Proč bych do sboru (ne)přivedl/a svoje kamarády? Proč mám rád/a svou církev? Co se mi (ne)líbí na mém sboru?

Zeptali jsme se našich mladých…

Proč bych do sboru (ne)přivedl svoje kamarády?

Přivedl bych je, protože chci, aby věděli o důležitých věcech mého života, tu nejdůležitější by rozhodně měli poznat. Také chci, aby viděli moje schopnosti, moji víru a moje vztahy a inspirovali se tím. Ale nepřivedl bych je, kdyby sami nechtěli. Mimo církev až tolik přátel nemám, ale všech jsem se zeptal.

Proč mám rád svou církev?

Mám ji rád, protože to je místo, kde můžu svobodně cítit Boží milost s ostatními. Mám v ní také nejlepší přátelské vztahy. Díky službě jsem objevil schopnosti, které jsem ani nevěděl, že mám, a které mě naplňují.

Co se mi (ne)líbí na našem sboru?

Líbí se mi, že se hodně soustředíme na učednictví a budování schopností. Taky modlení s ostatními působí vždy hodně osobně. Podle mě to je hodně důležité. Atmosféra lidí je nekonfliktní. Myslím, že si tam každý najde něco, co se mu líbí. Negativa mě žádná nenapadají, ale vždy je co vylepšovat.

Proč bych do sboru (ne)přivedl svoje kamarády?

S tím trochu zápasím. Nabídnout někomu, aby se mnou šel do sboru, nebo radši ne? Přivedl bych je proto, aby poznali a přijali Krista na prvním místě, viděli chod sboru a vzájemné vztahy, které jinde neexistují. Ale zatím jsem skoro nikoho nezval, protože by mě mohli odsoudit. Málokdo má z mladých zájem. Měl bych to ale změnit a vyjít z komfortu.

Proč mám rád svou církev?

Protože hlavně vyučuje nejdůležitější základ křesťanství, a tím je Ježíš Kristus, i s každodenní aplikací v praxi, také letničně vysvětluje Písmo.

Co se mi (ne)líbí na mém sboru?

Líbí se mi menší počet členů sboru, protože máme velmi dobré a aktivní vzájemné vztahy. Možná by to chtělo zapracovat na společné aktivitě sboru, propagačních akcích apod.

Proč mám ráda svou církev?

Protože mám ráda lidi, kteří ji tvoří. Někdy se během chval dívám kolem sebe a říkám si, jak jsme odlišní, jak má každý vlastní příběh a vlastní trápení, ale přece přišel, aby chválil stejného Boha. Zdá se mi, že v církvi mezi lidmi bývají častokrát větší nedorozumění a zranění než mimo ni, možná kvůli jejímu duchovnímu významu. O to vzácnější je vidět, že máme pořád touhu po něčem větším, že k Bohu pořád voláme o probuzení a o vylití lásky, která je silnější než to, co nás zranilo. Na naší církvi se mi líbí, že se v ní setkává více generací, mám taky ráda chvály našich chválicích skupin a baví mě čas po konci shromáždění, kdy můžeme být jen tak spolu a povídat si.

Proč mám ráda svou církev? 

Protože je skvělá. Toť vše. Neboj, tady to nekončí. Znáš místo nebo máš takové, kde jsi doma? Kde se lidé mají rádi a starají se o sebe navzájem? Místo, kam patříš a kde nezáleží na tom, jestli jsi úspěšný nebo ne? Místo, kde se lidé prostě jednoduše mají rádi? A nejen to. Církev, tento domov, je postaven na lásce k Ježíši. Lidé v ní autenticky žijí Boží láskou a milostí. Je to místo, kam může patřit každý. Je to místo plné neperfektních lidí, kteří se stále učí odpouštět a milovat. Je to místo, kde zkoušíme nové věci, občas jdeme do nich po hlavě, občas to vyjde a občas ne. Rosteme spolu, oslavujeme spolu a trávíme společně čas. Nejen neděli, ale jsme spolu i přes týden, protože křesťanství nestojí na nedělích. V tom všem víme, že nejde o nás, ale o Boží království. Jde nám o to, abychom přinášeli kousek nebe na tuto zem plnou bolesti. Přesně kvůli tomu všemu miluji naši církev. Je to můj domov, který mám čest budovat spolu s ostatními úžasnými lidmi. Doufám, že i ty najdeš ten svůj. 

Proč miluji svou církev?

Zvláštní otázka. Nemělo by to spíš být proč nesnáším svou církev? Co mě na ní šve a jak to všechno dělat líp? Koho někdy něco takového nenapadlo, buď kecá, nebo nikdy v církvi nebyl. Když jsem sama doma, je mi moc dobře. Nikdo mě nevytáčí, vždycky mám pravdu. A svatý klid. Ale ta církev! Tam nějakou záhadou vždycky vyplynou na povrch všechny mé nejhorší vlastnosti. Netuším, jak je to možné.

Nikdy bych to nepřiznala, ale mám pocit, že právě proto mě církev někdy tolik štve. Všechno není dle mých představ, druzí nejsou takoví, jak bych si přála, ani já sama nejsem tak dokonalá, jak by se v bezpečí domova mohlo zdát.

Zároveň je právě toto jedním z mnoha důvodů, proč svou církev miluji. Církev je pro mě vyslyšenou modlitbou, kterou jsem se už tolikrát nerozvážně modlila: „Bože, změň mě!“

A že církev není dokonalá? Jak by mohla, když jsem v ní i já.

Proč mám rád svou církev?

Mám rád svoji církev, protože v ní dostávám prostor. Vím, kam mě Bůh vede, a ve své církvi mám možnost toto vedení realizovat. Taky jsou tam lidi, které miluju a se kterými rád trávím čas, a to jak ve chválách, tak i po shromku u kafe. Navíc vím, že hledáme, co chce Bůh, a necpeme jenom nějakou svoji agendu nebo jenom to, co se nám líbí. Proto mám rád svoji církev.

Proč bych do sboru (ne)přivedl svoje kamarády?

Teoreticky bych svoje kamarády nechtěl vzít do sboru, kdybych věděl, že by je tam něco vyděsilo. Něco divného je „normální“ (jazyky, prožitek během chval), to oni nejspíš čekají, když jdou do církve, a je potřeba nechat Ducha svatého pracovat. Ale kdybych věděl, že se bude odehrávat něco, co člověku zvenku přijde jako temný obětní rituál, zpívalo by se hodně o krvi nebo by zrovna někdo kázal o tom, jak shoří v pekle, asi už bych se trošku zdráhal někoho pozvat. Taky bych chtěl, aby tam byl někdo, s kým by se můj kamarád mohl seznámit a rozuměl si s ním. Poslední věc, která mě napadá, je, že by ho uspalo kázání. Za mě má být neděle zaměřená na nevěřící a délka a náplň kázání by tomu měla odpovídat. Nicméně, za svůj sbor jsem rád a kamarády tam bez problému zvu.