(rozhovor s prof. Pavlem Hoškem, Ph.D., o díle C. S. Lewise)

Na úvod by asi bylo dobré říct něco o vašich křesťanských začátcích. Naši čtenáři možná nebudou vědět, že jste absolventem naší biblické školy. 

Uvěřil jsem v roce 1992 na skupince AC v Jičíně. Krátce na to mi náš pastor doporučil školu v Kolíně, která se měla teprve otevřít. Jel jsem se do Kolína zeptat co a jak a V Zídkách se teprve dokončovaly stavební práce. Někdy v dubnu nebo v květnu jsem navštívil Rudolfa Bubika s dotazem, jak se přihlásit ke studiu, co nastudovat k přijímacím zkouškám. On mi na to řekl: „Bratře, jsi přijat.“ (smích) Poděkoval jsem, ale přece jen jsem se ještě na přijímací zkoušky dostavil. Nastoupil jsem do úplně prvního ročníku nebo studijní skupiny na LBA (Letniční biblická akademie, pozn. red.). Jednou z mých spolužaček byla Vierka, tehdy Chmelíková, a jak se posléze ukázalo, moje budoucí manželka, se kterou jsme od té doby šťastně spolu.

To je krásné! Byli jste jedni z prvních, co se dali dohromady na biblické škole v Kolíně!

Ano, ano. My jsme byli ta první parta, mezi moje milé spolužáky patřil Radek Smetana a Mirka, jeho žena, anebo Broňa Fojciková a Martin Huňát. My jsme tam vytvořili takovou silnou nastupující generaci. 🙂

A spousta z vás je stále nějak zapojena v církvi, což je krásné. Šel jste tam studovat, protože jste chtěl prohloubit své znalosti ohledně víry, nebo vás k tomu vedlo ještě něco jiného? 

Bylo to rok a půl po mém dramatickém obrácení. Pocházím z nevěřící rodiny a setkání s vírou, kterou mi zprostředkovali lidé ze zmiňované skupinky AC, pro mě bylo ohromně intenzivní. Bylo to něco, co jsem předtím v životě nezažil, a působilo to na mě velmi přesvědčivě. Byl jsem spíš intelektuál a tito lidé byli normální, obyčejní ­– možná proto to bylo pro mě tak silné. Když jsem uvěřil, uzrálo ve mně přesvědčení, že pokud se vydám touto cestou, pak na plný úvazek se vším všudy. Hned jsem se začal zajímat o to, kde bych se nějak mohl připravit na službu. Nevěděl jsem přesně, jaká služba to bude, modlil jsem se, zda to třeba není zahraniční misie. Ale vnitřně jsem směřoval ke službě na plný úvazek, a tím pádem se škola, která v Kolíně právě vznikala, jevila jako nejlepší možnost. 

Následné studium teologie pro vás tedy bylo přirozeným pokračováním naší školy? 

Abych řekl pravdu, nikdy jsem teologii jako takovou vlastně studovat nechtěl. Spíš jsem se snažil vzděláním získat prostředky k tomu, abych dokázal srozumitelně mluvit o tom, co se mi přihodilo – mluvit o víře s lidmi, kteří jsou mimo církev. Můj zájem byl od začátku spíš evangelizační než akademický. Když jsem se například bavil se svými spolužáky z gymnázia, kterým jsem se pokoušel vyprávět svoji zkušenost obrácení, měl jsem pocit, že na to nejsem úplně připravený, že se potřebuju více vzdělat, abych s nimi dokázal mluvit o víře způsobem, který jim dává smysl. 

