„…dokud nedospějeme všichni k jednotě víry a plného poznání Syna Božího, v dospělého muže, v míru postavy Kristovy plnosti, … že totiž máte odložit toho starého člověka, který žije podle dřívějšího způsobu života a hyne v klamných žádostech, obnovovat se duchem své mysli a obléknout toho nového člověka, který byl stvořen podle Boha ve spravedlnosti a svatosti pravdy.“ (Ef 4,13.22–24)

Film „Svět podle Prota“ z roku 2001 s Kevinem Spaceym v hlavní roli popisuje příběh člověka, jenž následkem prožitého traumatu začne sám sebe považovat za obyvatele vzdálené planety, který navštívil Zemi. O okolnostech vzniku této poruchy se divák dozví až v závěru, a tak po celou dobu sleduje příběh muže, který s přesvědčivou věrohodností vystupuje jako mimozemšťan ze vzdálené planety K-PAX. 

Když jsem v prosinci 2009 na tomto místě psal článek „O hledání identity“, zdaleka jsem netušil, jak se toto téma během následujících let stane aktuálním. Již nejde jen o „zoufalé hledání identity“, jak v článku píšu, neboť tato potřeba se často posouvá do roviny nejrůznějších lékařských diagnóz. Svět podle Prota se tak přiblížil realitě mnohem více, než se mi v čase psaní onoho článku mohlo zdát. 

Otázky hledání identity nesmíme zúžit jen na genderovou identitu, byť právě ta je nejpříznačnější a nejviditelnější. Jde spíše o výpověď generace, která hledá sama sebe. Souvisí nejen s naším nitrem, tedy za koho sami sebe považujeme, ale i s našimi vztahy, tedy kam patříme. O něčem takovém zpívá skupina Škwor v písni „Hledání identity“: „Koloběh života je danej / Párkrát se vyspíš a jsi starej / Stereotypy a starý hity / Učený byty, hledání identity / A napříč generacema jede to dál / Ptáš se mě, jakej tohle všechno smysl má.“ Toto hledání je tedy hluboce existenciální otázkou a nikdo z nás se jí nevyhne. 

Otázka identity není jen nějaká módní vlna, jde o potřebu, kterou má každý hluboko v sobě. Vzpomínám si, že když jsem byl malý, moje babička se mnou často listovala ve starých zažloutlých fotoalbech a vysvětlovala, kdo je kdo. Jde o vzpomínky, které se mi dodnes vybavují. Babička již nežije, ale v mé mysli představuje víc než jen milou šedovlasou paní. Ztotožňuji ji s celou tou řadou předků, k nimž sám také patřím. Když o mnoho let později moje sestřenice slavila šedesátku, sešli se všichni příbuzní a v rámci oslavy se na velkou tabuli kreslil rodinný strom. Znovu se mi vybavila babiččina fotoalba a uvědomil jsem si, jak je důležité někam patřit. 

Jak jsou vztahy pro utváření zdravé identity důležité, ukázalo období covidu. Na celé dva roky (s přestávkami) byli mladí lidé vyloučeni z osobních vztahů a odkázáni na obrazovku počítače. Nikoli náhodou právě v tomto období prudce vzrostl počet nejrůznějších psychických poruch. Globální experiment zvaný lockdown prokázal, jak jsme zranitelní – ovšem jinde, než většina lidí čekala. Dopady na duši se ukázaly horší než samotná nemoc. 

Zdá se, že otázka identity jedince bude důležitou společenskou otázkou ještě pár let. Genderová revoluce se nezastavila jen u vzrůstajícího počtu pohlaví, někteří mladí lidé se začínají identifikovat se zvířaty nebo kosmickými objekty. Jde o problém zaznamenaný například na některých britských školách, kde si s ním zatím nevědí moc rady. „Svět podle Prota“ začíná být reálně mezi námi. 

Řešení problému není jednoduché. Společnost, která se odcizila svým kořenům, má to nejhorší teprve před sebou. Naproti tomu věřím, že církev je tím nejlepším místem, kde mohou být lidé vedeni ke zralosti. Nemyslím tím automaticky každou církev. Příliš často se setkávám s bigotností a rigiditou do té míry, že takovéto „křesťanství“ není řešením, ale diagnózou. Mám na mysli církev, která je plná Krista a v níž lidé žijí v láskyplných vztazích. 

Společnost, která se odcizila svým kořenům, má to nejhorší teprve před sebou.

Zcela konkrétně: dospívající lidé potřebují mluvit o svých pocitech. Kde jinde, než v církvi se zdravým vedením mohou nalézt tento prostor? Aby člověk překonal úskalí dospívání a dokázal se vyrovnat se současným identitárním chaosem, potřebuje nejen bezpečné prostředí, ale rovněž zdravou zpětnou vazbu a také přiměřené hranice. Potřebuje zdravé vyučování, osobní vzory a v neposlední řadě i Boží působení. Církev je totiž více než terapeutická skupina: má být Božím domem, tělem Kristovým. 

Aby se církev takovou stala, musí začít u zdroje, totiž studovat osobu samotného Ježíše. Když se dívám na Ježíšův život, vnímám, že právě zřetelné vědomí vlastní identity bylo jeho silnou stránkou: věděl, kým je i kým není, znal své poslání. Znalost vlastní identity měla kořeny v hluboké a praktické znalosti Písma, na které se ustavičně odkazoval, stejně jako ve vztahu s jeho Otcem v nebi. Pozadí celé jeho mise tvořily noci probděné na modlitbě, během kterých hledal jistotu a čerpal duchovní sílu. Vrcholným prohlášením ohledně identity jsou slova: „Já a Otec jsme jedno.“ (J 10,30)

Boj o zdravou identitu není snadný zápas. Jak ukazují současné zkušenosti, nevyhýbá se ani dětem z křesťanských rodin. Není tu snadná rada, jak obstát. Rozhodně problém nemůžeme smést ze stolu frázemi typu „musíš se více modlit.“ Přístup musí být mnohem komplexnější.

Ukazuje se rovněž, že nejzranitelnější je právě mladá generace, i když starším se tyto boje také nevyhýbají. Ani příčina není jen jedna. Jde o výslednici více vlivů, trendů a skutečností. Ke zmíněnému popírání civilizačních kořenů (křesťanské tradice) můžeme přidat často nefunkční rodiny, současný trend života na sociálních sítích a v neposlední řadě i životní prostředí. Vše je umocněno obdobím covidu, který společnost uvrhl do izolace s přestávkami na dva roky. Rovněž nesmíme zapomínat na sociální tlaky. Někteří odborníci o nejrůznějších současných poruchách mluví jako o „sociální nákaze“. To znamená, že člověk snáze podléhá tomu, o čem se hodně mluví. Mít svého psychoterapeuta se stává normou. 

V úvodním biblickém textu čteme o tom, že máme růst do podoby Krista, který představuje zdravé lidství. Tento proces se uskutečňuje skrze neustálou obnovu mysli. To představuje základ strategie, kterou by si měl každý křesťan osvojit. Je jedno, jestli čteme papírovou Bibli nebo tu na displeji svého mobilu, zda používáme čtecí plány z YouVersion nebo čteme Bibli po jednotlivých knihách, důležité je zabývat se v mysli Božím slovem. 

Vyhlížím církev plnou Boží přítomnosti. Církev, ve které se láska stala nejvyšším principem. Církev, ve které lidská slabost ve střetu s Boží mocí vytváří nový obraz člověka. Církev, která bude přitažlivá už jen tím, že existuje.