Rozhovor s Denisou Vampolovou, manželkou zástupce pastora sboru AC Havířov

Deniso, znám tvoji maminku, Mirku Václavskou (AC Zábřeh), kdo koho přivedl k Pánu?

Maminka uvěřila dříve, do církve ji přivedla ségra díky Royalu. Nevím, kdy přesně se mamka obrátila, ale pamatuji si, že pak byla úplně jiná, i její výraz ve tváři se změnil. Občas jsem s ní zašla do sboru. Nicméně bylo mi 17 a nechtěla jsem si nechat ze života cokoliv utéct. Po maturitě jsem šla do Prahy, na malém městě mě to už štvalo. Bydlela jsem s kamarádkou a asi dva měsíce jsme si „užívaly“. Pařily jsme, chodily do gay a lesbických klubů… a pak mě Bůh „dostihl“.

???

Ty toho nevíš… (smích) Vzpomínám si, jak jsem jednou stála na parketu a dívala se na lidi, a ti, jako by měli místo obličejů masky. Bylo to zvláštní, nerozuměla jsem tomu. Podobných momentů však bylo více a v noci před mým obrácením mi před očima lítaly dost hnusné bytosti. Ráno jsem se cítila jako prázdná roura, úplně bez emocí, byl to docela zvláštní a nepříjemný stav. Bůh se mě zeptal, zda mě život, který žiju, naplňuje, jestli jsem šťastná. Rozbrečela jsem se, aniž bych věděla proč. Vždyť jsem spokojená, mám všechno, co jsem chtěla. Přesto jsem vnitřně cítila, že takhle žít nechci. V tu chvíli jsem Bohu vyznala, ve svých 21 letech, že pokud má mít můj život smysl, potřebuji Ježíše do svého života. Pak mě napadlo: Někde tady mám svoji Bibli! A začala jsem ji číst. Nebylo to poprvé, ale bylo to jiné, najednou jsem tomu rozuměla. Navíc to, co jsem četla, začalo plnit tu prázdnou rouru. Je to už 12 let. Vzpomínám si, jak jsem toho dne později odpoledne stála na zastávce, rozhlížela se okolo a najednou svět kolem mě vypadal jinak. Byl pestřejší, barevnější. A mně bylo moc hezky.

Co na to tvůj bujarý život v Praze?

Bůh zařídil, že jsem si záhy při pádu na schodech rozsekla kotník, a co se sádrou sama v Praze, že? Jela jsem tedy marodit na Moravu, a to byl Prahy konec.

Čím jsi? Co jsi studovala?

Studovala jsem Polygrafickou školu v Olomouci, takže jsem grafik. Po mém obrácení nás s pastorem napadla myšlenka studia na biblické škole v Kolíně. Později jsem se dostala k programu Etické dílny a jako lektorka jsem zhruba čtyři roky objížděla školy. Nejvíce frčela vztahová témata – vztahy s kamarádem, se sourozenci, s rodiči… To vědomí, že v dětech můžeš zanechat něco dobrého, mě moc bavilo.

Studovala jsi na naší biblické škole. Co ti dala pro život?

Pro mě škola měla velký přínos. Šla jsem tam jako čerstvě věřící a tam se budovaly moje základy. Měla jsem i spoustu silných duchovních prožitků, to vše mě učilo růst ve víře, důvěřovat Bohu, poznávat ho. Živě si vzpomínám, bylo to celkem zkraje školy… Spala jsem a najednou jsem se vzbudila, vytřeštila oči a nemohla se nadechnout. Jako by mě někdo dusil polštářem. Bylo to děsivé. Modlila jsem se v duchu, ať to Bůh vezme, a pak to ustoupilo. Vím, komu jsem uvěřila a kdo mě chrání.

Je zajímavé, že když jsem se kdysi objevila v církvi, přijeli zrovna studenti VOŠMT a dali výzvu ke studiu na škole. Tehdy mě to (ještě jako nevěřící) úplně vzalo za srdce, něco mě přitahovalo se tam přihlásit! Nakonec jsem však přihlášku nepodala. Až o několik let později, až přišel ten vhodný čas.

Jak se přihodí, že se ze studentky biblické školy stane manželka zástupce pastora?