Zlepšily se vaše rozhovory, když jste se potom dovzdělal? 🙂

Doufám, že ano, spíše bychom se ale měli zeptat jich. (smích) Ale je pravda, že se mi při rozhovorech s lidmi velmi osvědčilo vyjít z toho, co už znají. To znamená ze spisovatelů, hudebníků, kulturních hrdinů, které jim není potřeba představovat, protože je znají ze základky nebo je jinak oslovují. Připadá mi, že je to v naší zemi, kde je většina lidí úplně mimo kontakt s církví, důležité. Koneckonců to souvisí i s tím, proč se snažím věnovat spisovatelům, kteří mají nějaké duchovní východisko, ale přitom se jim dostalo velkého přijetí a odezvy i v úplně sekulárním prostředí. Velmi se mi osvědčuje bavit se s přáteli z gymnázia o Bohumilu Hrabalovi nebo Karlu Krylovi nebo J. R. R. Tolkienovi. Je to, řekl bych, nadějnější a zdá se mi to užitečnější, než kdybych začal jako dřív – citací veršů z Bible.

Rozumím. Tím se trošičku dotýkáte otázky, ke které směřuji. V uplynulých letech jste vydal u nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury několik knih o duchovních motivech v dílech Foglara, Setona, Lewise i Tolkiena. V tom spočívá jejich podobnost? Nebo proč právě tito čtyři autoři, co mají společného? 

No (smích), upřímně řečeno, důvod, proč jsem se věnoval právě těmto spisovatelům, je z velké části osobní. Hlavní společným jmenovatelem je, jak moc ovlivnili mě v mém vlastním duchovním hledání a zrání. Jelikož jsem k těmto a některým dalším spisovatelům měl opravdu silný vztah – a to ještě v době před obrácením, psal jsem tyto knihy kvůli tomu, že se mi zdálo, že pootevření duchovního rozměru díla těchto autorů může být velmi vhodným východiskem pro rozhovor s lidmi mimo církev. Musím říct, že se to docela potvrzuje. Nejenom že jsem napsal ty knížky, ale docela často jezdím na přednášky po vlastech českých, které jsou většinou organizovány místními křesťany pro veřejnost. Ty nejsou o náboženských tématech, ale třeba o Tolkienovi nebo o Foglarovi nebo skautingu, zkrátka o tématech, která ti lidé znají a aspoň část z nich k nim má kladný vztah. Takoví lidé si docela se zájmem přijdou poslechnout přednášku, která jim přiblíží duchovní rozměr toho, co už znají. A zdá se, že to docela funguje, protože na přednášky tohoto typu chodí dost lidí z necírkevního prostředí. 

Podstatnou část svých publikací věnujete C. S. Lewisovi. Co bylo tím prvním, co vás na jeho díle zaujalo, co vás vtáhlo do studia jeho díla?

S úžasem a překvapením jsem nad knížkami C. S. Lewise objevil rozměr krásy, která je bytostnou součástí křesťanství a o níž jsem nevěděl. Když jsem uvěřil, objevil jsem křesťanství jako pravdu. Určité části mého vlastního nitra ale zůstaly trochu stranou. Měl jsem za to, že hlavní je přijmout z Boží ruky pravdu takovou, jaká je. Nedlouho po konverzi jsem dostal do rukou knížky C. S. Lewise a najednou, jako bych se obrátil podruhé. Najednou se všechno rozehrálo tisíci barvami a mně k víře přibyl úplně nový rozměr: že z krásy toho, k čemu jsme jako křesťané zváni, se tají dech. Tohle jsem neznal, nepotkal jsem se s tím, měl jsem spíš sklony k odříkavému asketickému a smutnému křesťanství. Lewis ve mně tehdy otevřel hlubiny, o kterých jsem neměl tušení. Vděčím mu za nádheru křesťanství, ze které se tají dech a kterou on pro mě objevil. 

Něco podobného popisujete v publikaci Kouzlo vyprávění, která je z těch o Lewisovi moje nejoblíbenější, protože v ní sledujete proměňující moc příběhu a tzv. „křest fantazie“. Mohl byste pro naše čtenáře shrnout, jak se právě „křest fantazie“ vztahuje např. k Narnii? 

