Když jsem dostal nabídku účastnit se velkého výjezdu českých křesťanských vedoucích, začaly se ve mně prát rozdílné emoce. Nejsem na to už moc starý? Zvládnu 24hodinové cestování? Nebude to stejné jako různé jiné konference? Ale co když to chce po mně Bůh?

Zkrátím to, nakonec jsem letěl. Bohu Otci jsem řekl, že se mu dávám cele k dispozici, aby udělal vše, co chce. A to taky udělal. 🙂

Hned na prvním setkání mi při chválách Bůh dal odpověď na otázky, které mě trápily přes tři čtvrtě roku. A mluvit nepřestal. Bylo to, jako kdyby Bůh otevřel novou kapitolu mého života, a já si skoro nestihl zapisovat všechny podněty a inspirace, kterými mě Duch svatý zásoboval. Sepsat vše by bylo na mnoho stránek, ale přesto se pokusím něco zmínit.

• Odvaha ke skutečným změnám: Před mnoha desítkami let byla australská církev zahleděná hodně do sebe, řešila mnoho zbytečných věcí a nerostla. Při návštěvě Jižní Koreje vedoucí prožili velký duchovní impulz, jehož výsledkem bylo nalezení duchovní odvahy velmi radikálně změnit fungování a zaměření církve. Výsledkem byl růst a vnitřní proměna církve. Hlavní změna se týkala porozumění, proč tu vlastně Církev je – pro záchranu ztracených a správný vztah k nim.

• Rychlost změn: Naše česká křesťanská kultura je často charakteristická tím, že o potřebných změnách diskutujeme tak dlouho, až už vlastně nejsou potřebné. V Austrálii pochopili, že je potřeba změny dělat rychle, odvážně a nekomplikovaně. To mě hodně oslovilo, protože odvaha a nadšení pro skutečné změny českému křesťanskému prostředí často chybí. Jsme podle mě příliš opatrní a skeptičtí.

• Jednota: Týmy vedoucích, které jsme měli možnost poznat, byly charakteristické tím, že k odvaze, víře a nadšení vždy přidaly jednotu a vzájemnou důvěru. Jinými slovy, táhly za jeden provaz. Bylo velmi osvěžující a inspirativní to zakoušet, protože v naší zemi se s něčím takovým často nepotkávám.

• Co znamená změna: Již mnohokrát jsem ve svém životě slyšel moudrost „Pokud děláš věci stále stejně a nemáš výsledek, musíš změnit způsob, jak je děláš“. V Austrálii tato moudrost dostala nový rozměr. Právě v kombinaci se zaměřením na ztracené, s odvahou udělat skutečné, a ne kosmetické změny, spolu s jednotou a rychlostí změn bylo zřejmé, že australští vedoucí tuto moudrost žijí. A tak velmi vážně promýšlím, po jakých změnách toužím, o jakých změnách se mnou mluví Bůh a které věci musím změnit, abych dosáhl výsledků.

A tak velmi vážně promýšlím, po jakých změnách toužím, o jakých změnách se mnou mluví Bůh a které věci musím změnit, abych dosáhl výsledků.

• Ženy v církvi: Vyrostl jsem v křesťanské kultuře, která učila, že rodina a domácnost je to biblické místo pro ženy. Za ty roky, co jsem křesťan, jsem toto učení opustil. Ale až v Austrálii jsem si uvědomil, že moje proměna myšlení musí být mnohem hlubší a komplexnější. Vidět, slyšet a zakusit službu žen jako národních vedoucích bylo osvěžující, provokující a proměňující. Bylo to, jako kdyby se ve mně dokončil obraz – Církev bez služby žen na všech úrovních není celistvá. Místo z Písma „Již není Žid ani Řek, již není otrok ani svobodný, již není muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“ (Ga 3,28) najednou pro mě dostalo ještě jiný význam. V Kristu se již neřeší lidmi vymyšlené rozdíly mezi lidmi, jelikož si všichni jsme ROVNI. A tak se těším ze služby a vedení žen, protože vidím, jak se sbory a církev pomalu stávají celistvými. A nejen to, chci podporovat a povzbuzovat ženy k tomu, aby se staly těmi, kterými mají v Kristu být. Věřím, že Bůh do služby a vedení povolává stejně ženy, jako i muže.

• Velká svoboda: Musím se přiznat, že mě opravdu fascinovala ta velká svoboda a spontánnost australských křesťanů. Neviděl jsem nic hraného, jen krásnou radost z toho, že patří Ježíši a že mu díky tomu mohou sloužit. Hodně to bylo cítit ve chválách, které vás vždy od první písně vtáhly do velké radosti před Bohem.

Je toho samozřejmě mnohem více, co by se dalo k duchovním a praktickým dojmům zmínit, ale třeba zase někdy jindy. Závěrem se nemohu nezmínit o fascinující australské fauně, flóře a oceánu, o papoušcích, ježurách, koalách, klokanech, hadech, obřích vlnách, které z vás málem úplně stáhnou plavky, o neznámých stromech… To mě jako přírodovědce fascinovalo také a určitě bych se tam ještě jednou moc rád vrátil, abych toho prozkoumal více.

Teď je ale mnohem důležitější, abychom vše, co do nás Bůh vložil, zrealizovali a naplnili jeho plán a záměr pro náš národ.