Úcta, respekt, učednictví

Drazí čtenáři,

aktuální číslo Života v Kristu se vrací k pastorální konferenci z března tohoto roku. Tato pastorálka, slangově nazývaná „studijní“, se zabývala generační obměnou v církvi, potažmo i v dalších církevních organizacích. 

Téma je pro nás velmi důležité, neboť generace současných pastorů stárne a blíží se důchodovému věku. S tím se pojí i výzva, jak hledat a připravovat jejich nástupce. Zdá se to jednoduché – prostě najděme mladé, motivované lidi, kteří prožili Boží povolání, zajistěme jim nějaké alespoň základní biblické vzdělání a ustavme je do služby. Jenže… a zde nalezneme důvody, proč to není tak jednoduché a je okolo toho tolik otazníků. Mladá generace vedoucích (a tedy i potenciálních nových pastorů) již vyrůstala v době po komunismu a byla myšlenkově formována jinak než ti, kteří stojí v čele sborů tři desítky let. Mají jiné představy o práci, vedení sboru a roli církve ve společnosti. Zdůrazňují jiné věci a vůbec k životu přistupují v řadě ohledů jinak. 

Pastorálka měla název „Učednictví a předávání služby dalším generacím“. Někteří z účastníků vyjádřili pochybnost, zda je správné se na jedné konferenci pouštět do dvou závažných a obsáhlých témat. To je oprávněná námitka, během tří konferenčních dnů stěží pokryjeme jedno téma, ale my jsme chtěli poukázat na to, že tato dvě témata spolu úzce souvisí. Jedno bez druhého se neobejde. Pro církev by bylo katastrofální, pokud by nefungovalo učednictví a sbory byly přebírány novými vedoucími, kteří mají minimální vztah k minulosti a pouští se do experimentů na základě svých vlastních představ nebo chtějí kopírovat různé své vzory z křesťanského světa. Učednictví je proces, během něhož se lidé formují, a tak se předávají stěžejní hodnoty z generace na generaci. 

Na druhou stranu potřebujeme nalézt takovou formu učednictví, které nebude vytvářet kopie svých učitelů (naštěstí o to nikdo ani nestojí), nýbrž dá prostor k vlastnímu rozvoji. S tím vzniká otázka, které věci jsou ty důležité, aby se do srdcí a myšlení učedníků vtiskly, a které jsou druhořadé. Z praxe vím, že toto s sebou přináší nemalá napětí. 

Na pastorálce jako hlavní hosté promluvili David Belfield a Ben Tarbuck, o obou se dočtete v samostatných článcích. Cennou a nedílnou součástí bylo rovněž sdílení některých našich vedoucích, kteří mají vlastní zkušenost s předáváním služby. Mně připadl úkol úvodního slova. Svůj vstup jsem nazval „Úcta, respekt a učednictví.“

Zde jsem čerpal z několika zdrojů: v minulém roce jsem při své osobní studii prvního Pavlova listu Timoteovi objevil téma úcty v církvi a napsal si k tomu pár poznámek. Uplynul rok, do rukou se mi dostala kniha Johna Bevereho Úcta přináší odměnu, která myšlenku vzájemné úcty ještě lépe a komplexněji vysvětlovala. Úcta je rovněž jednou z našich psaných hodnot, jež jsme jako církev přijali, a tak se mi zdálo vhodné zabývat se úctou v kontextu učednictví a generační obměny. 

Apoštol Pavel začíná svůj první list Timoteovi těmito slovy: „Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry“ (v. 5). Dá se předpokládat, že v tématu lásky bude v následujících kapitolách pokračovat. Jak lze pozorným čtením zjistit, autor mění slovník a používá spíše výraz úcta. Někde je tento výraz uveden doslova (např. 5,1), ale mnohem častěji jinými slovy popisuje postoj vzájemné úcty. Tak můžeme úctu chápat jako praktický projev lásky. V jakých souvislostech o úctě Pavel píše?

V době svého duchovního mládí a dospívání jsem se občas setkával s despektem vůči nevěřícím. 

První zmínku o úctě můžeme odvodit z textu 2,1–4, kde apoštol nabádá k modlitbám za všechny lidi. Ač to není doslova uvedeno, poselstvím textu je úcta k lidem jakožto k Božímu stvoření. Ať už jsme věřící, či nikoli, všichni jsme byli stvořeni k Božímu obrazu. V době svého duchovního mládí a dospívání jsem se občas setkával s despektem vůči nevěřícím. To je přece „svět“, zněla obhajoba rádoby duchovních postojů. Bylo poukazováno na jejich hříchy. To vše může být pravda, ale záleží, z jaké strany se na „nevěřící svět“ díváme. O Bohu čteme, že „miloval svět“ (J 3,16), a zde je přímo uvedeno, jak si přeje, aby všichni uvěřili. Projev úcty k nevěřícím lidem neznamená souhlasit s tím, jak žijí, ale vyjadřuje jejich ocenění jako bytostí stvořených Bohem. Jakýkoli náznak postoje, že „jsme lepší než nevěřící“, je skutečné úctě cizí. 

V dalším textu nalezneme řadu pastoračních situací a momentů ze života sboru, kde klíčovým pojmem, často nevysloveným, je úcta. Zdá se, jako by projev úcty byl jedním z klíčových postojů vzájemného soužití různých lidí v jednom sboru. Úcta ke služebníkům, úcta ke vdovám, úcta při napomínání a káznění, úcta mezi různými společenskými třídami či generacemi – to vše tvoří námět tohoto Pavlova listu. 

Jedna z věcí, která mne během studia listu napadla, je vztah úcty a autority. Byly roky, kdy se v křesťanských kruzích zdůrazňovala autorita. Bylo to biblické? Jistě ano, přinejmenším se toto učení dalo různými biblickými texty obhájit. Ačkoli jsem přesvědčen, že důraz na autoritu je biblický, v běžném životě je lepší důraz na úctu. Lidé přirozeně respektují a následují člověka, který s nimi jedná s úctou, než toho, kdo vystupuje jako „autorita“. Přestaňme se ohánět autoritou, stojíme-li ve vedoucí pozici, a jednejme s druhými s úctou. 

Důležitým příspěvkem, který můžeme přinést do církve, v níž jsou různé skupiny a různé generace, je právě úcta. Budováním kultury vzájemné úcty, tedy prostředí, kde se lidé neodsuzují, ale mají snahu si naslouchat a porozumět, vytváříme ty nejlepší podmínky pro učednictví. 

Projevit úctu nemusí znamenat, že s druhou stranou ve všem souhlasím. Dokonce to ani neznamená, že jí rozumím.

Projevit úctu nemusí znamenat, že s druhou stranou ve všem souhlasím. Dokonce to ani neznamená, že jí rozumím. Projevit úctu znamená především vážit si druhého a brát jej vážně s vědomím, že je v Božích očích stejně cenný jako já. Mladá generace se tak musí učit úctě vůči starším i tehdy, když jí jejich názory přijdou „zastaralé“ a „nefunkční“. Starší generace se zase naopak musí učit úctě vůči mladým, i když s nimi v mnohém nesouhlasí, považuje je často za nevyzrálé a svůj vlastní názor pak za jediný správný. Proto dalším logickým krokem v projevování úcty je rozhodnutí druhé straně porozumět, a proto jí pečlivě naslouchat. 

Jsou postoje na první pohled nenápadné, avšak s dalekosáhlými důsledky. Vzájemná úcta k nim patří. Pojďme společně budovat církev, v níž si lidé prokazují úctu!

Také by vás mohlo zajímat