Když uslyším slovo Ukrajina, moji mysl vždy zaplaví množství vzpomínek a příběhů, vidím tváře lidí, které znám a za které se modlím. I mé srdce se zapojí a já cítím lásku, bolest a zároveň očekávám Boží plány pro tuto zemi a její obyvatele.

Na Ukrajinu jezdím již více než 25 let. Nejprve jsem byl součástí týmu učitelů a pastorů, kteří vyučovali na Týdenní biblické škole ve městě Kryvyj Rih (východní Ukrajina). Později jsme s Jirkou Hanákem navázali velmi blízký vztah s mladým pastorem Konstantinem Melnikem, který převzal malý sbor v centru Kryvého Rihu. On, jeho manželka Danuta a obě dcery se staly naší rodinou. Naše přátelství rostlo, my se snažili různými projekty podporovat práci a růst Kosťova sboru a vše směřovalo ke skvělým výsledkům. 

V prosinci 2021 byli Kosťa s Danutou v našem sboru a ukazovali fotografie nádherné budovy, kterou jako sbor koupili. Radovali jsme se z opravdu velké a fungující práce s mládeží a z přílivu mladých rodin, které chtěly být součástí Kosťova sboru. Tehdy jsme si řekli, že naše podpora a přátelství přinesly nádherné ovoce.

Jenže přišel 24. únor a my se probudili do hrůzné reality. Nevěřícně jsme četli zprávy na internetu a s pláčem pročítali zprávy na Messengeru od Kosti a Danuty. Bylo to jako zlý sen, ze kterého jsme se nemohli probudit. Když jsme se potom s nimi spojili přes videohovor, jen nám tekly slzy. Nikdy nezapomenu na bolest v očích Kosti a Danuty. Jejich svět byl najednou vzhůru nohama. Krátce před invazí ruských vojsk jejich dvě dcery s manžely prožily, že mají odletět do USA, což se jim přes Mexiko také povedlo. Byl to malý zázrak a díky němu se Kosťovi a Danutě hodně ulevilo.

Jednoho dne nám Kosťa zavolal, jestli bychom byli schopní a ochotní přijmout maminky s dětmi z jeho sboru. Samozřejmě jsme souhlasili, a tak začalo velké dobrodružství exodu skupiny 70 ukrajinských maminek a jejich dětí. Rozdělili jsme si je po celém našem Regionálním sboru a snažili se pro ně vytvořit náhradní rodinu. Jsem hrdý na celý sbor, že jsme se i přes velké osobní oběti o všechny postarali a někde ještě i starají.

Pro mě osobně byla jedním z nejsilnějších zážitků cesta s Jirkou Hanákem do Kryvého Rihu. Bylo to úplně poprvé, co jsem se bál někam jet a zároveň jsem věděl, že mám. Místo kufru jsem si nabalil krosnu, abych byl mobilní a v případě ruského útoku mohl někam utéct. 🙂 Roman Povala nás 3. 11. ráno zavezl na ukrajinskou hranici, kde si nás vyzvedl Kosťa. Vítání bylo velmi emotivní a bylo cítit, že jsou s Danutou (ta se po osmi měsících vrátila z Valmezu za Kosťou) moc rádi, že se osobně vidíme. Následovala dvouhodinová cesta do města, kde jsme přespali, a 4. 11. jsme vyrazili na cestu dlouhou 900 km.

Pár dojmů z Ukrajiny:

• Okna v Kosťově bytě byla zevnitř přelepená širokou izolepou, aby v případě výbuchu létající střepy nezabily lidi uvnitř (myslím si ale, že by to moc nepomohlo). Bylo nám řečeno, že jakmile uslyšíme charakteristický zvuk letící rakety, máme zhruba čtyři sekundy na to se z postele vrhnout na zem.

• Velice silně mě zasáhl zájem a láska, se kterými křesťané pečují o potřeby vojáků na bojišti. U nás jsme zvyklí na profesionální armádu a voják je voják. Na Ukrajině v dnešní době bojuje veliké množství civilistů, kteří se přihlásili jako dobrovolníci. Proto lidé nepodporují vojáky, ale své sousedy, kamarády, známé, spolupracovníky a rodinné příslušníky – syny, táty, strejdy a dědy.

• V centru města Kryvyj Rih máte na první pohled dojem, že se zde žije normálně. Lidé nakupují, sedí v kavárně atd. Jenže realita je jiná. V dálce i blízko každou chvíli slyšíte zvuk protileteckých sirén, mnoho lidí, které potkáváte, nejsou domácí, ale běženci z regionů, kde probíhají intenzivní boje. Přesto je cítit velká touha alespoň na chvilinku zažít něco normálního, jako je třeba posezení u kávy nebo malý nákup.

• V centru města je oplocená velká plocha, kde jsou vystaveny trosky různých bojových vozidel ruské armády, které při útoku na Kryvyj Rih zničila ukrajinská armáda. Válka je hmatatelně všude kolem. Bezpečnostní stanoviště s ozbrojenými vojáky, všudypřítomná vojenská vozidla – někdy jen obyčejné terénní auto přestříkané nazeleno a houfy procházejících vojáků, kteří stále někam spěchají.

• V bytech vidíte prázdné mrazáky kvůli častým výpadkům elektřiny a v lednicích jsou jen poživatiny nepodléhající rychlé zkáze.

• Nejsilnější pro mě ale byla návštěva nově vybudovaného vojenského hřbitova. Stovky čerstvě vykopaných hrobů, na každém vlajka a kříž s velkou barevnou fotografií padlého vojáka, zdravotnice nebo lékaře. Nesli jsme květiny na hrob Dimy, Kosťova synovce. Když jsem tam stál obklopen všemi těmi velkými fotografiemi, nekontrolovatelně mi tekly slzy a minimálně půl hodiny jsem je nemohl zastavit. Bylo to strašné, tragické, zoufalé, bolestné. Ten zmar tolika životů! Mladí kluci a dívky kolem 20 let, muži a ženy středního věku, muži a ženy mého věku i starší… Neskutečná tragédie. Většina z nich byli civilisté, kteří bránili svou zem a svobodu před agresorem. Nikdy na tuto chvíli nezapomenu.

• Také se mě silně dotklo nedělní shromáždění. Na přítomných křesťanech byla vidět velká vděčnost za to, že jsme za nimi přijeli, že naše láska a přátelství nejsou jen slova, ale i skutky.

Děkuji Ježíši za milost, že nás ochránil, provedl a dobře se o nás postaral.

Rád bych vyzval vás, čtenáře Života v Kristu, k modlitbám za Ukrajinu. Modlete se za ukrajinskou církev a buďte prosím štědří, má to velký smysl.