Ivo, děkuji za pozvání na předvánoční posezení s Ukrajinci na Marině Jonáš. Prozraď našim čtenářům, co Diakonie pro ně dělá.
Všechno začalo začátkem dubna, kdy jsme dostali echo od Viktorie Rýznarové z AC Brno. Hned po vypuknutí války se angažovala v pomoci uprchlíkům. Společně jsme začali organizovat transporty a ubytování uprchlíků. V tu dobu přišla i výzva, zda si troufneme na skupinu asi 50 seniorů z Donbasu (zhruba polovina jsou senioři a polovina jsou jejich rodinní příslušníci, kteří se o ně starají). Nebyla to kompaktní skupina z jednoho domova důchodců, byli sesbíraní z celého Donbasu. Pro naši skupinu jedna neziskovka zajistila vagón, který je dovezl až do Lvova. Jeli asi dva dny. Byla to pro ně strastiplná cesta, většina seniorů je na vozíku, někteří jsou ležáci. Sehnali jsme autobus se dvěma ukrajinskými šoféry, kteří měli odvahu pro ně do Lvova zajet. Když viděli, v jak žalostném stavu ti lidé jsou, měli strach, že jim cestou poumírají. Možná i díky tomu, že se skupinou jel Oleg Ivanov, psycholog, se řidiče podařilo přesvědčit, aby je odvezli. Samotný přestup z vlaku do autobusu trval tři hodiny. Řidiči měli ve své podstatě pravdu, cesta nebyla vůbec jednoduchá, protože hned v Polsku dostal jeden ze seniorů infarkt, takže ho nechali i s manželkou coby doprovodem v nemocnici a pokračovali do Ostravy. V pět ráno mi zazvonil telefon, že už jsou u KACPU v Ostravě na Černé louce. Centrum však otvíralo až v sedm. Měl jsem se rozhodnout, zda budeme čekat na registraci, nebo je hned převezeme do domluveného hotelu Kamzík v Jeseníkách. Ten byl ještě dvě hodiny cesty a ti lidé byli opravdu hodně zbědovaní. Skočil jsem do auta a jel do Ostravy. Děsil jsem se toho, co uvidím, protože mi bylo jasné, že lidé v plenách tři dny, to bude děs a hrůza… Na místě jsem byl příjemně překvapen, protože jak dostali malé občerstvení, všichni se nějak otřepali a už panovala optimističtější nálada. Na registraci jsme nakonec počkali. Ta sice trvala až do 12 hodin, ale už jsme těm lidem mohli poskytnout určitý komfort, mohli trochu spočinout a odpoledne na Kamzíku všichni dostali první teplé české jídlo.
Děsil jsem se toho, co uvidím.
To bylo náročné pro ně, ale to náročné pro vás teprve nastalo, Kamzík určitě nebyl zadarmo…
Ano, od té doby jsme intenzivně hledali, kam je přesídlíme, protože ubytování v hotelu Kamzík stálo zhruba 30 tisíc na den… Okamžitě jsme vyhlásili celocírkevní sbírku. Vybralo se asi třičtvrtě milionu korun, což úplně přesně pokrylo náklady, Pán to měl dokonale spočítané. Postupně jsme pro naše seniory nacházeli vhodná místa. Když jsem to celé předjednával na KACPU, říkali, nebojte se, máme kontakty na domovy po celé republice, budeme vám místa rezervovat. Dopadlo to tak, že pro všechny jsme museli najít ubytování sami. Stále to funguje tak, že když nemáš známosti, jsi vyřízený. Konkrétně třeba Dan Rychlík, ředitel domova v Karviné a člen AC v Havířově, nám umístil tři lidi a ještě navrhl, že jejich doprovod může bydlet na kampusu hned vedle domova, takže to mají k sobě blízko. Jednalo se o tři syny, jejichž matky jsou v domově. Zhruba na přelomu května a června jsme měli všechny lidi přesídlené a mně spadl velký kámen ze srdce. Pak už finanční zátěž nebyla tak velká.
