Pro křesťany válka – svatá, spravedlivá, nebo raději úplně žádná?

„Pro ty, kteří mají svobodnou volbu a jejichž jmění není ohroženo, je válka největším z bláznovství.“ (Periklés)

Nadpis článku je trochu zavádějící, protože všichni bychom raději, kdyby válka nebyla žádná. Ale toho se dočkáme až poté, co nebe znovu sestoupí na zem a Boží mír zavládne po příchodu Krista. Do té doby války prostě budou. 

Křesťané nikdy nedospěli ke shodě v tom, jak se eticky k válce postavit. Na rozdíl třeba od učení o Trojici. Prvních několik století byli pacifisty nejen proto, že brali vážně Ježíšova slova o tom, že ti, kdo se chápou meče, mečem zajdou, a že jeho království není z tohoto světa. Ale také proto, že sloužit v římské armádě bylo nemyslitelné pro křesťany z židů – jejich pokušením byla spíše revoluce a svržení římské nadvlády nad Izraelem. V tomto kontextu je také podle Scota McKnighta třeba číst Pavlovy instrukce římským křesťanům (Ř 13,1–7) o tom, že mají platit daně a podřizovat se vládě, která po právu nese meč. Křesťané z židů, kteří se pro krátkém vyhnání z Říma vrací zpět, jsou nově totiž povinni platit daně, což pro mnohé z nich znamená kolaboraci s okupantskou mocností, která je také pod nadvládou Bohu nepřátelských duchovních bytostí. Tím se placení daní rovnalo téměř modloslužbě a služba v římské armádě byla nemyslitelná.

Pavel ale říká, že existuje něco jako vláda, která není součástí židovského státu, která nese meč – je ozbrojená a legitimní (pochází od Boha), ale zároveň slouží Bohu potud, pokud naplňuje jeho vůli. Nicméně to neznamená, že si vláda může nárokovat status Božího zástupce na zemi. Jeruzalémský chrám, místo setkávání Boha s lidmi a součást systému uctívání v židovském království, byl nahrazen chrámem Kristova těla – církve. Církve, která je celosvětová, mnohonárodnostní a mnohojazyčná. Nový zákon nikde nedává instrukce k tomu, abychom vytvořili království zde na zemi, které bude plně křesťanské, a tím také bude prodlouženou Boží rukou na zemi. Naopak, církev je postavena do světa, kde se praktický křesťanský život setkává s realitou padlého světa, odlišných politických režimů a jiných náboženství, která jsou zatkána do tkaniny celé společnosti. 

Proto i k tématu války na Ukrajině je třeba přistoupit s odstupem, bez ohledu na to, kterou „politickou“ pozici jako křesťané zastáváme. Protože jsou křesťané, kteří s přesvědčením zastávají politiku zcela opačnou. To téma v posledním roce rozeštvalo i dlouholetá přátelství. Proto, i když mám zcela vyhraněný názor na to, co se na Ukrajině děje, nemám ve svém svědomí jakoukoli lítost ani se necítím obviňována Duchem svatým za praktické kroky, které v této věci dělám, mám stále respekt vůči bratrům a sestrám, kteří se mnou nesouhlasí, a pokud dostanu prostor k umírněné diskusi, pokusím se jejich názor změnit. Ale není to otázka, kvůli které bych chtěla odmítat s někým jíst u jednoho stolu nebo chodit do jednoho sboru.

Tři přístupy k válce

Historicky křesťané přistupovali k válce ze tří různých pozic – absolutního pacifismu, spravedlivé války a svaté války.

Svatá válka

Pozice svaté války je nejproblematičtější ze všech tří pozic, protože předpokládá, že vedená válka je v zájmu Boha a jeho plánů na zemi. Podíváme-li se do biblických textů, pak poslední svaté války vidíme ve chvíli, kdy je Boží záměr zjevován izraelským a judským prorokům a válka je vedena vůdci Izraele – soudci a později králi. 

Historicky si „křesťanští“ vládci a národy nárokovali roli nového Jeruzaléma, případně Říma. Středověcí evropští císaři a papežové. Britští křesťané v imperiálních dobách. Moderní americký křesťanský nacionalismus také v některých polohách takové myšlení připomíná. Proč je to prakticky problematické? Vzpomeňme na historickou stopu, kterou za sebou nechaly křížové výpravy, „náboženské války“ po reformaci v Evropě nebo, v extrémním případě, rwandská genocida, kdy strana provádějící genocidu přirovnávala Tutsie k Amorejcům, které ve Starém zákoně Bůh nařídil vyhladit. Je to ale špatný výklad Písma.

Ptáme-li se, kdo si ve válce na Ukrajině nárokuje Boží pomoc, pak je to jednoznačně Rusko. Ruský nacionalismus v současné variantě, napojený na ortodoxní církev, skutečně formuluje cíle války náboženskou rétorikou, ve které je ukrajinské území svatou zemí. Je to také důsledek teologie, ve které Moskva historicky nahradila jak Konstantinopol, tak Řím. Už ne jako pohanskou mocnost, ale jako sídlo Božích zástupců na zemi. Jako třetí Řím, po kterém už další nebude. (Moskva se chápala jako následovník východní církve, která s dobytím Konstantinopole zanikla. Viděla se i jako ochránce pravého křesťanství před pohanskou severní Evropou a katolickou Polsko-Litevskou unií, kterou také vnímala jako pohanskou.)

Jsem celkem na pochybách, jestli existuje v České republice křesťan, který by pohlížel na území Ukrajiny jako na svatou půdu a ruské válečné cíle považoval za způsob, jak přiblížit Boží království na zemi. A pokud by to měl být způsob, jak se postavit zkaženému Západu, znovu bych se odkázala na předchozí tvrzení, že žádný národ na sobě nenese punc Božího souhlasu a sada ruských zkažeností je jen jiná než ta naše.

