Posuňte se od pečování k vystrojování

Reformace zrušila dělení na kněze a laiky. Starý systém kast a tříd, dělící křesťany na ordinované a neordinované, měl být překonán. Nová smlouva totiž představila koncept univerzálního kněžství zahrnující všechny, kdo byli pokřtěni ve jménu Ježíše Krista (1Pt 2,9; Zj 1,6; 5,10).

Jak si vedeme v naplňování reformačního slibu, že všichni věřící jsou před Bohem knězi a že jako kněží si vzájemně slouží? David Watson prorocky napsal: „Většina protestantských denominací má stejný kněžský systém jako římskokatolická církev. Chodu sborů a farností dominují kazatelé, vikáři či pastoři. Jinak řečeno, dělení věřících na kněze a laiky do velké míry setrvává v předreformačním stavu a učení o duchovních darech a službě celého Kristova těla bývá opomíjeno.“ 1

Je možné to nějak dokázat? Současná církev bývá přirovnávána k fotbalovému zápasu, při kterém padesát tisíc lidí stojí v ochozech a naléhavě se potřebují protáhnout, zatímco sledují dvacet dva vyčerpaných hráčů na hřišti, kteří si naléhavě potřebují na chvíli odpočinout. Mentalita diváků se projevuje v přístupu lidí k uctívání. Mnoho křesťanů věří, že úkolem těch na pódiu je připravit pro ostatní zajímavé představení, které je zabaví a pomůže jim se zapojit, zatímco jejich úkolem je hodnotit a kritizovat průběh shromáždění.

Jaká je příčina nastalé propasti mezi biblickým i reformačním zaslíbením univerzálního kněžství a realitou dnešního církevního života připomínajícího členění sboru na jeviště a hlediště? Sice věříme v kněžství všech věřících, ale v praxi jsme přejali model závislosti lidí na pastorační službě, který dovedl Boží lid k pasivitě. Je třeba naše pojetí pastorační služby posunout od modelu závislosti k modelu vystrojování, aby se zaslíbení služby každého člena církve stalo realitou.

DEFINICE MODELU ZÁVISLOSTI

Model závislosti spočívá v tom, že pastoři vykonávají veškerou službu a Boží lid přijímá jejich pastorační péči. Církev nevědomky přejala model služby postavený na placených pečujících pastýřích, jehož výsledkem je pasivita Božího lidu. Většina pastorů za hlavní náplň své práce považuje péči o potřeby členů svého sboru. Když je někdo hospitalizován v nemocnici, truchlí nad smrtí blízkého, zažívá těžkou životní zkoušku, čelí manželským problémům nebo bojuje s rebelujícím dítětem, od pastora očekává, že mu bude nablízku a pomůže mu. Nepsaná emocionální smlouva mezi pastorem a členy církve ve většině sborů zní: Jestliže člen sboru zažívá potíže, očekává se, že pastor přijde a pomůže mu. Jestliže nepřijde, selhává ve své pastorské práci a je to špatný pastor.

Model služby založený na závislosti lidí na péči pastora můžeme přirovnat k nezdravým vztahům v rodině. Lidé, kteří své děti neustále drží pod svými ochrannými křídly a během jejich dospívání jim nikdy nedovolí rozvinout se v samostatné, zodpovědné a nezávislé jedince, nejsou považováni za dobré rodiče. Přesto se stejný model stal nekriticky přijímaným systémem práce mnoha křesťanských sborů. Pastoři jsou placeni od toho, aby byli duchovními opatrovateli na nich závislých dětí, které potřebují trvalou péči. Výsledkem je, že členové sboru skutečně zůstávají závislí na svých vedoucích, kteří zůstanou uvězněni v zajetí jejich očekávání, což je pro obě strany nezdravé.

Opravdovou službu může vykonávat pouze pastor

Jedním z projevů takto nezdravých vztahů je přesvědčení, že opravdovou službu mohou vykonávat pouze pastoři. Existuje široce rozšířený mýtus, že pastoři jsou nositelé Kristovy přítomnosti ve vyšší míře než průměrní členové sboru.

Jerry Cook, pastor z Britské Kolumbie, se jednou doslechl, že se na něj naštvala jistá členka jeho sboru. Nenavštívil ji totiž v nemocnici, kde ležela sedm dní. Věděl ale, že během hospitalizace ji navštívili v průměru čtyři lidé ze sboru denně. Když jí pak zatelefonoval, dostal odpověď: „Byla jsem tam sedm dní a nikdo za mnou nepřišel.“ Pastor Cook se zmínil o mnoha lidech, kteří ji v nemocnici navštívili. „Ano, lidé z církve přišli, ale vyjste nepřišel!“2

Selhal pastor ve své práci? Sotva. Spolu s ostatními fungovali jako skvělý tým, který se o paní Whiteovou dobře postaral. Tragédií bylo, že tato paní ignorovala Kristovu přítomnost v lidech, kteří ji navštěvovali, nerozpoznala věrohodnou službu Božího lidu, protože byla přesvědčena o tom, že opravdovou službu může vykonávat pouze pastor. 

Potřeba být potřebný

K přesvědčení, že jen pastoři mohou vykonávat skutečnou službu, přispívá i víra samotných pastorů ve vlastní nepostradatelnost. Psychologický profil mnoha pastorů charakterizuje potřeba pomáhat lidem. Na tom není nic špatného, pokud se to nezvrtne v přehnanou potřebu zalíbit se lidem.

Jeden muž, Joe, kterého jsem navštívil v nemocnici po operaci, lidem vypravoval o svém duchovním setkání s Pánem, které tam zažil. Jeho rodina mi za to Boží navštívení chtěla připsat značnou zásluhu. Prý moje návštěva pro Joea znamenala více než ostatní a byly to moje modlitby, které byly vyslyšeny. Ó, jak mi jejich dopis zalichotil!  jsem do nemocnice přinesl požehnání. Já jsem mnohem důležitější než ostatní věřící. Bůh nepochybně vyslyšel mé modlitby. Aniž by to tušili, utvrzovali mě v mém megalomanství.

Model závislosti podkopává biblické učení o tom, že církev je Kristovým tělem, v němž každý člen hraje svou důležitou roli.

Model závislosti podkopává biblické učení o tom, že církev je Kristovým tělem, v němž každý člen hraje svou důležitou roli. Ačkoliv vyučujeme o univerzálním kněžství všech věřících, ve skutečnosti jej popíráme praktickou organizací služby místní církve. Stavíme pastory na piedestal, činíme z nich jediné oprávněné poskytovatele duchovní péče, šíříme koncept, že jen oni mohou vykonávat skutečnou službu, a činíme z nich hrdiny, kteří nám pomáhají v časech tísně. Tím vším napomáháme utvářet systém, v němž se pastoři podobají dominantním rodičům a Boží lid malým dětem, které nikdy nevyrostou a nevymaní se zpod jejich kontroly. Zdravější model fungování církve nevnímá pastora jako opečovávatele těch, kdo se nedokážou sami o sebe postarat, ale jako člověka, který vystrojuje druhé, povzbuzuje je a vytváří prostředí k tréninku Božího lidu ke službě.

MODEL SLUŽBY VYSTROJUJÍCÍ LIDI KE SLUŽBĚ

Efezským 4,11–12 uvádí biblický „popis práce“ pastora: „A on dal jedny apoštoly, jiné proroky, některé evangelisty, jiné pastýře a učitele, aby připravili svaté k dílu služby, k vybudování těla Kristova.“

Pavel definuje přípravu svatých prostřednictvím výsledku této přípravy. Svatí (běžní, obyčejní věřící) mají vykonávat dílo služby, čímž má být budováno Kristovo tělo. Satan se ale pokouší pastory odvrátit od jejich pravého povolání a přesvědčit je, aby uvěřili své rádoby ctnostné roli opečovávatelů. 

V letech 1900 až 1994 žil laický kvakerský teolog Elton Trueblood, který napsal knihu The Incendiary Fellowship (Společenství žhářů). Ve svém díle uvádí, že primárním úkolem lidí povolaných k pastorační službě je vystrojovat ostatní ke službě. Jeho následující výrok je nejlepším shrnutím novozákonního pohledu na službu, jaký jsem kdy četl: „Služba je pro každého, kdo má podíl na Kristově životě. Pastorování je pro ty, kterým byl dán speciální dar pomáhat mužům a ženám vstupovat do jakékoli služby, k níž byli povoláni.“3

Řecké slovo katarismos překládané jako vystrojování či příprava má zajímavou definici. V oblasti medicíny je používáno k popisu fixace zlomené končetiny nebo navracení kloubu do správné polohy. Popisuje tedy proces „spravování“ části těla, aby mohla opět plnit funkci, k níž byla původně určena. V Markovi 1,19 spravovali Jakub s Janem své sítě. Rybářská síť je užitečná, jen pokud dokáže řádně plnit svůj účel. Dále se slovo katarismos používá k popisu práce umělce, který svýma rukama vytváří něco užitečného nebo krásného. Vystrojování tedy připravuje křesťany k úkolu nebo službě, pro kterou se dobře hodí a pro kterou byli stvořeni. Službu nemají vykonávat pastoři, ale Boží lid. Úkolem pastorů je pomáhat členům těla nalézat a rozvíjet jejich Bohem dané schopnosti, aby mohli přispívat k budování Kristova těla.

Budeme-li pastora nazývat služebníkem, bude to působit dojmem, že obyčejných lidí se služba netýká. Písmo na mnoha místech používá pro pastora slovo starší, to však nijak nepopisuje jeho funkci. Slova strážce, pastýř či pastor vyjadřují duchovní dohled a ochranu stáda, nijak však nepopisují vystrojování ke službě. Z těchto důvodů se Trueblood snaží najít jiné slovo, které by srozumitelně vyjadřovalo roli vystrojování. Navrhuje moderní slovo kouč. To ale lidem evokovalo, že pastoři na lidi pokřikují své instrukce z místa mimo hřiště za postranní čárou. Mění je tedy na sousloví hrající kouč. Jinak řečeno, pastoři vystrojující lidi ke službě jsou při hře jménem „služba“ součástí týmu, tvořeného všemi členy sboru.

Pokud pastoři přijmou výzvu transformovat svou službu do modelu vystrojování, může to v nich vyvolat krizi identity. Pokud již pastoři dále nebudou těmi, na jejichž péči lidé spoléhají, kým tedy budou? Trueblood k tomu říká: „Koncept vystrojování lidí ke službě je ve skutečnosti příslibem naděje na znovunabytí sebedůvěry pro pastory, kteří zažívali v důsledku tradičního modelu hluboká zranění, jež je odrazovala od služby. Vyhledávat v lidech dosud neobjevený potenciál a přetvářet jej v jejich životech v realitu je nádherné a smysluplné poslání.4

Pamatuji si na rozruch ve sboru, když jsem pro popis své role poprvé použil slovo kouč. Tehdy jsem byl pomocným pastorem s titulem „Pastor pro rozvoj vůdcovství a učednictví“. Nedílnou součástí mé práce bylo vystrojování lidí ke službě v oblasti domácích skupinek, duchovních darů a učednictví. Zakončil jsem tehdy článek v našem sborovém časopise slovy „Váš kouč Greg“.

Zpočátku z toho měli lidé legraci, poplácávali mě po zádech „Jak se má náš kouč? Bylo to ale slovo, kterému rozuměli. Zároveň se tak podařilo prolomit bariéru mezi „pastorským týmem“ a „běžnými členy sboru“. Jeden rozhovor mi potvrdil, že obraz kouče a hráčů skutečně chytl lidi za srdce a že díky němu pochopili vztah pastora a členů sboru, pochopili, že jsme v jednom týmu a mým úkolem je pomoci jim najít jejich roli v týmu a správně se rozvíjet.

Obraz kouče napomáhá uvádět ve skutečnost myšlenku, že církev je Kristovým tělem a jedním týmem, v němž je každý hráč cenný a nepostradatelný. Z toho důvodu přijal sbor v Severní Kalifornii, ve kterém jsem sloužil, motto V našem týmu si zahraje každý.

Aby model vystrojování fungoval v praxi, musí se promítat do priorit pastorační práce, uplatňovaného způsobu vůdcovství a struktury sborového života.

Priority pastorační práce

V modelu závislosti je pastor primárně člověkem, který reaguje na jednotlivé pastorační potřeby svého sboru. Jak má ale trávit svůj čas hrající kouč? Měl by ho investovat do rozvoje lidí, kteří se sami chtějí zapojit do služby. Moje pravidlo zní: pastor by měl investovat osmdesát procent svého času do dvaceti procent sboru, která mají největší potenciál pro službu. Naše služba bude úspěšná jen díky zapojení učedníků, kteří jsou sami aktivní a svým životem vyvyšují Krista.

Pastor by měl investovat osmdesát procent svého času do dvaceti procent sboru, která mají největší potenciál pro službu.

Ježíš tomu rozuměl lépe než kdokoliv jiný a šel nám v tom příkladem. Proč Ježíš tolik investoval do svých dvanácti učedníků? Vytrénoval je k tomu, aby pokračovali v jeho službě poté, co se On vrátí k Otci. Uvažujeme stejně strategicky v tom, jakým způsobem investujeme své životy do druhých lidí?

Způsob vůdcovství

Vedoucí musí být především opravdový. Pastoři vystrojující lidi ke službě musí sestoupit z piedestalu, postavit se na roveň Božímu lidu a kráčet s nimi po stejné cestě. Každý, kdo mě trochu lépe zná, ví, že občas trpím nepochopitelným strachem a úzkostí. Někdy se můj stav natolik zhoršil, že jsem musel v Kristově těle vyhledat lidi s darem uzdravení. Snižuje to mou autoritu? Vůbec ne. Za prvé to lidem říká, že jsem ochotný dělat vše, co je nutné, abych se podobal Kristu, a za druhé si řeknou: On má také problémy, se kterými musí jednat. Jestliže jim dokáže čelit on, zvládnu to i já.

Kromě opravdovosti ve vztahu k druhým má pastor vystrojující lidi ke službě zálibu v přesměrovávání záře reflektorů na službu jiných lidí. Jeho potěšením je věřit ve službu druhých a sledovat její ovoce.

V našem sboru vyučuji biblické hodiny spolu s dobrovolníkem Chuckem. Lidé mi říkají: „Chuck je tak úžasný učitel. Jak jsi ho objevil?“ Mohl bych jejich chválu Chucka brát jako nepřímou kritiku své osoby. Raději jsem však nadšený z toho, že Chuck slouží svým darem a září pro Ježíše.

Decentralizovaná struktura

Sbor, který vystrojuje lidi ke službě, má decentralizovanou strukturu.

Skupinky. V osmnácté kapitole knihy Exodus dal Jitro Mojžíšovi radu, aby ke spravování izraelského národa ustanovil schopné a důvěryhodné vedoucí nad skupinami po tisíci, stu, padesáti a deseti. Jen stěží si lze představit službu vystrojující druhé lidi bez struktury malých skupin, v nichž jsou dobrovolníkům dány do rukou nástroje a zodpovědnost pečovat o skupinu deseti lidí. Nejdůležitějším vedoucím v našem sboru nemá být hlavní pastor ani nikdo ze zaměstnanců sboru, ale vedoucí domácí skupinky o deseti lidech.

Objevování osobních obdarování. Ve sboru je důležité trvale zdůrazňovat význam služby všech členů Kristova těla a to, že každému Božímu člověku byl dán dar a povolání do služby. Musíte vytvořit atmosféru, která lidem říká, že si ceníte každého jednotlivého člověka.

Učednictví. Chceme-li pomáhat lidem růst ke zralosti, musíme praktikovat vědomé, cílené učednictví. Nejdůležitějším okamžikem mého týdne je středa ráno od 7:00 do 8:30, kdy trávím čas se třemi muži. Naším cílem je růst ke zralosti v Kristu a vystrojovat se vzájemně ke službě a vedení ostatních k učednictví.

ZÁVĚR

Článek, jehož cílem bylo ukázat kontrast mezi modelem závislosti a modelem vystrojování, zakončím svědectvím pastora, který se posunul od pečujícího pastýře, jenž ve sboru dělal úplně všechno, k vedoucímu vystrojujícímu lidi ke službě. Následující dopis jsem od něj dostal v době, kdy jsem byl ředitelem doktorandského programu služby. Pastor se v něm zmiňuje o mé knize Unfinished Business (Nedokončená práce), z níž vycházejí i myšlenky uvedené v tomto článku.

„V roce 1998 jsem pracoval osmdesát hodin týdně a dělal vše, co bylo v mých silách a schopnostech, abych byl úspěšným pastorem. Můj sbor ale přesto nerostl. Ve skutečnosti ztrácel členy i finance. V prosinci 1999 jsem na kolenou prosil Pána, aby mě přesunul do jiného sboru. On to ale neudělal. Po večerních modlitbách jsem šel do suterénu přiložit do kotle. Ležela na něm vaše kniha. Ten večer jsem knihu přečetl a celou tu dobu pociťoval vztek, protože jste v knize bořil vše, o čem jsem byl do té doby přesvědčený jako o biblickém modelu pastorační služby. V následujících šesti dnech jsem si knihu přečetl ještě čtyřikrát a pokaždé jsem měl z vašeho poselství lepší a lepší pocit.

Následující rok a půl jsem principy z vaší knihy aplikoval ve své službě. Lidé z našeho sboru jsou teď výrazně uvolněnější. V tuto chvíli je dvacet šest členů sboru zapojeno do služeb, které byly ještě před rokem mou výhradní doménou. Návštěvnost našich shromáždění vzrostla ze sedmdesáti na sto osmdesát. Jen v prvních šesti měsících tohoto roku jsme pokřtili jednadvacet lidí. Trvalo mi dlouho, než jsem se vnitřně ztotožnil s vaším poselstvím, ale rozhodně změnilo život mně i našemu sboru.“5

Poznámky

1. David Watson: I Believe in the Church (Grand Rapids: Eerdmans, 1978), str. 253.

2. Jerry Cook: Love, Acceptance, and Forgiveness (Glendale, Calif.: Regal, 1979), str. 102. 

3. Elton Trueblood: The Incendiary Fellowship (New York: Harper and Row, 1967), str. 41, přidán vlastní důraz kurzívou.

4. Elton Trueblood: The Incendiary Fellowship (New York: Harper and Row, 1967), str. 41, přidán vlastní důraz kurzívou.

5. Použito se svolením autora.

Greg Ogden, výkonný pastor pro oblast učednictví v Christ Church v Oak Brook, Ilinois

Také by vás mohlo zajímat