Muselo to být úžasné setkání, když Bůh postavil etiopskému dvořanovi do cesty evangelistu Filipa, který mu následně vysvětlil slova proroka Izajáše, jež dvořan právě četl. Byť by pravděpodobně mnoho z nás mělo zájem dozvědět se více detailů o tomto setkání (Jaká skvělá apologeticko-evangelizační příručka by to pro nás dnes mohla být!), kniha Skutků nám bohužel nezanechává mnoho podrobností o tom, jaký mělo setkání přesný průběh a jak dlouho trvalo. Z biblického textu vyplývá jediné: že se během těchto okamžiků Filipovi podařilo uvést správce pokladů etiopské královny do cesty křesťanské víry a nadchnout ho pro ni takovým způsobem, že zvolal: „Zde je voda. Co brání, abych byl pokřtěn?“ (Sk 8,36)

Nevíme, jak přesně se Filip dostal od slov proroka Izajáše k vysvětlení významu křtu, ani jaké pasáže Písma přitom používal. Pravděpodobně zmínil osobu Jana Křtitele, k němuž se ve své době vydávaly velké zástupy, aby vyznávaly své hříchy a nechávaly se od něj křtít v řece Jordánu (Mt 3, Mk 1, L 3). Téměř jistě zmínil i křest Ježíše (tamtéž). A určitě neopomněl přidat výzvu apoštola Petra překvapeným zástupům na den Letnic, aby se nechaly pokřtít ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů (Sk 2,38). A možná použil i některé starozákonní příběhy, kterými raná církev vysvětlovala symboliku křtu: příběh potopy (Gn 7 – viz také 1Pt 3 a 2Pt 2. a 3. kapitola), projití Izraelců Rudým mořem (Ex 14 – viz také 1K 10) či příběh syrského Naamána (2Kr 5). A mohl také dodat proroctví z knihy Ezechiele, které autoři rané církve ke křtu také často vztahovali (Ez 36,25). 

Ať tak či onak, etiopský dvořan po Filipových slovech jasně pochopil význam tohoto aktu jako nedílné součásti cesty víry a chtěl se nechat ihned pokřtít. A Filip mu v tom nebránil. Oba dva sestoupili do vody a Filip dvořana pokřtil. Tak jednoduché to tehdy bylo. Kdyby se však příběh odehrál o několik desítek let později, už by asi vypadal úplně jinak. Předně by se dvořan nemohl s největší pravděpodobností pokřtít hned (tedy pokud by mu jeho vysoké postavení u etiopského dvora nezajistilo nějakou výjimku). Postupem doby se totiž na mnoha místech v církvi ustálil zvyk využívat pro křty období mezi Velikonocemi a Letnicemi, nejlépe pak období velikonočního týdne. Současně by musel etiopský dvořan před samotným křtem projít přípravným obdobím spojeným s několika rituály, které se vztahovaly k rozmanitým symbolikám tohoto aktu. A stejně tak by jej čekalo několik rituálů i po samotné realizaci křtu. Teprve potom by se stal plnohodnotnou součástí církve a otevřela by se mu cesta k přijetí všech jejích požehnání včetně přístupu ke stolu Páně.

K tomu, aby se akt křtu rozšířil o mnoho přípravných a následných fází, vedl tehdejší církev nepochybně zájem o to, aby si daný čekatel na křest (katechumen) mohl plně uvědomit význam křtu ve všech jeho aspektech. Přípravné období jej mělo nejen uvést do plného pochopení křtu, ale i prověřit jeho motivaci. Proto měl aspirant za úkol podstoupit před samotným ponořením nejen intenzivní vyučování, ale také aktivně praktikovat křesťanské ctnosti a aktivity v podobě půstů (hlavně od vína a masa), štědrého dávání (Řehoř Naziánský v jednom ze svých děl uvádí, že by katechumen měl mít na mysli Lazara v oblasti péče o chudé a Zachea v oblasti štědrosti), nočních modlitebních stráží, asketických cvičení apod. V tomto směru bylo doporučováno omezovat po určitou dobu spánek, zdržovat se koupelí a intimního kontaktu s partnerem či partnerkou. 