(smích) No, když jsem Radka poznala, ještě nebyl zástupcem pastora… Jako krátkodobě věřící jsem si říkala, že by bylo hezké mít za manžela pastora. Byl to můj sen, protože jsem si myslela, že pastor je nějaká superduchovní bytost. 🙂 Jednoho zářijového dne za mnou Radek přijel, sdělil mi své úmysly, já že o jeho úmyslech budu přemýšlet a že se za to budeme modlit. Za dva měsíce jsme si řekli, že do toho jdeme, a svatba byla další rok v červnu. Na co taky čekat, že? Už jsme měli léta, mně bylo 26. (smích)

Plně tomu rozumím. Ale nebyl pastor…

Stal se zástupcem pastora asi po třech letech manželství. Když jsme se poznali, byl vedoucím mládeže.

Neproběhlo vaše seznámení náhodou na Kristfestu? Vždyť Radek býval pravá ruka Martina Pence…

Ano, poznali jsme se tam. Byl to můj první Kristfest a bylo to super. Jeden večer byla výzva a před pódiem stáli modlitebníci. Také jsem se šla modlit a vyšla mi řada právě na Radka. Modlil se za mě a pak už jsem měla takový dojem, že je rád, když mě potká, a že tomu možná jde i trochu naproti. On by to teda nepotvrdil, v tomhle místě příběhu se rozcházíme a každý z nás má svoji verzi… Ale je to můj rozhovor, takže zazní moje verze. 🙂 Věděla jsem, že až přijedu domů, budu mít na FB žádost o přátelství. A taky že jo! Ženská to prostě pozná, to je marné. 🙂 Začali jsme si psát, to byly prázdniny, v září poprvé přijel a v prosinci byly zásnuby.

Je to můj rozhovor, takže zazní moje verze. 🙂

(smích) Těžká romantika… Do Havířova ses přistěhovala po svatbě. Jakou službu v AC Zábřeh jsi opouštěla?

Byla jsem ve vedení mládeže a kde bylo potřeba – při kurzech Alfa, na táboře s Royalem, občas jsem hrála ve chvalách. Radek sloužil v mládeži a já se přidala k němu. Moc dlouho jsem se však ve službě neohřála, už za rok jsme čekali rodinu.

Od té doby se realizuješ jako matka…

Nevím, zda realizovat je to správné slovo… 🙂 Před mateřskou jsem hrála ve chvalách a teď už rok zase hraju.

Jaké jsou tvé plány po mateřské? Vrátíš se ke grafice?

Problém je, že zálib mám více. I grafiku i šití oblečení bych ráda dělala, ale nejsou vhodné okolnosti k tomu, abych začala sama jako živnostník. Ideálně někde pracovat na HPP a mít slušný příjem. Bavila by mě (a plnila by potřebu stabilního příjmu) kancelářská práce, asistentka… Kdyby tato touha nevyšla, stejně vím, že je nad námi někdo, kdo všemu nejlépe rozumí a všechno nejlíp řídí. Teď mám rozepsaný motivační dopis na post asistentky manažerky do Armády spásy. Kdyby to vyšlo, to by byla pecka!

Toužila jsi být manželkou pastora a teď jí jsi. Setkala se tvá očekávání s realitou?

Očekávání jsem asi neměla žádná. Možná je to lepší, protože tě potom to nenaplnění nebolí… Jen koukám, co to obnáší. A v podstatě to pořád nevím. Měla bych se snad nějak specificky chovat, nějak se tvářit, specificky se oblékat? Nevím, měla bych?

Co když se jen snažíme naplnit očekávání lidí, která v konečném důsledku ani nejsou vyslovena a existují jen v našich hlavách?

To jsou věci, které mě napadaly, ale nenechám se tlačit do nějaké představy. Avšak říkám si, jestli to ode mě neočekává někdo jiný. Prakticky si nemyslím, že bych byla nějak víc vidět jen proto, že manžel je zástupce pastora. Nebo naše rodina. Jejda, můžu vůbec zařvat na děti? A co na veřejnosti?

Můžeš?

