Taková církev plná úcty

Každý rok na jaře mám třídenní sabatical (duchovní zastavení a spočinutí), kdy spolu se svým kamarádem trávím čas v apartmánu v horách, chodíme na procházky, odpočíváme a já se hodně modlím a přemýšlím o sobě i o své službě. Obvykle si stanovím deset až patnáct cílů pro další rok. Ale nedávno jsem si uvědomil, že důležitý není jen cíl, kam chci dojít, ale i to, jaký budu já na cestě k tomuto cíli, a proto jsem si definoval několik životních hodnot, pro mě důležitých. 

Kým chci být? Chci být mužem, který má čas na svou rodinu, chci být vedoucím, který zná Ducha svatého a který dává do pohybu Boží věci, chci být člověkem s rozhledem, jenž není zavřený v nějaké své škatulce… I Bible mluví o tom, jací máme být na cestě za Božími cíli, a říká tomu ovoce Ducha: máme mít lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, věrnost, tichost a sebeovládání. Jinými slovy, takto má vypadat náš charakter. Jaký je tedy sbor, jenž kráčí po cestě k naplnění Velkého poslání? Jaké mají být jeho hodnoty, jeho kultura?

Velmi se mi líbí myšlenka Davida Belfielda – Bůh na začátku nestvořil akci, projekt, ale zahradu. Pro Boha je mnohdy důležitější, co děláme, než to, jak to děláme. S jakým postojem to děláme? Jaké hodnoty vyznávají lidé v církvi a co vnímají noví lidé, kteří do církve přijdou? Rád bych, aby lidé v církvi cítili úctu.

Bůh na začátku nestvořil akci, projekt, ale zahradu.

V listu Římanům 12,10 se píše: „Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému.“ Ale co je to úcta? Je to, když uznáváme hodnoty a jedinečnost druhých lidí a podle toho s nimi jednáme. John Bevere popisuje úctu jako věc mající hodnotu, která je cenná, například zlato. Zlato si nedáte jen tak do šuplíku, ale najdete mu pěkné čestné místo. Totéž děláte s krásnými obrázky svých dětí – vystavíte je někde, kde je každý může vidět a obdivovat. U nás je to lednička. §§§ Jiné definice úctu popisují jako oceněnívážnostvzácný ohledrespekt. Opakem je neúctaposměchpohrdánídrzostbraní něčeho za samozřejmé. Úcta neznamená vždy se vším souhlasit a slepě poslouchat, ale vidět hodnotu v druhém člověku a ochotu vyslechnout jeho názory.

Komu máme prokazovat úctu?

Máme mít úctu k rodičům (Ex 20,12); k těm, kteří mezi námi pracují a jsou našimi představenými v Kristu a napomínají nás (1Te 5,12–13); k císaři, králi, prezidentovi, premiérovi, starostovi (1Pt 2,17–18); manželé mají mít úctu k manželkám (1Pt 3,7); ženy k manželům (Ef 5,33); a konečně vlastně všichni by měli mít úctu ke všem lidem (1Pt 2,17), protože každý člověk je Božím dítětem, má v sobě Boží zázrak života, ducha. Máme úctu k životu, je to dar od Boha, a proto nemůžeme schvalovat eutanazii, sebevraždy, popravy, potraty.

Příklad opravdové úcty

Krásným příkladem úcty je král David: „Ale pro to odříznutí cípu Saulova pláště si David potom dělal výčitky. Svým mužům řekl: ‚Chraň mě Hospodin, abych se dopustil něčeho takového na svém pánu, na Hospodinově pomazaném, a vztáhl na něho ruku. Je to přece Hospodinův pomazaný!‘“ (1S 24,6–7) David neviděl jen krále, člověka, nepřítele, ale i Boží práci, pomazání, život. 

Co taková úcta dokáže?

Zkuste chvíli snít a představit si, jak vypadá církev plná úcty. Návštěvníci se cítí jako vítaní hosté a nejsou kritizováni za vzhled, rasu, sexuální orientaci, hříchy, svou minulost. Jeden z našich kazatelů, který býval narkomanem, byl nejvíce osloven tím, že ho křesťané přijímali jako člověka, ne jako kus hadru. Projevovali mu úctu jako k Božímu dítěti, Božímu stvoření, přestože jím ostatní pohrdali.

V církvi plné úcty mají hledající lidé prostor pro nejistotu a pochybnosti. A nezapomeňme, že mezi hledající a nejisté patří mnohdy i naše vlastní děti, které objevují svou cestu k víře, a naši mládežníci, již čelí výzvám a otázkám, o kterých se nám v mládí ani nesnilo. Církev není místem pro „ultrasvaté“, jak někteří mudrlanti rádi odkazují na starozákonní pořádky v jeruzalémském chrámu. Všichni jsme omilostnění hříšníci na cestě, jsme v Božích očích svatými díky Kristově krvi.

V církvi plné úcty mají hledající lidé prostor pro nejistotu a pochybnosti.

V církvi plné úcty nejsou jedinci padající a zápasící s hříchem odsouzeni, ale je jim ukázána cesta obnovy, jsou podpořeni a povzbuzováni. Lidé se v ní nebojí zkoušet nové věci a vstupovat do služby, protože i když se jim nedaří, stále jsou vzácní a jsou pobízeni k novým začátkům. I když cítíš strach, nejistotu, vyčerpání, bolest, věz, že jsi cenný, a nechej se povzbudit k tomu dál Bohu důvěřovat. Kritika v církvi plné úcty je laskavá, konstruktivní, s úctou a povzbuzením.

Na závěr chci říct, že úcta je otázkou našeho rozhodnutí a naší ochoty se pokořit. Možná máš činit pokání, že nectíš konkrétní lidi, pohrdáš jimi nebo je považuješ za samozřejmé. Možná se potřebuješ modlit a otevřít oči, abys viděl, koho máš povzbudit a koho ocenit. Tak šup, a do toho.

Tomáš Galda, pastor sboru AC Valašské Meziříčí

Také by vás mohlo zajímat

Mluvíme o tom

Summit 2025

Jak jsme na tom?