Jako základ pro tato asketická nařízení sloužil příběh o pokušení na poušti, kterým Ježíš čelil těsně po svém křtu (Mt 4; Mk 1; L 4). Tím, čím si Ježíš prošel po křtu, si měl kandidát projít před jeho realizací a prokázat tak své odhodlání oddělit se od svých hříchů a ochotu čelit satanovým pokušením. (Půst bezprostředně po křtu byl vnímán jako nepatřičný, protože křtěnec se měl po ponoření vykazovat radostí a nadšením). S tím pak souvisel i exorcistický rituál, který vlastně otevíral celý křestní obřad. Většinou se odehrával na velikonoční pátek či sobotu a sloužící biskup při něm vykazoval zlé duchy z života katechumena a přikazoval jim, aby se již nevraceli. Současně se i katechumen veřejně zříkal toho zlého a vyznával svou oddanost Kristu. Někdy při tomto obřadu stál oblečen do žíněného roucha nebo kozí kůže. 

Na mnoha místech pak následoval rituál udělování soli, který měl podle některých zdrojů nahrazovat Večeři Páně, k níž kandidát na křest ještě neměl přístup. Byť souvislost není dobře doložena, pravděpodobně tento akt vycházel z Ježíšových slov v kázání na hoře, kde mluví o svých následovnících jako o soli země (Mt 5,13). Jeden starověký autor k tomu dodává, že jako je sůl potřebná k zachování těla, tak je moudrost potřebná k zachování mysli. 

Na základě události zaznamenané v Janově evangeliu 20,22, kdy Ježíš dechl na učedníky, pak následně biskup dechl katechumenovi do tváře a pomazal mu čelo, uši a nos. V této souvislosti se také často připomínala pasáž z 2Te 2,8, kde je řečeno, že Ježíš zabije toho zlého „dechem svých úst“. 

Co se týče samotného vodního křtu, raná církev většinou vyžadovala plné ponoření s výjimkou případů nemocných lidí, přičemž i tyto výjimky bývaly někdy zpochybňovány (např. Cypriánem z Kartága). Křest byl vnímán jako akt, kdy nedochází jen k symbolické vnější očistě těla, ale hlavně k vnitřnímu očištění od hříchu na základě předchozího pokání. V této souvislosti se připomínaly hlavně pasáže z 1K 6,9–11, Ef 5,25–27, Žd 10,21–22 či 1P 3,18–22. 

Křest byl vnímán jako akt, kdy nedochází jen k symbolické vnější očistě těla, ale hlavně k vnitřnímu očištění od hříchu na základě předchozího pokání. 

Současně panovalo všeobecné přesvědčení, že křest může přinést člověku i tělesné uzdravení. Raná církev k této naději vztahovala především tři biblické příběhy – starozákonní uzdravení Naamána z malomocenství v řece Jordánu (2Kr 5) a novozákonní příběhy chromého z páté a slepého z deváté kapitoly Janova evangelia. Tyto příběhy se těšily oblibě v souvislosti se křtem z toho důvodu, že ve všech případech figurovala voda jako součást uzdravení. Janovo evangelium pak bylo v této souvislosti nejoblíbenější, neboť jej element vody provází od začátku až do konce (viz např. J 2,1–11; 3,5–6; 4,7; 7,37–39; 13; 19,34 apod.) 

Dalším důležitým obrazem doprovázejícím křestní rituál bylo umírání a vzkříšení. Kromě klíčové pasáže z šesté kapitoly listu Římanům se připomínaly postavy Noema, Elijáše, Elíši, Jonáše, Daniela, tří mladíků v ohnivé peci, Ezechiele (a s ním související příběh údolí suchých kostí), Lazara, Jairovy dcery a syna naimské vdovy. Jonáš se těšil velké oblibě už proto, že o něm mluvil i samotný Ježíš (Mt 12,39–40). Scény Jonáše v útrobách velké ryby patří mezi nejčastější výjevy raného křesťanského umění. 

