Rozhovor s Davidem Belfieldem, hlavním řečníkem březnové pastorálky

Davide, svou zkušenost s „dostáváním“ sboru jsi nám na seminářích v krátkosti načrtl. Trpkou zkušenost Bůh přetavil v něco dobrého, a dnes tak můžeš zájemcům poradit, „jak se to dělá“. Jak jsi celou situaci prožíval po emoční stránce? 

Když ono je to těžké ještě i teď. Stalo se to sice dávno, před 27 lety, ale silné emoce tam stále jsou a pořád ne a ne odejít. Asi proto, že to byl můj vlastní otec, kdo mi službu předával. Vůbec jsem po tom netoužil, v podstatě jsem chtěl být čímkoli, jen ne vedoucím sboru, protože jsem viděl, jak život v církvi a křesťané ovlivňovali život mých rodičů, pastorů sboru. Jako malý jsem kolikrát slyšel rozhovory, které nebyly určeny mým uším. Nejednou mé rodiče zranily, však víme, jací jsou lidé. Rozhodně jsem se nechtěl stát pastorem na plný úvazek. Věnoval jsem se stavebnictví, ale nějak se přihodilo, že jsem vystudoval biblickou školu, dostal se do tatínkova týmu a 12 let sloužil pod jeho vedením jako druhý pastor. Nebylo to snadné, protože táta byl opravdu velmi silná osobnost. Říkali jsme, že náš sbor je demokratický, ale ve skutečnosti nikdy nebyl. (smích) Sám jsem také silná osobnost, protože mám otcovu DNA, a to, jak by měl sbor fungovat a kam směřovat, jsem viděl diametrálně odlišně. Je zřejmé, že celé ty roky jsme zažívali jisté tření. Jednoho dne otec řekl, že věří, že mu Bůh ukázal, že já po něm převezmu službu. Moc jsem si nedokázal představit, že povedu naše společenství, spíše jsem se viděl jako zakladatel sboru někde jinde. Byl to tedy pro mě šok, ale naštěstí se do toho vložil Pán a ukázal, že to je ta cesta. 

Na pastorálce jsi ale říkal, že nastaly komplikace, když otec začal bojovat s nepotismem. (obsazování postů příbuznými, pozn. red.).

Najednou měl obavy, že lidé řeknou, že mě tam dosadil z protekce. To by můj otec nikdy nedopustil, v tomhle měl jasno. Žel jsme kvůli této obavě procházeli složitým dvouletým procesem, což nebylo nakonec ani pro sbor dobré. Otci, který vždy žil sborem, šlo o to, aby sbor byl v pohodě. Kvůli mému věku a týmu, kterým byl obklopen, nikdy nebyly položeny otázky ohledně toho, co by po předání sboru rád dělal. Všechno se vždy točilo okolo sboru, jak sbor přijme nového vedoucího, kterým jsem se tedy náhodou měl stát já. 

V takové situaci se sbor asi nepřebírá nejsnadněji. Prožil jsi sám povolání od Pána?

Vnímal jsem, že mě Bůh vede do pozice vedoucího, ale ne nutně ve sboru, kde jsem vyrostl, to se postupně vyjasňovalo. Rozhodně by bylo snadnější vést jakýkoli jiný sbor. Fakt, že můj otec je mezinárodně známý Boží muž, i to, že se mám podřídit jeho vedení, když vidím věci úplně jinak, na mě vytvořily tlak. Zase jsem se naučil jednu pravdu: nemůžu čekat, že někdo bude následovat mou vizi, pokud já předtím nebudu následovat vizi někoho jiného. Byl jsem tedy k němu loajální. 

Ale zpátky k přebírání služby. Celý proces byl naprosto bizarní. Proklepávali mě na pěti pohovorech, a přitom mě všichni znali odmala… Nakonec to „dopadlo“ a já se stal vedoucím. Vyhráno jsem zdaleka neměl – na mých ramenou přistálo těžké břemeno. Hlavně emočně. Zdědil jsem otcův tým vedoucích, nebylo mi dovoleno postavit svůj vlastní. A nejhorší bylo, že naše požehnání vzal jako urážku. Dar, který ho měl finančně zajistit třeba na cestu kolem světa po dobu šesti měsíců! Za mě, neber to… 

Zdědil jsem otcův tým vedoucích, nebylo mi dovoleno postavit svůj vlastní.

Zjistil jsi vůbec někdy, o co mu šlo, po čem toužil, jaká byla jeho očekávání?