Myslím, že nejlepší je vyprávět příběh o tom, jak sám Lewis prožil „křest fantazie“, protože to je jeho vlastní, osobní zkušenost. Byl to nevěřící mládenec, který všelijak duchovně hledal, ale křesťanství se mu nezdálo pravděpodobnou volbou pro jeho vlastní životní směřování. Jednoho dne se však začetl do knížky Snílci George MacDonalda, skotského faráře. Lewis prožil nad touto knihou něco naprosto překvapujícího a dechberoucího; ponořil se do příběhů té knihy a něco se s ním stalo. Jako kdyby nějaká zvláštní záře nebo nějaká zvláštní kvalita, kterou objevil uvnitř těch příběhů, proměnila způsob, kterým vnímal svět kolem sebe. Lewis tomu říká „křest fantazie“. Říká, že naše fantazie někdy dokáže objevit i to, co náš rozum a naše vůle zatím nejsou připraveny přijmout. On, jako nevěřící člověk, fantazií zakusil kvalitu křesťanství – sám říká, že zakusil svatost – a tahle zkušenost už s ním zůstala, něco, co ho v průběhu četby okouzlilo, dál zůstalo otištěno v jeho srdci. K jeho obrácení došlo mnohem později, ve skutečnosti to bylo po dvanácti letech, ale když uvěřil a podíval se zpátky, mohl říct, že v jistém smyslu jeho obrácení ke křesťanství bylo dozrání zkušenosti, kterou nazývá křest fantazie a kterou zažil jako teenager. 

Pro mě je Lewisovo líčení jeho vlastní cesty k víře neobyčejně silné proto, že je nesmírně podobné mé vlastní zkušenosti.

Pro mě je Lewisovo líčení jeho vlastní cesty k víře neobyčejně silné proto, že je nesmírně podobné mé vlastní zkušenosti. Když jsem Lewise četl poprvé, už jsem sice křesťan byl, ale byl jsem smutný a naštvaný křesťan. Tu zkušenost, kterou bych i já označil jako křest fantazie, jsem zakusil jako něco nečekaného, a opravdu bych řekl skoro jako druhé obrácení. A bylo to díky Letopisům Narnie, díky tomu, že jsem se jako ta Lucinka ocitl v jiném světě. Téměř jako kdybych sám prošel skříní, jako kdyby ta otevřená kniha byla dveřmi té skříně, a tak jako se ona ocitla v tom zvláštním, úžasném světě, ve kterém potom zažívala s přáteli všelijaká dobrodružství, i já jsem udělal skoro úplně stejnou zkušenost s Letopisy Narnie.Jako by opravdu bylo možné v průběhu četby spolu s Lucinkou, Petrem, Edmundem a Zuzanou zažívat ta dobrodružství v příběhovém světě, do kterého Lewis své čtenáře zve. 

Řekl byste, že je to právě kvalita onoho „křtu fantazie“, která způsobuje, že knihy C. S. Lewise a J. R. R. Tolkiena oslovují tolik lidí, nebo je v tom ještě něco jiného? 

Já si myslím, že tajemství ohromné čtenářské odezvy jak C. S. Lewise, tak J. R. R. Tolkiena určitě bytostně souvisí s hloubkou jejich víry. Oba byli skutečně hluboce zbožní křesťané a z jejich rozhovorů víme, jak podstatný ten rozměr víry pro jejich vlastní uměleckou tvorbu byl. Celá desetiletí diskutovali o tom, jak se jejich víra vztahuje k jejich umělecké tvorbě, proto ta jedinečnost jejich působení určitě souvisí s duchovním rozměrem jejich vlastního života. Koneckonců Tolkien byl jedním z Lewisových duchovních otců, právě on ho na cestě ke konverzi doprovodil. Věřím, že oba pánové, každý trochu jiným způsobem, dostali ohromné obdarování shůry, ohromné hřivny od Pána Boha, které velmi příkladným způsobem rozhojnili a nezakopali do země. Dali to obdarování k dispozici Pánu Bohu, a tím skutečně změnili dějiny literatury. Proto se o nich děti učí, a to nejen na křesťanských základních školách.

Na obou autorech je zvláštní, že byli velkými fanoušky severské mytologie. Jak to, že považovali za možné ve svých příbězích mísit motivy této mytologie s motivy křesťanskými? Nedochází mezi těmito dvěma prameny inspirace ke konfliktu?

Lewis i Tolkien tuto otázku samozřejmě opakovaně dostávali a také o ní diskutovali. Obvykle odpovídali zhruba v tom smyslu, že jistě není možné dívat se na kulturní dědictví pohanství naivně a nekriticky, ale na druhou stranu poukazovali na to, že Pán Bůh přece i podle svědectví Písma nějakým způsobem působí v těch kulturách, ke kterým ještě neproniklo evangelium. Koneckonců, ti dávní pohané neměli na vybranou, evangelium ještě jaksi nebylo k dispozici, když žili v dobách před Kristovým narozením. A přece, jak nakonec i ze svědectví Písma víme, alespoň tu a tam se objeví zmínka, že Pán Bůh těm, kdo mají otevřená srdce a pokorně a upřímně hledají pravdu, dává alespoň dílčí poznání věčné pravdy, krásy a dobra. Tohle je myšlenka, kterou Lewis a Tolkien nevymysleli. Oba přednášeli středověkou křesťanskou literaturu, Lewis historii a Tolkien jazykovědu. Tento model křesťanského pohledu na dědictví antiky, předkřesťanské kultury znali jako víceméně samozřejmý předpoklad křesťanských spisovatelů středověku, které přednášeli. 

Jinými slovy, ve Skutcích ve 14. a v 17. kapitole apoštol Pavel říká, že se Pán Bůh nějak dával poznat i národům, které žily v době před Kristem, je tedy možné, pokud od nich máme nějaké písemné památky, že i v těch budeme nacházet paprsky věčné pravdy, krásy a dobra, jejichž původ je v nebi. Ano, to dobré, krásné a pravdivé, co najdeme v předkřesťanských kulturách, pochází od Stvořitele, který není od nikoho z nás daleko, jak říká apoštol Pavel ve Skutcích. Tohle je perspektiva, která jim umožnila dívat se na příběhy z doby před vznikem křesťanství s určitým rozlišováním, ale i uznáním jako na svědectví o lidském hledání pravdy, krásy a dobra, o lidském hledání Boha.

Napadá mě příměr, který používá už Augustin, když vysvětluje svým křesťanským současníkům, proč je dobré využít i moudrých a pravdivých myšlenek z doby před vznikem křesťanství. Augustin říká, že to je, jako když izraelité v dobách Mojžíšových dostali pokyn použít egyptské zlato, přetavit ho a vytvořit z něj nástroje a vybavení Hospodinova chrámu. Bylo to zlato z Egypta a poté, co ho přetavili, bylo z něj vybavení svatyně, kterou s sebou nosili Sinajskou pouští. Augustin říká, že s povděkem přijímá moudrost antických myslitelů jako egyptské zlato, které může přetavit a použít ke službě Hospodinu.

To je krásná myšlenka. Řekl byste, že Lewis a Tolkien vytvořili odkaz, na který lze navázat? 