Některé starověké církevní autority považovaly za součást křestního rituálu Ježíšových učedníků i umývání nohou, a proto se na některých místech během křtů také praktikovalo. Šlo hlavně o církve na území Sýrie, severní Itálie, Španělska, Galie, Severní Afriky a Britských ostrovů. Významný teolog Augustin uvádí, že umývání nohou symbolizuje očištění od těch hříchů, které přináší každodenní křesťanský život. Milánský biskup Ambrož nám pak odhaluje, že se odehrávalo těsně předtím, než pokřtění obdrželi nová roucha.

V souvislosti s rouchy je dobré podotknout, že katechumeni přistupovali ke křtu nazí (pouze s přikrytými intimními partiemi). Opět zde hrála roli symbolika – tentokrát šlo o symboliku viny, studu a v neposlední řadě i sjednocení s Kristovou nahotou na kříži. Tato symbolika pak byla posílena tím, že po ponoření si křtěnci oblékali nová, bílá roucha na znamení znovuzrození, nevinnosti, a obnovy, v nichž chodili následujících osm dní. V prvních staletích si tato roucha s největší pravděpodobností opatřovali samotní křtěnci. Ovšem postupem doby tento obřad „znovuodívání“ nabral na takovém významu, že od poloviny čtvrtého století neofyta bílé roucho obdržel, a to mimo jiné jako připomínku Ježíšova proměnění na hoře. 

Mezi samotným trojnásobným ponořením do vody symbolizujícím Boží Trojici (předcházejícím vyznání víry katechumena) a oblečením bílého roucha pak ještě nově pokřtěný člověk prošel obřadem vzkládání rukou a mazání olejem. Teprve potom se připojil ke komunitě víry a mohl poprvé přistoupit ke stolu Páně, který se skládal z chleba a vína, medu a mléka. Nově pokřtěný se tak stal součástí Boží rodiny, Božího stáda, atletem usilujícím o nepomíjitelný věnec a bojovníkem proti silám zla. Všechny tyto obrazy měl díky katechetické přípravě před sebou, když nově vykročil na cestu křesťanské víry. 

Jeden starověký autor napsal, že „pravda se na svět nerodí nahá, nýbrž oblečená do obrazů a podobenství.“ Jak je vidět z předchozích řádků, křestní rituál byl takových obrazů plný. Není divu, že v tehdejší době hrály obrazy a podobenství obzvlášť důležitou roli – ostatně i Ježíš je ve svých vyučováních hojně využíval. Mnoho lidí totiž neumělo číst či psát nebo měli jen velmi omezený přístup k literárním zdrojům. Přesto se člověk nemůže ubránit dojmu, že mezi Filipovým vysvětlením základních pravd evangelia, následným křtem etiopského dvořana a praxí křtů tak, jak se rozvinula v prvních staletích církve, tkví velký rozdíl. Tehdejší katechumen si bezesporu díky všem těm rituálům spojeným s křestním obřadem mohl uvědomit (a dokonce i prožít) mnoho pravd vztahujících se ke znovuzrození, křtu a vstupu do nového života víry. Na druhou stranu se křest stal dlouhým a poměrně složitým procesem, který měl od toho prostého zvolání etiopského dvořana: „Zde je voda. Co brání, abych byl pokřtěn?“ příliš daleko. 

Nebo ne? 

Volně zpracováno na základě následujících materiálů: 

JENSEN, R. B. Baptismal Imagery in Early Christianity: Ritual, Visual, and Theological Dimensions. (Grand Rapids, MI.: Baker Academic Publishing Group, 2012). ISBN 978-1-4412-3627-2

ŘÍČAN, R; MOLNÁR A. Dvanáct století církevních dějin. 3. vydání. (Praha: Kalich, 2008). ISBN 978-80-7017-064-9 

HANES, P. Dejiny křesťanstva. (Banská Bystrica: UMB, 1998). ISBN 80-88945-01-1