Drazí čtenáři,

toto číslo Života v Kristu se zaobírá otázkou Boží moci. Z větší části jde o ohlédnutí za květnovou pastorálkou, která měla téma „Nadpřirozeno v naší realitě“. Jednotlivá kázání odrážela roli Ducha svatého v našem životě a službě. Můj příspěvek vycházel z Hospodinova slova proroku Zacharjášovi: „Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů.“ (Za 4,6)

Je pravda, že křesťanská víra stojí na základech, které jsou samy o sobě nadpřirozené. Bůh, který stvořil svět, není postižitelný lidským rozumem, nelze o něm přemýšlet v kategoriích typických pro exaktní vědu. Jako stvořitel všeho také vše převyšuje. Ježíš je Boží Syn, a to je rovněž nadpřirozené tajemství, se kterým teologie zápasí po staletí. Duch svatý je mocnou silou, která hýbe církví, dává jí růst. A Boží království není „z tohoto světa“ (J 18,36). 

Letniční hnutí (spolu s charismatickým), jehož jsme součástí, představuje v rámci křesťanstva obrodný proud zdůrazňující právě onen nadpřirozený prvek. Od evangelikálů přebírá víru v plnou inspirovanost Božího slova a rovněž přesvědčení, že příběhy o zázracích neskončily s dobou apoštolů, nýbrž pokračují všude, kde se věřící lidé Božímu působení otevřou. 

Víra v nadpřirozené Boží působení se nezastavuje u letniční teologie. To, co potřebujeme, je osobní poznání nadpřirozeného Boha, který působí v našich životech. „S tebou proběhnu i nepřátelskou vřavou, se svým Bohem zdolám hradbu,“ se modlí žalmista v Ž 18,30. Křesťanství nemá být filozofií ani světonázorem, ale životem s Bohem. Má být plné zkušeností o tom, jak do naší slabosti vstupuje mocný Bůh. 

Křesťanství nemá být filozofií ani světonázorem, ale životem s Bohem.

Slova „ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem“ mají svůj příběh, který se vztahuje k obnově jeruzalémského chrámu po návratu z babylonského zajetí. Slibně vypadající počátky obnovných prací, které nastartovaly bezprostředně po návratu z exilu někdy okolo roku 538 před Kristem, se nečekaně zadrhly. Přestože obnova byla garantována samotným vládcem říše perským králem Kýrem, opozici se podařilo stavební úsilí zcela zastavit. Na staveništi se nesmělo pod hrozbou trestu smrti hnout ani kamenem po dobu více než deseti let (někteří komentátoři píší o osmnácti letech). Národ se s tím smířil, lidé investovali úsilí do obnovy svých soukromých domů. 

V té době vystupují proroci Ageus a Zacharjáš, kteří lid povzbuzují ke stavbě. Jejich poselství je jednoduché: „Dejte se do stavby, neboť já jsem s vámi“ (Ageus) a „Ne mocí ani silou, ale mým Duchem“ (Zacharjáš). Jde o vzácný moment v dějinách Izraele, kdy národ své proroky jednomyslně a bezvýhradně uposlechl, a výsledek se vzápětí dostavil: chrám se podařilo během krátké doby dostavět, navzdory všem nepřátelům. Národ se naučil (přesněji spíše připomenul, neboť podobných zázraků ve svých dějinách prožil mnoho), že to, co vypadá zdánlivě nemožně pro lidské schopnosti, s Boží pomocí je hračka. 

Nejde o nahodilý příběh. Čtenář Bible ví, že podobných zázraků prožil izraelský národ mnoho. Vzpomeňme namátkou třeba na situaci, kdy král Jóšafat čelil obrovské přesile vojska Aramejců. Prorocké povzbuzení tenkrát znělo „Nebojte se, Hospodin bude bojovat za vás“ (1Pa 20,14–17). Protože král prorokovým slovům uvěřil, postavil tenkrát do čela armády namísto bojovníků hudebníky a zpěváky, kteří provolávali: „Chválu vzdejte Hospodinu, jeho milosrdenství je věčné.“ K čemu tehdy došlo, je trochu záhadou, ale ví se, že nepřátelské hordy byly Božím zásahem doslova rozmetány. 