Jsem celkem na pochybách, jestli existuje v České republice křesťan, který by pohlížel na území Ukrajiny jako na svatou půdu a ruské válečné cíle považoval za způsob, jak přiblížit Boží království na zemi.

Spravedlivá válka

Od sv. Augustina po současnost diskutovali křesťanští teologové o otázce vedení války a nemalá část jich setrvávala na pozici, které říkáme „teorie spravedlivé války“. Podle ní je válka sice nežádoucí, ale někdy nevyhnutelná. Nicméně je to něco, co by se mělo omezit na skutečně nejnutnější případy, a vést by se měla takovým způsobem, aby byly minimální oběti na životech civilistů. Měla by být vedena nikoli z touhy po majetku nebo po pomstě, ale ve jménu lásky k druhým, vyhlášena legitimní autoritou a pro napravování spáchaného zla. Takový křesťanský voják nesmí nenávidět nepřítele, i když ho musí někdy i zabít. Ochrana jiného (slabších, žen, dětí) je v tomto případě úkolem a posláním.

V každém případě je prakticky rozhodně snazší udržet tento postoj než postoj svaté války. Spravedlivá válka je totiž teologická pozice, která se dlouhým časovým vývojem propsala do současného mezinárodního práva. Mnohé pozice, které současné mezinárodní právo zastává, jsou výsledkem nikoli jen čistě politických debat, ale i výkladů Bible. To neznamená, že řád samotný je svatý. Ale je bezpochyby funkční, přes problémy, které v něm jsou. Pokud je dodržován, pak funguje na principech suverénní rovnosti, kde uvnitř je řád určován vládou a navenek právní rovností se všemi ostatními státy. To je důvod, proč se v současném světě státy zavázaly k tomu, že vyloučí válku ze svého repertoáru – podle Charty OSN je válku možné vést jen tehdy, pokud se jedná o sebeobranu, což obvykle býval postoj většiny křesťanských teologů a všech mezinárodních právníků. 

V tomto ohledu je současná situace jednoznačná. Ukrajina se brání invazi cizího státu na své území. Samotné Rusko smluvně uznalo existenci Ukrajiny v hranicích, které zahrnovaly jak Krym, tak současný Donbas a Luhansk. Ostatní státy Ukrajinu uznaly jako právní entitu v mezinárodním systému. Ruská tvrzení o neexistenci či umělé existenci Ukrajiny jsou z hlediska současného stavu vlastně naprosto irelevantní. Překročením hranic narušilo Rusko ukrajinskou suverenitu, a tím jí zavdalo důvod se bránit.

Na druhou stranu ruské tvrzení o tom, že vede preventivní válku proti NATO a chrání rusky mluvící menšiny na Ukrajině, je z hlediska mezinárodního práva vnímáno jako sporné. Neexistuje dostatek důkazů o tom, že by na Ukrajině probíhala genocida. Mezinárodní pozorovatelské mise OBSE na Donbasu od roku 2014 nic takového nezaznamenaly – to jsou zprávy, které musely být podepsány i ruským pozorovatelem. A snaha prezentovat válku jako preventivní válku proti NATO je vyloženě nesmyslná. Už proto, že Ukrajina není součástí NATO a ještě dlouhá léta, či dokonce desetiletí by se součástí nestala. 

Pacifismus

Nabízí se také cesta pacifismu, naprostého vzdání se násilí. Tento postoj je křesťanskému myšlení v mnohém vlastní, mnozí k němu dospějí při čtení Písma. Existovala křesťanská společenství, která za tento principiální postoj také platila cenu. Mám na mysli ty, kteří v USA odmítli narukovat do první světové války a čelili trestním postihům a hanbě, protože byli obviňováni ze zbabělosti. Pokud je to postoj, který přijmeme s plným vědomím, pak musíme být připraveni za něj platit. Našli bychom i příklady z naší komunistické minulosti nebo z druhé světové války, kdy křesťané trpěli nebo se stěhovali za hranice, aby nemuseli zabít jiné, případně bojovat za režim, který vnímali jako nespravedlivý. Ale to je cesta, kterou se můžeme vydat jako jednotlivci, ne jako politické jednotky. I pokud se jedinec vydá cestou nenásilí, on sám násilí nespáchá, ale přijímá, že násilí bude pácháno na jeho rodině. No, a stát, který se nebude bránit, pak přestane existovat. 

Ať už zaujmeme kteroukoliv ze tří pozic, nenechme se oklamat dobře a duchovně znějícími řečmi o míru. O ukončení válek toho víme dost na to, aby bylo možné říct, že mír, který vydrží nejdéle, je nejprve dobyt a hájen zbraněmi. Příměří vynucené aktéry zvenčí obvykle nevydrží moc dlouho, protože dává čas na to, aby se prohrávající strana vzpamatovala a znovu vyzbrojila a aby se nenávist a nepřátelství upevňovaly. Takové konflikty obvykle znovu vzplanou. Není pravda, že špatný mír je lepší než válka. Špatný mír vede zpravidla k další válce v horizontu několika měsíců či let.

Žádný český křesťan nečelí otázce, zda narukovat do války. V tom to máme jednodušší oproti křesťanům ruským nebo ukrajinským. Bible nám také nedává jednoznačný návod, jak přesně postupovat. Proto čerpejme ze zdrojů, které máme – Duch svatý, zdravý rozum a společenství, ve kterém se nacházíme. 

Mgr. Kateřina Fridrichová, Ph.D.

BICF Brno

Odborná asistentka na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií

Také by vás mohlo zajímat