Ve skutečnosti jsme se k této otázce nikdy nedostali. Vedl jsem s otcem tolik rozhovorů, ale když si otec něco vzal do hlavy, nebyl, kdo by změnil jeho názor. Bylo úplně jedno, kolik hodin jsme si povídali, kolik slz jsme prolili, když to už už vypadalo, že by se to mohlo podařit, najednou otočil a byli jsme tam, kde jsme byli předtím. To trvalo celé dva roky, přitom jsem se snažil vést sbor. Samozřejmě se to emočně dotýkalo i maminky, oba nás měla ráda a teď taková situace. Takže jsme měli naštvaného tatínka, který nechodil do sboru, a mladého kluka, který vede sbor, má spoustu nápadů, jak měnit věci, ale který zároveň ztratil blízký vztah s otcem. Bylo to tak emočně náročné, že jsem uvažoval o tom, že se odstěhuju a sbor mu vrátím. Pokud to tátu tak moc zraňuje, já nechci být tím, kdo mu zranění bude působit. Jednou jsme svolali schůzku – já, tým vedoucích a táta –, abychom to rozsekli. Otec mi nakonec volal, že nepřijde. To byla poslední kapka. Řekl jsem mu, že už žádná další schůzka nebude, že budu dělat, co věřím, že mi Bůh ukazuje, a touto záležitostí se už nebudu zabývat. 

Jaká byla jeho reakce?

On se potom s maminkou odstěhoval do Manchesteru, pracoval s jednou misijní organizací v Singapuru a po zbytek života pořád někam létal. To nám poskytlo nějaký čas na „opravu“ vztahu otce a syna. Situaci jako takovou se nikdy nepodařilo napravit nebo vysvětlit. Řekl mi, že si to vezme s sebou do hrobu, a ve skutečnosti to i udělal. Celé je to tak nesmyslné a je mi to moc líto. Proto je předávání funkcí pro mě životně důležité téma a rád s tím sborům pomáhám. 

Nezabrzdilo to růst sboru? Co tým vedoucích, nechal sis ho, nebo vyměnil? 

Jsem stejně silná osobnost jako otec, jen to dělám všechno jinak. Na pozadí jeho vedení jsem viděl úplně jiný sbor. Muselo dojít nejen ke změně vedení, ale i ke změně ve sboru. Otcův tým vedoucích mi řekl, že můžu měnit, co budu chtít, ale když na to došlo… (smích) Žádnou změnu nechtěli, chtěli zachovat status quo. Možná proto, že pod vedením tatínka sbor solidně rostl a způsob jeho vedení se jevil úspěšný. Lidé si často myslí, že co fungovalo doteď, bude fungovat i nadále. Většina 14členného týmu mě znala odmala. Snažil jsem se s nimi pracovat další tři roky. Na pozadí komplikovaného vztahu s otcem jsem měl za zády ještě takový tým. Nikam to ale nevedlo. Nakonec se tým rozpadl, sbor jsem vedl úplně sám až do doby, než jsem si našel nové spolupracovníky, kterým jsem mohl důvěřovat a kteří chápali, kam sbor vedu. 

Ptala ses na ten růst. Pod mým otcem sbor opravdu rostl, ale během těch let, kdy sháněl vedoucího místo mě, sbor neupadal co do počtu, ale do toho teď a tady. Ztratili jsme tah na branku, nebyla kontinuita, vize. Když jsem si tvořil svůj tým, vzbudilo to vlnu drbů a pomluv. Dokonce jeden bratr, který byl dříve tatínkovou pravou rukou, přišel se seznamem lidí, kteří opustili sbor poté, co jsem převzal vedení. Opravdu díky za takové povzbuzení! Pak také řekl, že věří, že ho Bůh vede, aby založil nový sbor ve Wiganu, ale ve své podstatě jen chtěl dát nešťastným lidem příležitost mít sbor, na jaký byli zvyklí. 

Založil ho?

Ano, založil, na druhém konci města a spousta lidí odešla s ním. Takže pokud bych se měl vrátit k otázce, zda sbor rostl, ano, rostl, ale sestupně… Rázem jsme ztratili 90 lidí, většinou štědrých dárců. Jednou to i vypadalo, že nebude výplata. Můj velký plán, že proces předání služby bude jedním velkým úspěchem, dopadl takto… (smích) Dnes se smějeme, ale bylo to fakt hrozné. A ty se ptáš Pána, proč takoví dobří lidé odcházejí, a pak vidíš, že se nechtějí posunovat. V podstatě stejně rychle, jako část lidí odešla, se sbor naplnil novými lidmi. S jejich odchodem však přišla svoboda dělat nové Boží věci. Chvíli jsme si připadali jak duchovní sirotci, ale Bůh nás podržel, nakonec jsem týmu nemusel říct, nejsou peníze, Pán nás zaopatřil. Přidal lidi, a jak jsme rostli, zároveň jsme budovali nové základy, snažili jsme se změnit kulturu sboru, ta byla tím problémem. Trvalo to zhruba 10 let. Sbor systematicky rostl, až na nějakých 700 lidí, za posledních 18 měsíců mohlo přijít tak dalších dvě stě. To je skutečný růst, neboť ti lidé chtějí být učedníky, misionáři! Nakonec ta předávka byla úspěšná. Jsem rád, že se nám podařilo změnit kulturu. Před 25 lety jsme slýchali mnohá prokletí z úst křesťanů – nebude se vám dařit, neporostete, nebudete mít finance, zkrachujete… Ale celý náš příběh je o milosti. O tom, co Bůh udělá, když ho posloucháme a nevzdáme se ani v těžkých časech. 

