Drazí čtenáři,

když jsme se na redakční radě časopisu rozhodli psát na téma „Pohřbené naděje“, měli jsme na mysli postavit do světla příběhy a situace, o nichž se zpravidla příliš nemluví. Církev je nastavena spíše na povzbuzování, to znamená, že dáváme prostor takovým svědectvím, kde to dopadne dobře, kde Bůh modlitby vyslyší, nemoc je uzdravena, problém je vyřešen. Malujeme obraz církve jako nejšťastnějšího místa na planetě. Jenže, a všichni to dobře víme, v životě tomu tak vždy není. Jsou příběhy, které dobře nekončí. Jsou nemoci, v nichž se nedočkáme zázračného uzdravení. Lidé bývají zklamaní z mnoha věcí, a v neposlední řadě i z církve. Pokud však z kazatelny zaznívají výhradně příběhy končící happyendem, tito lidé se cítí vyloučeni. Kladou si otázky ohledně své víry, hodnoty, připadají si, že nezapadají mezi ostatní veleúspěšné křesťany. Tím ovšem kreslíme nerealistický obraz církve. 

Pojďme toto téma otevřít a přiznejme si, že život není vždy spravedlivý. Máme se nejen radovat s radujícími, ale i plakat s plačícími. Dejme tedy prostor svědectvím, která mluví o tom, že někdy selháváme, procházíme bolestí, jsme nuceni žít uprostřed nezodpovězených otázek. Věřím, že to naši víru nikterak nezpochybní, naopak – z krize může vzejít posílena. 

Téma „pohřbených nadějí“ vidíme v Bibli často.

Téma „pohřbených nadějí“ vidíme v Bibli často. K nejnáročnějším situacím patří, pokud se to týká naší víry a naděje. Klasickým případem je Jobův příběh: muž, který je popisován jako spravedlivý, během krátké doby z důvodů jemu neznámých přichází o všechno – děti, majetek, a nakonec i vlastní zdraví. Já sám pravidelně každý rok pročítám tuto knihu, abych přemýšlel nad odvěkou otázkou, proč se dobrým lidem stávají zlé věci. 

Za Jobem přichází jeho přátelé, kteří se ho snaží chvíli těšit, ale pak na něm už jen hledají chyby. Jejich „teologií“ je, že věci se nedějí bez důvodu – Job proto musel zhřešit, jinak by ho Bůh netrestal. Job se naproti tomu domnívá, že neudělal nic tak hrozného, aby ho za to Bůh musel trestat takovým způsobem. 

Teologie Jobových přátel představuje formu náboženského přesvědčení, jež je vlastní lidem všech kultur, věků i vyznání – a to dokonce i lidem, kteří se považují za nevěřící. Každý z nás je občas svědkem, jak někdo spontánně zvolá „Co jsem komu udělal“, případně „Za co mě, Bože, trestáš?“ Myšlenka, že se nám daří zle, když jsme neudělali nic špatného, se těžko přijímá. I upřímní křesťané si kladou otázku „Proč zrovna já?“ v okamžiku, kdy je potká něco zlého. 

Do příběhu Joba si můžeme dosadit sami sebe: proč žena, která slouží Bohu, musí onemocnět rakovinou? Proč naše děti, pro které jsme udělali vše, odpadly od Boha? Proč Bůh neslyší mé modlitby? Scénářů je bezpočet, pokaždé je zastoupena bolest a pocit nespravedlnosti. Základní otázkou, která se prolíná Jobovým příběhem, je právě otázka „Bože, proč?“

Job na tuto otázku nedostal odpověď. Rozhodl se to ale nevzdat. A to nebylo snadné, již v počátku jeho příběhu je zde hlas manželky: „Zlořeč Bohu a zemři.“ Opět jde o nadčasové prohlášení, které představuje lákavou alternativu, mající různé formy vyjádření – vykašli se na víru a církev, běž se opít, rozveď se, začni si konečně užívat života, prostě udělej cokoli, abys přestal čelit bolestnému „Bože, proč?“ Job tomuto pokušení odolal. (Abychom příběh mylně nepochopili, postava manželky je zde pouze zástupným symbolem někoho, kdo nám má být nablízku. Bůh ji stvořil jako pomocnici, v tuto chvíli je ale nástrojem ďábla. Je ironií, že ten zlý si někdy používá nejbližší lidi, aby nás deptal, ale tak to prostě je.) 

Jobův příběh ukazuje, že jsou situace, které se nedají řešit žádnou zkratkou. Jedinou cestou je bolestná cesta osobního hledání. Může to trvat měsíce i roky, ale musíme tím projít. Job to vůbec neměl snadné, jeho „přátelé“ mu příliš nepomohli a Bůh, jak se jevilo, stále mlčel. 

Jobův příběh ukazuje, že jsou situace, které se nedají řešit žádnou zkratkou.

Přesto příběh ukazuje, že existuje naděje. Po dlouhých modlitbách, dotazování se a osobním hledání Job dochází do bodu, který bychom mohli nazvat smíření se s osudem. Je to vyjádřeno v následujícím monologu: „Jób na to Hospodinu odpověděl: ‚Uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr tobě není neproveditelný. Kdo smí nerozvážně zatemňovat úradek Boží? Ano, hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl. Jsou to věci pro mě příliš divuplné, které neznám. Rač mě vyslyšet a nech mě mluvit; budu se tě ptát a poučíš mě. Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem. Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu.‘“ (Jb 42,1–6)

Slova „uznávám, že všechno můžeš“ představují přímý protiklad otázky „proč to Bůh dopustil“. Přesto, že bychom raději uvítali jasnější a konkrétnější odpovědi, musíme se smířit s tím, že na této straně nebe je často nedostáváme. V těchto slovech je koncentrována důvěra v Boha, aniž abychom chápali, co a proč dělá. Jak vidno, takový postoj přináší uzdravení. Nejde jen tak o nějaké prohlášení, které z člověka může vypadnout, kdykoli si zamane. Job k tomuto postoji dochází po dlouhém a náročném zápase a vnitřní změna je provázena hlubokým pokáním. Nakonec vidíme, že jeho víra a poznání Boha jsou posunuty na zcela novou, vyšší úroveň („Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem.“). 

Jaký život na Joba čekal následně? Jsou ztráty, které mu již nikdo nenahradil, o své děti přišel, a s tím se nedá nic dělat. Na druhou stranu, Bůh se opět prokázal být dobrým a žehnajícím, a jak se zdá, Job obnovil své předchozí postavení, a daří se mu dokonce ještě lépe. 

Z příběhu si můžeme odnést, že život na nás občas zanechá šrámy – a někdy i pořádně hluboké. Taková situace však neznamená, že s námi Bůh skončil. Proto se nikdy nevzdávejme. I když nerozumíme tomu, proč právě nás potkala taková zkouška, základní premisou nám budiž přesvědčení, že to vše má nějaký svůj smysl. Přijde chvíle, kdy Bůh opět promluví a my z celé situace vyjdeme posíleni, s novým pohledem na život. 

Mnozí lidé okolo nás prochází a budou procházet různými formami zkoušek a utrpení. Jsou věci, které prostě „neodmodlíme“, musíme jimi projít. To vše patří do života každého jedince a každé církve. Pamatujme na to. Odkaz, který nám kniha Job zanechává, zní jednoduše: buďme lepšími manžely, manželkami a přáteli!