Tito lidé nám velmi přirostli k srdci a nemůžeme je nechat úplně bez pomoci jako ostatní, kteří si najdou práci a začnou fungovat. Tito mají specifické potřeby, někteří senioři jsou dokonce sami bez doprovodu. Všechno to jsou lidé, kteří se předtím vůbec neznali, ale ta svízelná situace, kdy museli společně vlakem a autobusem, z nich udělala přátele. Zůstali spolu v kontaktu, telefonují si a přes sociální sítě mají přehled, co kdo kde prožívá.
Předpokládám, že na tento projekt nejsi sám.
Díky Bohu se podařilo dát dohromady velikou skupinu dobrovolníků, především z kopřivnického, ale i těšínského a dalších sborů, kteří se o seniory stále starají. Díky tomu, že se na nás obrátila organizace Samaritan‘s Purse, která už s AC spolupracuje spousty let, jsme schopni některé dobrovolníky i odměnit. Se Samaritan‘s Purse jsme podepsali smlouvu na 30 tisíc dolarů čili přes 700 000 Kč. Tak jsme mohli rozjet daleko větší program integrace – kurzy českého jazyka, psychosociální poradenství, léky, vybavení domácností, dopravu k lékaři. Je tolik práce a jsme rádi, že z těchto peněz můžeme platit dobrovolníkům benzín, aby nejezdili na svoje náklady. Pilotní projekt běžel od 1. října do konce roku 2022 a organizaci jsme odeslali první průběžnou zprávu o tom, jak si vedeme a co všechno jsme za jejich peníze zařídili. Když všechno dobře dopadne, projekt bude pokračovat i v letošním roce.
Máš pod sebou jenom skupinu z Donbasu, nebo máš takových skupin více?
Jako Diakonie zajišťujeme dopravu a ubytování pro všechny uprchlíky, nejen ty seniory. Už jsme přivezli přes 500 lidí. Dříve jsme je počítali, tvořili různé infografiky na náš web, ale život a práce běží tak překotně, že na to nemáme čas.
Kde všude Ukrajince ubytováváte?
Zpočátku jsme měli hodně nabídek ubytování z našich sborů i jiných církví, nicméně nyní jsou tyto kapacity totálně vyčerpané. Museli jsme tak přistoupit ke komerčním nájmům. V současné době eviduji smlouvy na sedm nájemních bytů. Každý nájem má tři složky – provizi pro realitní kancelář, kauci v podobě několika nájmů a nájem samotný. Na nájem přispívá stát, provize financujeme z projektu a kauce holt platíme my a doufáme, že je někdy dostaneme zpátky. 🙂
Z čeho ti lidé tady žijí, mají vůbec při příjezdu u sebe nějaké peníze?
Mají většinou úplně zanedbatelné částky. Chodí jim nějaký důchod (3000 hřiven, což je asi 2000 korun) a dostávají humanitární dávku od státu, která činí první půlrok 5000 Kč, pak se to snižuje a předpokládá se, že si najdou práci. Naši důchodci si už práci nenajdou. Z projektu jsme schopni jim na živobytí přispívat. Nakoupili jsme stravenky na jídlo, ale je to nějakých 500 až 1000 korun na měsíc. Všichni žijí neskutečně skromně, pro mě až nepochopitelně.
Máš ještě vůbec prostor na jinou činnost v rámci Diakonie?
(smích) Jsem velmi vděčný, že všichni vedoucí středisek jsou samostatní a schopní. Teď je nechávám, aby projevili svoje schopnosti vést. 🙂 Samozřejmě se setkáváme, každý měsíc máme setkání správní rady, kde jsou všichni vedoucí středisek. Ale máš pravdu, času na jinou činnost je teď pomálu. Nastavuju večery a noci a snažím se, aby všechno fungovalo. Když však slyšíš ty příběhy… Přijedou sem, podívají se na televizi a vidí, že jejich dům byl právě zbořen a nemají se kam vrátit. To tě prostě nenechá chladnou a pracuješ dál bez ohledu na čas.
Většina vašich seniorů se už asi domů nikdy nevrátí, že?
Všichni doufají, že se jednou vrátí, ale realita je, že mnozí už opravdu nemají kam.
Zmiňovaný bratr psycholog má asi plné ruce práce.