Podobný, byť méně nápadný, je příběh skupiny Ježíšových učedníků, kteří pracovali jako rybáři. Po neúspěšném nočním rybolovu Ježíš zprvu použil jejich loďku coby kazatelnu (na břehu se totiž shromáždily zástupy a čekaly, že je Ježíš bude vyučovat) a následně řekl Petrovi: „Zajeď na hlubinu a spusťte své sítě k lovu!“ Z rozumového hlediska zde bylo několik důvodů, proč si myslet, že jde o hloupý požadavek: jednak se o to učedníci do poslední chvíle neúspěšně snažili celou noc, a pak, proč by si rybáři měli nechat radit od tesaře? Petr přesto poslechl, a výsledkem byly sítě plné ryb. Evangelista Lukáš poznamenává, že se pod tíhou úlovku trhaly. 

Oba příběhy ilustrují božský princip „Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem.“ „Sílu a moc“ v prvním příběhu představovaly reálné vojenské dispozice Izraele v době krále Jóšafata. Popravdě, nic moc. Neměli tenkrát sebemenší vyhlídky na přežití. V druhém případě, zdaleka méně dramatickém, šlo o jeden pracovní den (noc) bez výdělku. Nebyla to sice taková tragédie jako s těmi Aramejci, ale doma by je za to nepochválili. Z něčeho jejich rodiny musely žít. Oba příběhy ukazují, že tam, kde my už nemůžeme, Bůh zdaleka neskončil. Na to ukazuje ono Ageovo slovo: „Já jsem s vámi.“ Tak zde máme dokonalý obraz Boha, který svůj lid neopouští ani v nejtěžších chvílích a vždy dává východisko.

Abychom podobné příběhy zažívali i dnes, potřebujeme splnit několik předpokladů: především musíme být ochotní čelit výzvám. Může jít o velké výzvy v životě sboru (například chceme překonat stagnaci a začít růst) nebo v osobním životě. Život před nás klade rozličné zkoušky v zaměstnání, rodině, osobním životě. Každý z nás má své typické situace, které se opakují. V mém případě je to nejčastěji množství úkolů a požadavků, které se mi nahromadí, a já si říkám, že to nemůžu zvládnout. Opakovanou zkušeností je, že Bůh pokaždé dává moudrost a východisko. 

Opakovanou zkušeností je, že Bůh pokaždé dává moudrost a východisko. 

Druhým předpokladem je poznat, kam až sahá naše vlastní „moc a síla“. V zásadě jde o veškeré lidské schopnosti a možnosti. Patří sem naše přirozená obdarování, vzdělání, stejně jako peníze. Často se lidský život odehrává pouze v oblasti vytyčené vlastní „mocí a silou“. Jinými slovy, dokud nenarazíme na své limity, nikdy nebudeme mít příležitost poznat Boží moc. Musíme se naučit překonávat komfortní zónu, a dovolit tak Bohu, aby jednal. 

Nemusíme však pokaždé čekat, až narazíme na limity. Můžeme si je vytvářet sami. Bob Pierce, zakladatel misijní a humanitární organizace Samaritan‘s Purse, vždy plánoval své aktivity tak, aby přesahovaly jeho možnosti – lidské i finanční. Říkal tomu „vytvářet prostor pro Boha“. Jedině tak se mu podařilo shromáždit obrovské prostředky pro pomoc lidem v nejchudších regionech světa. 

Spoléhání na pomoc Ducha svatého by nemělo být vyhrazeno jen mimořádným okamžikům života, kdy už nevíme, jak dál. Mělo by být standardem našeho jednání. Učme se v životě spoléhat na Boží moc ve všech situacích!