Myslíš si, že to celé byla chyba člověka, nebo v tom vidíš prsty toho zlého? Mělo to duchovní pozadí? Jak jsi to prožíval s Pánem, mluvil k tobě, povzbuzoval tě nějak – jdeš dobře, vytrvej? Nebo mlčel a nechal tě v tom?

Na světě existují tři hlavní vlivy – Boží vliv, lidský a satanský. Jako děti Království víme, že se všechny tyto vlivy v situacích různě projevují. Je mi jasné, že i v této situaci se realizovaly všechny tři. Neřekl bych, že to byl nějaký speciální satanův útok (byl jsem třeba duchovně naivní), neviděl jsem to, nevím. Možná jeho vliv byl větší, než bych byl ochoten připustit. Ale vidím, Bůh chtěl dělat určité věci, a lidský prvek byl velmi silný. Tak bych to nějak popsal. Nepřítel si samozřejmě použije absolutně cokoli, aby zabíjel a ničil. Asi to nebyl přímý útok, ale určitě v tom sehrál roli. Vědom si síly zainteresovaných osobností, vidím silný lidský prvek. Jako zásadní chybu vnímám, že tento proces lidé nechávají na Bohu – Bůh to vyřeší. Ale ne! Bůh nám dal zodpovědnost to vyřešit, rád pomůže, dá nám k tomu moudrost, sílu, odvahu, ale my musíme provést celý ten proces. Je tak časté, že lidé nechávají na Pánu to, co mají řešit sami! Důvěřujme Bohu, samozřejmě, ale tady jde spíše o schopnosti, vztahy, jak jako vedoucí s předáváním služby budeme jednat. Jsme strašně duchovní tam, kde se jedná o praktickou věc. 

Když poslouchám, jak je to náročné, nebude lepší počkat až předávku vyřeší čas…? (všichni smích)

Jistě, to velice usnadní předávku odstupujícímu pastorovi… ☺ Ale nastupujícímu moc neulehčí. Stále opakuji, že neexistuje nic takového jako hladké nebo snadné předání vedení, ale pouze zdravé předání vesla. Mou touhou je lidem pomáhat k tomu zdravému předávání. Myslíte-li si, že to může proběhnout hladce a snadno, zeptejte se motýla, jak snadný je jeho přerod z housenky do krásného motýla. Je to celý proces, není to jednorázová záležitost – ó, byl jsem housenka, a teď jsem motýl. Je to celý proces, který zahrnuje i to, že chvíli nevíš, kdo a čí jsi, protože i housenka se v kukle úplně „rozteče“, je ničím, a přerod z „ničeho“ do motýla není vůbec snadný. Pokud vám někdo řekne, že měli super hladký průběh předání sboru, nevěřte tomu, pouze mohli procesem projít zdravě. Stejně ani moje předávání Benovi nebylo snadné, ale bylo zdravé. Prožíval jsem přitom hromadu emocí, Ben, naše manželky, lidé ve sboru také. Dobrá zpráva pro všechny, kdo se chystají předávat službu, je, že to může proběhnout zdravě! 

Dobrá zpráva pro všechny, kdo se chystají předávat službu, je, že to může proběhnout zdravě! 

Takže jsi na sebe patřičně hrdý, jak jsi zvládl své předání služby Benovi…

Já bych asi neřekl, že jsem hrdý na sebe, ale spíše na celou skupinu zainteresovaných lidí, kteří předávku provedli zdravě. Z předávání služby mým otcem jsem se naučil tolik lekcí, že v žádném případě nebylo možné, aby se opakovaly. Děkuji Bohu, jak to proběhlo, a lidem, jak to zvládli a provedli. Bena přijali a sbor letí, skutečně letí kupředu. Sám si občas kladu otázku, Davide, proč jsi předal sbor tak brzy? Když se tak daří, ještě jsi u toho mohl být. Jsem ale potěšen tím, jak se věci mají. Vážně rád vidím, jak Bůh buduje svoje dílo skrze tyto lidi. Je to great and grace story (úžasný příběh milosti). 

Děkujeme za rozhovor.

red