neřeší. Je až překvapivé, jaké jasno mají lidé, kteří uvěří v Ježíše Krista. Aniž bylo zapotřebí nějakého komplikovaného vyučování, většinou všichni jasně spojovali své obrácení se křtem. Prostě věděli, že křesťanský život začíná křtem, a naprosto instinktivně to také chtěli vyjádřit. 

V naší církvi křtíme ponořením, a to převážně dospělé, respektive děti od věku, kdy jsou schopné porozumět v základních obrysech křesťanské zvěsti. Odráží to naše chápání Písma, i když současně uznáváme, že ne vše je v Bibli naprosto jasně napsáno. 

Nyní bych rád uvedl jeden pohled na křest, podle mého názoru v současnosti dost podceňovaný. Ve výše uvedeném biblickém textu je křest popisován jako „závazek k dobrému svědomí“. Jde o obtížně přeložitelný text, ale většina soudobých překladatelů jej překládá v tomto smyslu nebo alespoň v poznámkách pod čarou tuto možnost naznačuje. 

Alternativním překladem je pak použití slova prosíme namísto zavazujeme se. Věta by pak zněla „Nejde v něm zajisté o odstranění tělesné špíny, nýbrž o dobré svědomí, o něž Boha prosíme.“ V každém případě, ať již se rozhodneme pro jakýkoli překlad, v komentářích se dočteme, že příslušné řecké slovo se používalo jako právní výraz pro požadavek nebo závazek smlouvy. 

Křest v dějinách církve byl vždy chápán jako smlouva (výrazy „smlouva“ a „závazek“ používám jako synonyma). Každé náboženství obsahovalo vstupní zasvěcovací rituál. V judaismu to byla obřízka. Chlapec, který podstoupil obřízku, se automaticky stal účastníkem smlouvy mezi Hospodinem a jeho lidem. Té smlouvy, která byla uzavřena na Sinaji prostřednictvím Mojžíše. Ať chtěl, nebo nechtěl, jako Izraelita podléhal smlouvě ve všem dobrém i zlém. Nemohl se z ní žádným způsobem „vyvázat“. Buď žil život v souladu s touto smlouvou, a pak sklidil požehnání, anebo ji svým životem popíral, a v tom případě sklidil prokletí. 

Abychom plně pochopili, co znamená život ve smlouvě, musíme vědět, že smlouva zavazovala smluvní strany pro život „v dobrém i zlém“. Například v knize Jozue v deváté kapitole nalezneme epizodu z dobývání zaslíbené země. Jozue a jeho lid postupně obsazovali město za městem, když jednoho dne k nim dorazila delegace ze vzdáleného kraje, aby s nimi uzavřela mírovou smlouvu. Alespoň se tak zdálo – poslové se stylizovali do podoby poutníků cestujících mnoho týdnů. Ve skutečnosti šlo o sousedy odvedle. To však Izraelité zjistili až později, mezitím byla smlouva o neútočení uzavřena a Izrael ji dodržoval, i když jim to bylo značně nevhod. Když král Saul o staletí později začal pobíjet potomky oněch Gibeóňanů, dolehl na Izrael Boží soud. Izrael byl v tomto případě povinen dodržet smlouvu platnou i pro následující generace, přestože k jejímu uzavření došlo za použití lsti. 

Jiným příkladem smlouvy je manželství. Při svatebním obřadu si snoubenci slibují věrnost v dobrém i zlém až do smrti. Přesto právě tato smlouva čelí útokům již od nejstarších dob. Do této situace Ježíš pravil „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ (Mk 10,9). Ve svém nejradikálnějším chápání křesťané tuto smlouvu považovali za nezrušitelnou, a pokud přesto k rozvodu došlo (což se stávalo), byli povinováni nevstupovat do žádné další smlouvy (což ovšem občas porušovali). 

Zkusme se touto optikou dívat na křest. Pokřtění učedníci byli zavázáni žít život v souladu s Kristovým učením. Navzdory tomu, že to nebylo chápáno zákonicky ve smyslu Staré smlouvy, jednoznačně šlo o závazek. Všichni věděli, že z lidských sil nelze dodržovat Boží požadavky, přesto jim to nebránilo, aby se věrnosti Kristu zavázali. Zavázali se, protože věděli, že Bůh je na jejich straně a bude jim v naplnění závazku pomáhat. Vyjadřuje to druhá část citovaného verše: „… na základě vzkříšení Ježíše Krista, jenž jest na pravici Boží, když vstoupil do nebe a podřídil si anděly a vlády a mocnosti.“

Pokřtění učedníci byli zavázáni žít život v souladu s Kristovým učením. 

Když si uvědomíme, že Pán Ježíš učil, abychom raději nic neslibovali, protože nikdy nevíme, zda budeme schopni sliby splnit, a můžeme se tak dostat do hříchu, vidíme, o jak vážnou věc zde šlo. Obrácení lidé se křtem zavazovali, a to dokonce na celý život. Šlo o oboustranný závazek: člověk se zavazuje a vzkříšený a vyvýšený Kristus mu dá sílu ke splnění závazku. 

Znovuobjevení významu závazku nabývá v dnešní době na důležitosti. Stále více se propaguje situační etika oproti dogmatickému chápání biblických norem (což může být i pozitivní posun), ale tím se současně snižuje závažnost života ve smlouvě (což zlé je). Žijeme v době postmoderní, nejnověji nazývané jako postfaktická, kdy určující normou pro naše chování přestávají být vnější pravidla, ale naše vlastní prožívání. Závazek v tomto chápání má smysl, pokud mi vnitřně souzní, pokud jej „prožívám“. Problémem je, že v životě často přicházejí chvíle, ve kterých mi závazek křesťanského života (manželského života či jakékoli jiné smlouvy) přestane vnitřně rezonovat a já se ocitnu v pokušení jej porušit. 

Nezbývá než závazek znovu objevit. Chceme-li duchovní probuzení v národě i v osobních životech, nedosáhneme toho pořádáním probuzeneckých akcí, nýbrž návratem k základním pravdám Bible. Probuzenecká shromáždění jsou skvělá, pokud nás k těmto základním pravdám vedou a my se nevezeme jen na vlně emocí. Emoce jsou proměnlivé a vedou k nestabilnímu životu, kdežto závazek je zárukou věrnosti – v křesťanském, civilním i manželském životě.