Každý rok na jaře mám třídenní sabatical (duchovní zastavení a spočinutí), kdy spolu se svým kamarádem trávím čas v apartmánu v horách, chodíme na procházky, odpočíváme a já se hodně modlím a přemýšlím o sobě i o své službě. Obvykle si stanovím deset až patnáct cílů pro další rok. Ale nedávno jsem si uvědomil, že důležitý není jen cíl, kam chci dojít, ale i to, jaký budu já na cestě k tomuto cíli, a proto jsem si definoval několik životních hodnot, pro mě důležitých. 

Kým chci být? Chci být mužem, který má čas na svou rodinu, chci být vedoucím, který zná Ducha svatého a který dává do pohybu Boží věci, chci být člověkem s rozhledem, jenž není zavřený v nějaké své škatulce… I Bible mluví o tom, jací máme být na cestě za Božími cíli, a říká tomu ovoce Ducha: máme mít lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, věrnost, tichost a sebeovládání. Jinými slovy, takto má vypadat náš charakter. Jaký je tedy sbor, jenž kráčí po cestě k naplnění Velkého poslání? Jaké mají být jeho hodnoty, jeho kultura?

Velmi se mi líbí myšlenka Davida Belfielda – Bůh na začátku nestvořil akci, projekt, ale zahradu. Pro Boha je mnohdy důležitější, co děláme, než to, jak to děláme. S jakým postojem to děláme? Jaké hodnoty vyznávají lidé v církvi a co vnímají noví lidé, kteří do církve přijdou? Rád bych, aby lidé v církvi cítili úctu.

Bůh na začátku nestvořil akci, projekt, ale zahradu.

V listu Římanům 12,10 se píše: „Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému.“ Ale co je to úcta? Je to, když uznáváme hodnoty a jedinečnost druhých lidí a podle toho s nimi jednáme. John Bevere popisuje úctu jako věc mající hodnotu, která je cenná, například zlato. Zlato si nedáte jen tak do šuplíku, ale najdete mu pěkné čestné místo. Totéž děláte s krásnými obrázky svých dětí – vystavíte je někde, kde je každý může vidět a obdivovat. U nás je to lednička. §§§ Jiné definice úctu popisují jako ocenění, vážnost, vzácný ohled, respekt. Opakem je neúcta, posměch, pohrdání, drzost, braní něčeho za samozřejmé. Úcta neznamená vždy se vším souhlasit a slepě poslouchat, ale vidět hodnotu v druhém člověku a ochotu vyslechnout jeho názory.

Komu máme prokazovat úctu?

Máme mít úctu k rodičům (Ex 20,12); k těm, kteří mezi námi pracují a jsou našimi představenými v Kristu a napomínají nás (1Te 5,12–13); k císaři, králi, prezidentovi, premiérovi, starostovi (1Pt 2,17–18); manželé mají mít úctu k manželkám (1Pt 3,7); ženy k manželům (Ef 5,33); a konečně vlastně všichni by měli mít úctu ke všem lidem (1Pt 2,17), protože každý člověk je Božím dítětem, má v sobě Boží zázrak života, ducha. Máme úctu k životu, je to dar od Boha, a proto nemůžeme schvalovat eutanazii, sebevraždy, popravy, potraty.

Příklad opravdové úcty

Krásným příkladem úcty je král David: „Ale pro to odříznutí cípu Saulova pláště si David potom dělal výčitky. Svým mužům řekl: ‚Chraň mě Hospodin, abych se dopustil něčeho takového na svém pánu, na Hospodinově pomazaném, a vztáhl na něho ruku. Je to přece Hospodinův pomazaný!‘“ (1S 24,6–7) David neviděl jen krále, člověka, nepřítele, ale i Boží práci, pomazání, život. 

Co taková úcta dokáže?

Zkuste chvíli snít a představit si, jak vypadá církev plná úcty. Návštěvníci se cítí jako vítaní hosté a nejsou kritizováni za vzhled, rasu, sexuální orientaci, hříchy, svou minulost. Jeden z našich kazatelů, který býval narkomanem, byl nejvíce osloven tím, že ho křesťané přijímali jako člověka, ne jako kus hadru. Projevovali mu úctu jako k Božímu dítěti, Božímu stvoření, přestože jím ostatní pohrdali.

V církvi plné úcty mají hledající lidé prostor pro nejistotu a pochybnosti. A nezapomeňme, že mezi hledající a nejisté patří mnohdy i naše vlastní děti, které objevují svou cestu k víře, a naši mládežníci, již čelí výzvám a otázkám, o kterých se nám v mládí ani nesnilo. Církev není místem pro „ultrasvaté“, jak někteří mudrlanti rádi odkazují na starozákonní pořádky v jeruzalémském chrámu. Všichni jsme omilostnění hříšníci na cestě, jsme v Božích očích svatými díky Kristově krvi.

V církvi plné úcty mají hledající lidé prostor pro nejistotu a pochybnosti.

V církvi plné úcty nejsou jedinci padající a zápasící s hříchem odsouzeni, ale je jim ukázána cesta obnovy, jsou podpořeni a povzbuzováni. Lidé se v ní nebojí zkoušet nové věci a vstupovat do služby, protože i když se jim nedaří, stále jsou vzácní a jsou pobízeni k novým začátkům. I když cítíš strach, nejistotu, vyčerpání, bolest, věz, že jsi cenný, a nechej se povzbudit k tomu dál Bohu důvěřovat. Kritika v církvi plné úcty je laskavá, konstruktivní, s úctou a povzbuzením.

Na závěr chci říct, že úcta je otázkou našeho rozhodnutí a naší ochoty se pokořit. Možná máš činit pokání, že nectíš konkrétní lidi, pohrdáš jimi nebo je považuješ za samozřejmé. Možná se potřebuješ modlit a otevřít oči, abys viděl, koho máš povzbudit a koho ocenit. Tak šup, a do toho.