V knize Pátrání po církvi se kdysi první ředitel ETS Miloslav Jech snažil vystopovat v dějinách církve její životodárné a smrtonosné tendence. Smrtonosnou tendenci vidí v pouhém provozování církve. Životodárný je podle autora zápas o církev – neustálé hledání a navracení věcí k podstatě.

Jak být všichni skutečnými učedníky Krista – to je náš nejtěžší zápas. Tam, kde ten zápas skončí, církev začíná umírat a zůstane jen „provoz“ (byť často skvěle fungující).

***

Uvěřil jsem během probuzení v devadesátých letech a mnoho těch, kteří s námi začínali, už nejsou křesťané. Lidí, kteří byli někdy součástí našeho sboru, bylo minimálně 150, ale zůstalo okolo 70. Někteří od Boha odpadli. Ale ani nám, kteří zůstáváme, se úplně nedaří naplňovat ideály učednictví, které vidíme v Písmu. Čím to je, že nedokážeme překonat ten stereotyp církve soustředěné hlavně kolem nedělních shromáždění? Roky jsem si kladl otázku, zda to není nějak přímo v DNA našeho typu křesťanství? Dobrá rostlina a dobré ovoce vyroste jen z dobrého semene (z dobré DNA). Zjevně nejvíce záleží na tom semeni, které lidé přijmou na samém začátku. Tou hlavní DNA křesťanského života je jistě samo evangelium.

Co není evangelium

Z historického hlediska bývá jádrem našeho poselství dobrá zpráva o spáse z milosti, určená katolíkům 16. století. Když to zjednoduším – reformaci odstartovalo 95 Lutherových tezí proti odpustkům. I celý následný teologický konflikt se rozvíjel kolem otázky ospravedlnění a dostatečnosti Kristovy oběti. Pro lidi z katolické Evropy to byla jistě dobrá zpráva. Ale i když je to pravda, není to ta dobrá zpráva, pro kterou pisatelé Bible použili slovo evangelium. Žel dodnes v různých obměnách přinášíme lidem dobrou zprávu reformace a myslíme, že tím zvěstujeme evangelium.

Co je evangelium

Jako člověk, který často kázal na ulicích, jsem ve své době začal studovat knihu Skutků s otázkou, co kázali apoštolové? Byl jsem zaskočen tím, že jejich evangelium bylo jiné než to naše!

První kázání evangelia ve Sk 2,36 uzavírá Petr: „Ať tedy všechen dům Izraele s jistotou ví, že Bůh učinil toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali, i Pánem i Mesiášem.“ Totéž říká Pavel jinými slovy na pohanském Areopagu. Aby Řekům přiblížil židovského Mesiáše, zvěstuje jim vzkříšeného muže, kterého Bůh ustanovil za soudce světa. Což přesně odpovídá hlavnímu důvodu sepsání čtyř evangelií: „abyste uvěřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu.“ (J 20,30)

První učedníci hlásali ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše jako Bohem předpovězeného a ustanoveného Pána, který vystoupil na nebesa a usedl na trůn. K označení takovéto zprávy využili tehdy nesmírně vhodné řecké slovo „evangelium“, kterým se označovaly zcela mimořádné zprávy, jako například nástup nového císaře.

Z toho jasně plyne nejen to, co je jádrem novozákonního evangelia, ale i to, kým jsme my křesťané – list Efeským 1,22 říká, že Bůh dal Krista „za hlavu nade vším církvi“. Jsme ten zvláštní lid na zemi, který už v současném věku uznává Ježíše jakožto Krista.

Pavlovo evangelium

Když Pavel v listu Římanům vysvětluje, co je jeho evangeliem, vidíme totéž: „Boží evangelium, které Bůh předem zaslíbil skrze své proroky ve svatých Písmech, evangelium o jeho Synu, jenž povstal podle těla z potomstva Davidova a podle Ducha svatosti byl vzkříšením z mrtvých ustanoven za Syna Božího v moci.“ (Ř 1,1–4)

Co říkáme lidem my?

Odpovídající reakce na původní evangelium

Pavel pokračuje, že posláním tohoto evangelia je vzbudit „poslušnost víry pro jeho jméno mezi všemi národy“ (Ř 1,5). Ze zvěsti o novém Panovníkovi automaticky vyrůstá nová loajalita – poddání se, poslušnost, hledání jeho vůle – to je učednictví.

V tzv. Velkém poslání (Mt 28,16–20) Ježíš po vzkříšení říká učedníkům, že právě mu byla dána veškerá moc na nebi i na zemi. A pokračuje: „Čiňte mi učedníky ze všech národů, křtíce je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učíce je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal.“

Cílem Velkého poslání nejsou počty získaných – ale lidé, kteří „zachovávali všechno, co Pán přikázal“.

Prakticky to znamená vzít třeba Kázání na hoře a nemít žádné „ale“.

Jak je to se spásou?

Ve známém verši Ř 10,9 se říká: „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána (ř. Kyrios Iésús), s vírou v srdci, že je vzkříšený, budeš spasen.“ Dá se to chápat tak, že Král zajistil svým lidem spasení. Spása jde až v závěsu za evangeliem o Ježíši Kristu.

Zcela hypoteticky by bylo správné na evangelium o Bohem ustanoveném Pánu zareagovat, i kdybychom nevěděli o naději spasení, už jen proto, kým Ježíš je.

Stali bychom se učedníky Ježíše, i kdyby z toho žádný posmrtný profit neplynul?

***

Pokud budeme nabízet spásu (nebo cokoli jiného) bez zvěstování Krista, získáme do církve lidi, u kterých není jisté, zda budou chtít někdy reagovat na biblické evangelium Království, a mnozí se jen stanou součástí „církevního provozu“.

Roubujeme učednictví na nesprávné poselství a trápíme se, že nám to nejde. Pokud však už na počátku zasejeme apoštolské evangelium o Kristu, uvedeme tím lidi přímo na cestu učednictví.

Evangelium o Ježíši, který je Kristem, je trochu delší příběh. Začíná v knize Genesis, u Bábelské věže, v Abrahamově rodině, pokračuje dějinami přes krále Davida, různá proroctví k první větě Nového zákona (viz Mt 1,1), vrcholí příběhem Ježíše z Nazaretu a končí na nebeském trůnu. V poslední době docela často zjišťuji, že původní evangelium lidi zajímá a že mu rozumí a najdou si čas.

(ze semináře, zkráceno, upraveno)