„Až uslyšíte válečný hluk a zprávy o válkách, hleďte, abyste se nestrachovali. Musí to přijít, ale to ještě nebude konec.“ (Mt 24,6 B21)

Drazí čtenáři,

myslím si, že když učedníci z Ježíšových úst slyšeli tato slova, moc potěšeni nebyli. Všichni si přáli, aby přišel Mesiáš a s ním i konec všech těchto trápení, a Ježíš, jak se zdálo – tyto naděje splňoval. Najednou říká, že konec hned tak nepřijde. A dokonce, že války musí být. To neznělo jako dobrá zpráva. 

Rozhovor se odehrál ve chvíli, kdy učedníci Ježíšovi ukazovali nádheru chrámového komplexu. Celý chrám byl velkolepou stavbou (stavěl se více než 80 let, a dokonce se asi 1000 kněží muselo z rituálních důvodů naučit zedničině). Není divu, že Židé na něj byli patřičně hrdí. Proč Ježíš najednou mluví o jeho zničení, o válkách a dalších hrůzách? 

„Války musí být.“ Toto číslo časopisu vychází v době, kdy válečný konflikt na Ukrajině dosahuje jednoho roku trvání. Přestože tomu okolnosti nasvědčovaly, většina lidí nevěřila, že Rusové zaútočí. Většina lidí podlehla klamu, když si myslela, že se to nemůže stát. Lidé v Evropě (Amerika byla jiného názoru) se domnívali, že válka je něco, co do dnešního světa tak nějak už nepatří. Domnívali se, že svět se již poučil, že státy, které disponují jadernými zbraněmi, se budou chovat zodpovědně. 

Svět se mýlil. Jako bychom zapomněli, že válečné konflikty, větší nebo menší, probíhají na světě kontinuálně. V Chorvatsku, kam tolik Čechů jezdí každoročně na dovolenou, jsou stále ještě nevyklizená minová pole jako důsledek války z počátku devadesátých let. Podle dostupných zdrojů v 21. století proběhlo a stále probíhá nejméně 50 válečných konfliktů, což je zhruba stejně jako za stejné období ve 20. století. Není tajemstvím, že v řadě z nich je zapojeno právě Rusko. 

Konflikt na Ukrajině je jiný než všechny ostatní boje. Především proto, že je tak blízko nás a lidé v naší zemi se poprvé po dlouhé době cítí sami ohroženi. Také z médií a od politiků často slýcháváme věty typu „je to i naše válka“ či „Ukrajinci bojují a trpí za nás“ a podobně. Nejsou to jen prázdné fráze, o tendenci k rozpínavosti Ruska víme své. 

Od prvních dnů konfliktu, kdy začaly proudit tisíce uprchlíků i do naší země, jsme s válkou propojeni. Ukrajinci nejsou exotičtí cizinci, známe je dobře, žili tu už před konfliktem. Zvykli jsme si slýchat ukrajinský akcent u prodavaček, kadeřnic, dokonce i lékařů. Ukrajinci jsou členy našich sborů. Nyní se jejich počet znásobil a z jejich tváří a z jejich příběhů vnímáme něco, co jsme u žádné jiné války nezažili. Je to opravdu i naše válka.

Přes to všechno konflikt musíme vnímat v širším kontextu. Ono se ve světě pořád něco děje, ale že je něco v nepořádku, jsme si začali uvědomovat na počátku období covidu. Všichni jsme cítili, že pandemie, která zasáhla doslova celou planetu (a různá ochranná opatření převrátila životy všech lidí), je opravdu „událost století“. Spekulovalo se, jak bude vypadat život, až skončí. 

Své vykonal i rozruch okolo očkování, není divu, že vystresovaná společnost snadno podléhala různým konspiračním teoriím. Tato témata rozdělovala společnost i církev, uvědomili jsme si, jak jsme křehcí a zranitelní. Samozřejmě je třeba uvést i to dobré, co krize přinesla: společnost bude příště lépe připravena reagovat na podobné události, lékařská věda pokročila, církev se naučila pracovat v internetovém prostoru. 

Do této situace přichází válka a s ní ekonomické otřesy (nemyslím si však, že válka je jediným důvodem růstu cen). Když jsme se v roce 2019 na radě církve zabývali prorockým slovem od jednoho z našich pastorů, které začínalo slovy „Přiblížil se čas, kdy zlomím hůl chleba lidu této země. Následně tím budou otřeseny i všechny další falešné hodnoty, které si lidé vytvořili a na něž spoléhají“, nikdo tomu moc nechtěl věřit. Je to způsobeno tím, že pokud se daří dobře, naše jistoty nám připadají neotřesitelné. Asi jako učedníkům chrámový komplex. 

Když pročítáme 24. kapitolu Matoušova evangelia, která tvoří kontext Ježíšova výroku o válkách, vnímáme, že předpověď přicházejících událostí je více negativní než pozitivní. Ježíš mohl předpovídat vědecké objevy, pokrok lékařské vědy, boj za lidská práva a rovnoprávnost. Přesto považoval za důležitější připravit církev na to negativní. Je to tím, že na dobré zprávy si snadno a rychle zvykneme, ale když se stane něco zlého, zpracováváme to hůře. Proto je důležité očekávat spíše to těžké než se snažit to jakkoli popírat. 

Pozitivní zprávy v celé kapitole jsou vlastně jen dvě: (1) věrní budou zachráněni a (2) Ježíš na konci dějin přijde. Nicméně celá Ježíšova promluva legitimizuje otázky ohledně eschatologie. Není špatné se ptát kdy a jak, dbáme-li současně na varování a nepodlehneme-li různým falešným prorokům či sklonům věci příliš detailně propočítávat. Druhý Ježíšův příchod je jedním ze stěžejních témat Bible. 

Dějiny světa jsou mnohem delší než 40 let, což je zhruba průměrný věk obyvatele ČR.

Dějiny světa jsou mnohem delší než 40 let, což je zhruba průměrný věk obyvatele ČR. Zde vzniká problém: pohled na svět si utváříme na základě své vlastní zkušenosti. Nikdo z této generace nezažil válku, hladomor či ničivé zemětřesení. Pronásledování pro svou víru zažili jen někteří. A naslouchat seniorům, že jejich zkušenost je jiná – to nebývá v módě. Proto je společnost tak rozhozena, když se něco z toho děje. Přitom dějiny světa – to jsou války, katastrofy, epidemie i pronásledování. Z toho důvodu Ježíšův obraz ohledně vývoje následných událostí není pesimistický, ale realistický. 

Nicméně válka ještě neskončila, a to je potřeba vzít jako fakt. Rovněž nevíme, jak dlouho bude trvat ekonomická krize. Ovšem to, co bychom měli vědět, je, jak se v takové situaci má chovat církev. Za prvé si myslím, že Ježíš církev na podobné věci připravoval slovy: „Nebojte se“. To je hlavní poselství textu i celé kapitoly. 

Dále je důležité, aby církev byla silou, která do společnosti vnáší perspektivu naděje. Na Ukrajině nevěřící lidé poznávají, že křesťané nejsou nějakou „sektou“, když vidí, že církev pomáhá tam, kde je třeba. Jsem vděčný i za naši církev, jsem hrdý na to, kolik pomoci jsme mohli poskytnout. Ať šlo o finance, nebo o přímou pomoc uprchlíkům, lidé z našich sborů odvedli kus práce. Jsem vděčný i za náš národ, který patří mezi státy s největším počtem uprchlíků vzhledem k velikosti populace. 

Ještě není všemu konec. Proto „hleďte, abyste se nestrachovali.“