Ano, opravdu je velmi vytížený. Ujal se i přípravy dnešního speciálního oběda. V rámci projektu jsme pronajali zasedací místnost, kde několikrát týdně pořádáme kurzy češtiny, terapeutické skupiny, probíhají tam i obyčejná lidská setkání nebo workshopy pro děti. To všechno vede bratr Oleg. Stará se nejen o naše seniory, ale o mnohem širší skupinu lidí. Jeho manželka nám dělá pokladníka. Také je platíme díky Samaritan‘s Purse.
Jak jste se k programu Samaritan‘s Purse dostali?
Hlavním koordinátorem je Vjačeslav Kostjukovič, který se už ani nepovažuje za Ukrajince, byť se tam narodil. 30 let pracoval v Kanadě, Číně a různě po světě a je velmi schopným manažerem. Nebýt jeho, vůbec bychom nebyli schopni do toho projektu jít, on zajišťuje veškerou komunikaci s kanadskou stranou, překládá nám různé zprávy, neustále je v kontaktu se všemi těmi lidmi a ví, co kdo potřebuje. To je náš další klíčový člověk. Když onemocněla jeho maminka, vrátil se na Ukrajinu, aby se o ni staral, a teď přijel s tou skupinou.
Jak jsou na tom ti lidé s vírou v Boha?
Převážná většina lidí jsou věřící, takže je možné s nimi naprosto otevřeně mluvit o tom, jak se Bůh stará. Jsou velmi vděční Bohu, že sem mohli přijet, a ve všem, co tady zažívají, vidí Boží ruku. Mnozí z nich by rovnou mohli vyučovat na našich konferencích, co to znamená žít v plné závislosti na Boží moci a milosti.
Jak vnímáš náladu v naší společnosti vůči Ukrajincům po roce války?
Vesměs se setkávám s lidmi, kteří jsou jim nakloněni, a s těmi, u nichž cítím, že by měli hloupé řeči, se na toto téma nebavím. Ale těch je minimum. Nedávno jsme se účastnili konference pořádané Ekumenickou radou církví speciálně ohledně pomoci Ukrajincům, a tam zaznělo, že 10 % našich lidí je proti Ukrajincům a 30 % je váhavých, že kdoví, jak to bylo. Tam jsem si také uvědomil, že člověk má „klapky“ na očích a má pocit, že kromě nás nikdo nic nedělá. Když jsem slyšel referáty ostatních církví, uvědomil jsem si, že jsme jen kapka v moři. Nejen ADRA, charity apod., ale i všechny CB a Jednoty bratrské, baptisté a další církve dělají neuvěřitelné dílo. Obrovskou službu vykonává Slezská diakonie, hlavně na severní Moravě, i ten náš projekt je ve spolupráci se Slezskou diakonií. Oni třeba zajistili lektory na výuku češtiny.
Co integrace Ukrajinců? Chtěli se zapojit hned po příjezdu, nebo to tady chápali jako přestupnou stanici s tím, že se co nevidět vrátí domů, a teď po roce války vidí, že třeba už nemají kam…
Zase, to je individuální. Třeba první uprchlíci, se kterými jsem se setkal už 25. února, byla paní s několika dětmi a maminkou. Ta paní si okamžitě, během pár dní našla práci i byt v Těšíně a z výplaty už byla sama schopna si ho platit. Byť na odjezd z Ukrajiny měli jen půl hodiny… Co za půl hodiny sbalíš? Pár igelitek, nejnutnější věci, pasy a jedeš. Mě ta její akčnost úplně dojala. Ukrajinské ženy jsou silné osobnosti, samy s dětmi jdou do úplně neznámé končiny, jen se trochu porozhlédnou a hned se adaptují. Až jsem si říkal, že pokud má Ukrajina takhle silné ženy, Putin nemá šanci. Opravdu málokdo sedí na bobku a čeká, až mu pomůžeme. Už se smiřují s tím, že se hned tak nevrátí, a snaží se práci najít, hledají si stabilní bydlení a v tom se jim snažíme pomáhat. Třeba Světlana. Pro ni jsme našli bydlení na evangelické faře ve Frýdku a pro jejího tatínka v zařízení Gaudium, takové LDN. Pan ředitel Světlanku zaměstnal jako uklízečku, ačkoli je to inženýrka strojařka, vzdělaná paní. Neváhala a několik měsíců tam uklízela. Teď už má lepší, ale pořád manuální práci. Ukrajinci se práce nebojí.
Děkuji za rozhovor.
red