Nemůžu, nechci, ale někdy musím. To jsou věci, nad kterými jsem přemýšlela spíše jen tak pro zajímavost než ve stresu, že musím naplnit nějaké nevyřčené představy. Pro mě je zásadní být taková, jaká jsem. Přirozená. Člověk by měl nějakým způsobem chtít odrážet Boha a je jedno, jestli jsem manželka pastora nebo ne. Snad je touhou každého křesťana, aby se na tom, co dělá, mohl oslavit Bůh. Jsem, jaká jsem, ale zároveň se chci nechat Pánem proměňovat.

Máš nějakou touhu, co bys chtěla dělat pro Pána?

Po obrácení mě hrozně bavila služba dětem v besídce. Pak přišla mládež. Teď chvály. Ideálně bych ale chtěla, aby to, co dělám, si Pán používal. Každý máme nějaké hřivny (obdarování, um). Pod těmi si představuju věci, které nás baví, které nám přirozeně jdou, a tyhle dovednosti využíváme pro Boží království. Pokud je využíváme JEN pro zábavu, JEN pro uživení, JEN pro dobrý pocit a poplácání po rameni, nemá to přesah. Dovedu si představit, že spousta lidí může být svázaná tím, co se myslí pod pojmem Boží plán. Člověk to může někdy nevidět a hledat klidně i celý život. Zbytečně ho to svazuje, přitom by možná jen stačilo, kdyby dělal to, co ho baví.

A grafiku nepoužíváš pro Boží království?

Ano! (smích) No vidíš, to je přesně to, co říkám celou dobu. Vlastně tím sloužím tak přirozeně, že to ani nevnímám. Dělám pro náš Royal už asi třetím nebo čtvrtým rokem pozvánky na tábory, potisky na trička, grafiku pro sbor.

Jak se vyrovnáváš s nevyslyšenými modlitbami?

V dubnu nám zemřel člen chválicí kapely. Je to pro mě dosud těžké a vůbec tomu nerozumím. Tak jsme se modlili! Ale neříkám, Bože, proč. Beru to tak, že to je život a že On ví, co dělá, i když já tomu nerozumím. Opakovaně jsem zažila, jak mě Pán v těžkostech, ve smutku pozvedá. Špatně se to vysvětluje… Co se týče prožívání těžkostí, před svatbou jsem třeba nerozuměla tomu, proč se tolik křesťanů rozvádí. Fakt mě to trápilo. Když oba znají Boha, tak proč? A jednou se mi připomněl verš: Kdo si myslíš, že pevně stojíš, dej pozor, ať nepadneš… Od té doby jsem v tom pokornější, uvědomila jsem si, že si nemůžu být jistá ani sama sebou… Z jiného soudku: znám dost mladých, kteří si sáhli na život. Nikdy jsem nechápala, co musí člověk prožívat, aby se pokusil o sebevraždu. Naposledy, když jsem prožívala svoje „dno“ (bylo to během lockdownu), pociťovala jsem velice hluboké emoce ohledně sebevraždy. Školky dlouho zavřené, obě děti doma, úplně jsem cítila, jak ze mě odchází život. Jednou se děti koupaly a já na ně hleděla totálně prázdným pohledem. Uvědomovala jsem si to a říkala si, že už prostě nemám z ničeho v životě radost. Z ničeho. Já bych si na život nikdy nesáhla (pořád doufám a pořád věřím, i když mě napadají různé černé myšlenky, že k tomu snad nikdy nakonec nedojde), ale najednou jsem prožívala, jak se musí cítit lidé, kteří o sebevraždě reálně přemýšlejí, jaké jsou jejich myšlenky, pocity. Člověk neví, co se životem, co sám se sebou, chce něco změnit, ale neví jak, nemá na to sílu, a protože neví, sáhne k tomu jedinému… Plakala jsem a bylo mi to za ty lidi strašně líto. Nakonec jsem za tento prožitek moc vděčná.

Úplně jsem cítila, jak ze mě odchází život.

Pojďme k veselejším tématům. Na FB jsem si všimla, že se ti profil hemží ušitými výrobky. A Ida Pencová si pochvalovala tepláky správné délky…

Ida je tváří mojí značky. (smích)

Jak se z grafičky vyklube švadlenka?

To je tak, pořídíš si jedno dítě, druhé dítě, doma jsi už nějaký ten pátek a víš, že ještě nějaký ten pátek budeš… A když je to dovolená, nemáš co dělat, že? (smích) Za to šití konkrétně může manžel. Říkal si, že by bylo fajn mít doma šicí stroj, kdyby bylo třeba něco zkrátit nebo opravit. To ještě netušil, na jak tenký led se pustil. Teď má skříň narvanou látkami za desetitisíce… (smích) Ale už to není tak hrozné, zakázala jsem si objednávat další látky, dokud nezpracuji ty, co mám. A celkem se mi to daří.

Uměla jsi šít?

Neuměla. Radek mi před šesti lety pořídil stroj na Vánoce jako překvapení, ale se šitím jsem začala asi až rok dva potom. A chytlo mě to. Jsem na FB ve skupině švadlenek, různé fígle zhlédneš na YouTube. Existují tisíce video návodů, střihy jsou dobře cenově dostupné. Látky jsou na celém procesu nejdražší. Když si ale nepočítáš práci a šiješ jen pro sebe, tak se to oplatí.

Člověk musí být i zručný… Pamatuješ si na své první dílo?

Vzala jsem si větší sousto, protože se ničeho nebojím… Co to říkám? To není pravda! Ale v šití jsem si zrovna věřila, v nejhorším to zkazím, zas taková tragédie to nebude. Chtěla jsem si ušít šaty na svatbu. 🙂 Obkreslila jsem si tričko jako základ střihu a podle toho šaty nějak ušila. Zvenku vypadaly velmi slušně, ale zevnitř, no, bez komentáře. Když jsem je pak po letech obrátila naruby, že si je předělám na pěkno, hrozně jsem se smála. Ale začátky holt nebývají perfektní.

Prostě netroškaříš, jedeš na max.

No jasně, když už tak už. Šaty jsem ušila a rozhodla se v šití vzdělávat a zlepšovat. Následovaly: povlak na polštář, čepice, šála, nákrčníky, trička… Na děti paradoxně moc nešiju, protože babička ráda nakupuje. Jedině když opravdu něco potřebují. Anebo aby měly jednu věc fakt na pěkno a rovnou ji udělám o něco větší, ať to vydrží aspoň ze dvě ze tři sezony. Jinak šiju spíše na sebe… 🙂

Tvým současným hitem jsou legíny. Chlupaté (látka warmkeeper má zrubu chloupky) nebo různě barevné…

Chlupaté legíny na chlupaté nohy je moje sezónní heslo. Potřebovala jsem uvolnit skříň, a tak jsem dala na FB nabídku látek, ze kterých můžu ušít podle individuálních požadavků. Ideální je, když si každý vybere látky, které se mu líbí, a z toho mu ušiju jeho originální kousek. Šiju i podle období. Teď je podzim, takže doba chlupatých legín. Tričky, mikinami zásobuju Pencovy, ani jsem netušila, že mi budou dělat takovou reklamu.

Co když si čtenáři budou chtít něco objednat? Jakou značku mají hledat?

DeVart jako Denisa Vampolová art. Název jsem vymýšlela tři týdny. A teprve když už jsem měla i grafickou podobu svého loga, napadlo mě se podívat, zda to už náhodou někdo nemá vymyšlené… DeVartů je několik, ale všechny naštěstí v jiném oboru. Registrovat se nebudu, stojí to mraky peněz a zase nemám takové obraty, aby se mi to vyplatilo. Je to pořád koníček, neživím se tím.

Nikdy tě nenapadlo pověsit grafiku na hřebík a plně se věnovat šití?

Napadlo, a kolikrát, jenže já si nevěřím. Ani ne co do kvality (i když mezery mám, pořád nejsem profi švadlena), ale nešiju nic tak extra, aby měl každý touhu nebo potřebu si to objednat.

Co říká manžel na tvůj nákladný koníček?

