Před několika lety jsme na Radě církve započali diskuzi o hodnotách, které nás jako církev spojují. Hodnoty vyjadřují, co je pro nás důležité, na čem se jako celek můžeme shodnout. Pokud organizace (v našem případě Apoštolská církev) není striktně centralisticky řízena, mají společně formulované hodnoty obrovský význam pro zachování jednoty. Na pastorské konferenci v září jsem představil konečnou verzi těchto hodnot tak, jak byly schváleny Radou církve.
Nejprve trochu teorie
Formulace hodnot je dnes moderní ve všech vyspělých organizacích, církve z toho nevyjímaje. Nalezneme je v propagačních materiálech, na webových stránkách, nově přijímaní zaměstnanci se je musí naučit a vyjádřit, že se s nimi ztotožňují. