Drazí čtenáři,
námětem tohoto čísla časopisu jsou duchovní obnova a duchovní formování. Čerpáme mimo jiné z pastorské konference, která proběhla v květnu a zabývala se především těmito otázkami. Teprve s určitým odstupem po konferenci jsem si uvědomil, jak je téma duchovní obnovy bohaté, z kolika různých rovin by se o něm dalo hovořit a také jak různě může být chápáno. Co tedy je duchovní obnova? Potřebuje ji každý? Na tyto otázky se pokusím odpovědět.
„Řekl jim: ‚Pojďte sami stranou na pusté místo a trochu si odpočiňte!‘ Stále totiž přicházelo a odcházelo mnoho lidí, a neměli ani čas se najíst.“ (Mk 6,31)
Čteme-li biblické příběhy, může se stát, že podlehneme mylnému dojmu ohledně života hrdinů víry. Dozvídáme se o různých mocných skutcích, úžasných vítězstvích, přičemž Bible pomíjí obyčejné každodenní záležitosti. V mnoha ohledech byli protagonisté příběhů lidé jako my, tedy v první řadě byli lidmi, měli lidské potřeby a zájmy, řešili hluboce lidské věci. Pokud Bible zmíní něco na toto téma, má to svůj konkrétní důvod.
Zde čteme, že Ježíš se rozhodl odpočívat. To je jedna z těch běžných činností (přesněji možná nečinností), o kterých toho není napsáno tolik. A je naprosto jasné, že lidé odpočívali. Mimochodem, potřeba odpočinku je jedním z rysů Ježíšova lidství. Důvody, proč se Ježíš v tomto konkrétním případě rozhodl odpočívat, nalezneme dva. Jeden je uveden přímo ve verši – pracovní vytížení jim nedávalo prostor ani k jídlu, natož k odpočinku. Bylo zapotřebí odjet na odlehlé místo bez lidí (ti je nakonec stejně dostihli, jak se dočteme dále). Druhým důvodem pro odpočinek se jevila smrt Jana Křtitele, která tomu všemu bezprostředně předcházela. I to nám vypovídá o Ježíšově lidství, jistě jej Janova smrt bolestivě zasáhla a přál si chvíli vydechnout.
Dozvídáme se o různých mocných skutcích, úžasných vítězstvích, přičemž Bible pomíjí obyčejné každodenní záležitosti.
V této perspektivě můžeme o duchovní obnově uvažovat jako o běžné činnosti, reakci na pracovní vytížení, náročné životní situace a emoční stres. S tím vším se každý člověk potýká. Odpočinek je protiváhou veškeré pracovní činnosti a je zakotven v samotném řádu stvoření – Bůh ustanovil sobotu jako den odpočinku. A že odpočinek se týká nejen těla, ale i duchovního života, je zakotveno v tom, že sobota má být svatým dnem. (Jistě chápeme, že jde o princip, nikoli striktní dodržení zrovna soboty.) Odpočívat prostě potřebujeme, někdy v reakci na přetížení, jindy preventivně. Každý odpočíváme trochu jinak, ale principem odpočinku je obnova sil – tělesných, duševních i těch duchovních.
Jiný úhel pohledu na duchovní obnovu můžeme nalézt v příběhu o králi Davidovi. Během své vlády se dopustil několika ošklivých „přešlapů“ (čímž nemám na mysli nic menšího než cizoložství a vraždu). Přišel však okamžik, kdy se v něm svědomí hnulo a on činil pokání. Právě v tomto případě vidíme, jak nesnadný je návrat do předchozího stavu – jde o mnohem více než jen o slova „Bože, odpusť mi“. David činil pokání, ale současně rozeznal potřebu hluboké duchovní obnovy: „Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha. Jen mě neodvrhuj od své tváře, ducha svého svatého mi neber!“ (Ž 51,12–13)
Z těchto veršů můžeme vyčíst naléhavou potřebu duchovní obnovy. David rozpoznal, že nejde jen o odpuštění, ale sám sebe vnímal jako do hloubky zkaženého, který potřebuje obnovit své srdce. Rovněž prožívá, že je od Boha vzdálen. Do chvíle, než jej prorok Nátan oslovil, si to neuvědomil (to je skutečná tragédie: věřící člověk může žít vzdálen od Boha a vůbec si to neuvědomovat).
David obnovu nachází v modlitbách, v hledání Boží tváře. Jistě se stal pokornějším, opatrnějším, více spoléhajícím na Boha – to jsou pozitiva. Negativní je, že si po celý život nesl následky svých zlých činů. Tak to v životě chodí. To, že Bůh odpustí člověku jeho přestoupení, neznamená, že si neponese (alespoň některé) následky. Možná bychom si přáli, aby odpuštění fungovalo podobně jako klávesa delete na počítačové klávesnici. Stisknete ji, a tím smažete z obrazovky vše, co jste si označili. V životě to takto ale nefunguje. Obnova po pádu do hříchu může být docela náročná věc, závisející na tom, nakolik jsme se od Boha vzdálili.
Evangelikální spisovatel Gordon MacDonald ve své knize Obnova zhrouceného světa líčí svůj vlastní životní příběh. Poté, co byl své manželce nevěrný, sice činil pokání, ale záhy poznal, jak náročná věc taková obnova je: „Já sám patřím mezi lidi zhrouceného světa, protože jsem před několika lety zradil naši manželskou smlouvu. Zbytek svého života musím žít s vědomím, že jsem způsobil hluboký zármutek své manželce, svým dětem, svým přátelům a jiným lidem, kteří mi po celá léta důvěřovali.“
Třetí pohled na duchovní obnovu nalezneme, když toto téma začneme zkoumat na stránkách Nového zákona: „A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ (Ř 12,2)
Jsme znovuzrození, Duchem svatým obnovení lidé. Věčný život není jen otázka budoucí naděje, jeho počátek je již realitou našeho nového srdce. Přesto nejsme imunní vůči vlivům, které nás obklopují. Tím, že žijeme v dosud neobnoveném světě, čelíme různým tlakům a pokušením. Abychom obstáli, každý den si musíme připomínat, kým jsme.
Adresáti Pavlova listu věděli, kým jsou. Byl jim pevně položen základ, kterým je Kristus (1K 3,11). Když Pavel vyučoval základy, bylo to, jako by posluchačům před očima „maloval Krista“ (Ga 3,1). Šlo o usilovnou práci podobnou porodu. Pavel v lidech doslova „formoval Krista“ (Ga 4,19). Duchovní obnova spočívá v tom, že se neustále vracíme k tomu obrazu Krista, jak jsme jej přijali. Připomínáme si, co to znamená být znovuzrozen. Stavíme si před oči základní pravdy křesťanství. Počítáme s tím, že jsme „zemřeli hříchu, a jsme živi Bohu v Kristu Ježíši.“ (Ř 6,11)
Zde je třeba mít na paměti, že podstatu křesťanství netvoří učení, ale nový životní styl. To, čemu věříme, má nutně vést k požadovanému chování. Pokud mluvíme o učení, máme na mysli takovou nauku, která nás vede k lepšímu poznání Boha a učí nás žít ve vztahu s ním.
V životě tedy potřebujeme všechny formy duchovní obnovy: pravidelný odpočinek, pokání, jestliže se jakkoli vzdálíme od Boží tváře, i porozumění podstatě křesťanství, totiž tomu, že v nás má být „zformován Kristus“.