No… (delší pauza a smích redakce) Když mi pořád chodily balíčky s látkami, občas prohodil: „Už zas?“ Úplně nadšený z toho asi není, ale nikdy ani nenaznačil, abych se krotila nebo že se mu to nelíbí. Za což jsem mu vděčná. 🙂

—–

V prosinci se na FB objevila zpráva, že Denisa od ledna začne pracovat ve svatebním salonu. Deni, jak jsi k této práci přišla? Není to ta, o které jsi mi v září (první část rozhovoru jsme natočily 15. 9., pozn. red.) říkala…

Člověk někdy nepochopí Boží cesty… První den jsem byla v salonu a hned dopoledne jsem měla telefon, že mi nabízejí tu Armádu spásy. Oni sice původně vybrali někoho jiného, což mě mrzelo, ale dotyčný nakonec nemůže ze zdravotních důvodů nastoupit, a nabídli to mně… A teď mám, co jsem chtěla. 🙂

Zaujalo mě i tvé nedávné otevřené sdílení na FB o panických atakách. Možná ještě více mě překvapilo, kolik sester ti poslalo komentář s podobnými zkušenostmi, a to netuším, kolik ti jich napsalo do soukromé zprávy. Jsme přece nové stvoření, staré pominulo, měli bychom mít život v plnosti a hojnosti. Takové ataky za plnost a hojnost nepovažuji. Jak se s tím pereš?

Čím déle chodím s Ježíšem, tím více poznávám, že život po obrácení není procházka růžovou zahradou. Jako lidé se v průběhu života měníme – věkem, zkušenostmi, rolemi (manželka, matka…) a měníme se i díky vztahům (s lidmi a Bohem). Je to přirozené a je to tak dobře.

Teď mám období, kdy pociťuji obnovu své mysli. Panické ataky a další zdravotní projevy byly vyústěním mých obav a strachů, které se postupně vyrojily, když jsem se stala matkou. Pán nám ale nedal ducha strachu, někdo by namítl, že? Ano, nedal. Jenomže jsem pořád jen člověk. Na zemi nebudu nikdy dokonalá, i když jsem nové stvoření a i když o dokonalost víceméně usiluji. Rozumově mám zpracované, co a jak by mělo být, vím to, ale není to všechno. Moje obnova mysli pak spočívá v tom, že se učím přemýšlet jinak za pomoci Ducha svatého i za pomoci terapeutky. Moje různé otevřené povídání o atakách na Facebooku je účelové. Ráda se sdílím se svými slabostmi, protože mám naději, že se na tom Bůh oslaví. Že se oslaví v mém životě, je se mnou v mých problémech, pomáhá mi a vede mě, a to chci zprostředkovat i ostatním. Že se oslaví i v tom, že někoho jiného se to může dotknout a pomoct mu. Mimo to bych ráda bořila možné předsudky, že chodit na terapie je ostuda nebo že to by křesťan neměl dělat, protože má přece Boha, který mu pomůže. Já sama na sobě zažívám, že jsem tělo (proto fyzické problémy řeším s doktorem), jsem duch (o svého ducha pečuji v přítomnosti Ducha svatého) a jsem duše (problémy řeším s člověkem, který se duševními a psychickými záležitostmi zabývá). Na tom přece nic není. Samozřejmě věřím tomu, že Bůh může vyřešit všechny moje problémy, ať jsou jakékoliv podstaty, ale z praxe taky vím, že Bůh prostě dopouští různé nemoci. To, že se stanu křesťanem, není zárukou, že se mi nebudou dít špatné věci. A taky ale věřím tomu, že Bůh nám dal odborníky a pomoc pro fyzickou i psychickou stránku člověka.

Závěrem – ataky mě překvapily, na nějakou dobu i vykolejily a vyřadily z běžného provozu, ale určitě z toho nemám pocit, že jsem něco prohrála, že by mě Bůh trestal, že bych měla malou víru nebo že bych nezažívala hojnost. Hojnost zažívám v tom, že Bůh je se mnou VE VŠEM, co se mi děje. Cítím, že mě pomalu vyvádí z mých problémů, učím se něčemu novému, poznávám a přijímám své trochu nové a jiné já (co jsem se stala matkou, jsem citlivější). Až vítězně projdu tímhle obdobím, a já věřím, že s Ježíšem projdu, posílí mě to. A taky už teď vím, že Pán si všechno, co se mi událo, používá a ještě použije a za to jsem moc ráda.

Deniso, děkuji za tvé otevřené sdílení a rozhovor. Přeji ti, ať „projdeš“ co nejdříve. Fandím ti.

–ib–