Pevně věřím a doufám, že ano. Lewis a Tolkien chtěli především inspirovat křesťany k tomu, aby převzali štafetu a aby s vírou pokračovali v rozvíjení fantazie jako daru, který stejně jako rozum a vůli nelze považovat než za Boží dar – za součást vybavení, kterým nás lidi vybavil Stvořitel. Ale Lewis a Tolkien si zároveň byli vědomi toho, že křesťané bývají ve vztahu k fantazii opatrní a plaší, protože mají obavu z jejího zneužití nebo z toho, jak fantazii využívají někteří bezbožní umělci. Lewis a Tolkien se pokusili znovu získat fantazii pro službu Božímu království, abych tak řekl. Protože se jim zdálo, že křesťané, jako tolikrát v dějinách, když vidí, že se fantazie dá využít špatně, raději ji neužívají vůbec. A jelikož je možnost zneužití fantazie reálná, raději nic. Lewis s Tolkienem byli přesvědčeni, že to je politováníhodné nedorozumění, že to je zříkání se důležitého Božího daru a nástroje zvěstování pravdy a také zvěstování krásy pravdy, kterého když se křesťané zřeknou, pak už zůstává jenom to špatné používání fantazie. Oni chtěli znovu získat tento rozměr, tuto mohutnost lidského nitra, kterou jsme dostali od Stvořitele, do služeb Božího království. A proto ve svých spisech mimo jiné povzbuzují křesťany k tvořivosti. Nechtěli to udělat místo křesťanů, ne že místo všech ostatních křesťanů to udělají oni dva. Chtěli vyorat brázdu, aby se k nim co nejvíc dalších lidí přidalo. A samozřejmě, to se netýká jen literární tvořivosti, tvořivost má mnoho různých podob, vždyť mnoho umělců bylo inspirováno Lewisovým a Tolkienovým odkazem na poli výtvarného umění i na poli hudebním. A v tom myslím je ohromný potenciál – že se nejedná jen o velikost díla dvou géniů, ale o to, že oni mohou být otci zakladateli jakéhosi znovuobjevení fantazie, toho mocného nástroje v Božích rukou, jak zvěstovat nejenom pravdu, ale také krásu pravdy. 

Když křesťané vidí, že se fantazie dá využít špatně, raději ji neužívají vůbec.

Moc hezky řečeno. Z titulů, které jste vydal, je patrné, že se rád k C. S. Lewisovi vracíte. Je ještě nějaká oblast jeho díla, na kterou byste se chtěl zaměřit? Plánujete se mu ještě v budoucnu věnovat?

Přiznám se, že ačkoli jsem o Lewisovi napsal čtyři knížky, ani jednu jsem nepsal s tím, že po ní ještě bude nějaká další. (smích) Většinou mě vedle C. S. Lewise oslovilo ještě i něco jiného a přišlo mi, že by bylo krásné nabídnout čtenářům osobité svědectví C. S. Lewise ve vztahu k příběhu, ve vztahu k tomu, jak máme přemýšlet o nebi, ve vztahu k tajemství Božího bytí – často tomu bylo tak, že jsem u někoho jiného objevil ohromně silnou výpověď, která zněla jako citát z Lewise, a řekl jsem si: „Jejda, proč tam není poznámka pod čarou? Vždyť to zní jako parafráze toho, co říká Lewis!“ Napadlo mě to zkusit trochu víc ohledat, zmapovat, zajisté mimo jiné i proto, že Lewis je mým celoživotním duchovním učitelem. Já se k jeho knížkám vracím, jsou pro mě daleko víc než námět k mým textům. Lewis je prostě duchovní učitel, kterému jsem se naučil důvěřovat. Všechno, co jsem kdy o něm zjistil, aniž bych ho chtěl nějak idealizovat nebo z něho dělat světce, mě nesmírně přesvědčuje určitou ryzostí, lidskou a křesťanskou opravdovostí, která je myslím jedinečná. Žádnou konkrétní další knihu o C. S. Lewisovi v plánu nemám. Už jsem toho napsal dost, o Lewisovi možná až moc… Byl bych rád, kdyby to spíše víc lidí povzbudilo k tomu, aby Lewise četli. Aby četli jeho, ne, co říká Hošek o Lewisovi, ale co říká sám Lewis. Je skvělé, že ačkoli jsme velmi sekulární země, Lewisovy knihy se tady opravdu velmi dobře prodávají. Je to autor, který dokáže nějakým způsobem promlouvat k srdcím i myslím obyvatel této krásné země v srdci Evropy. 

To rozhodně. Děkuji Vám za rozhovor a přeji vše dobré při vaší práci na Božím díle! 

Ptala se Milana Faldynová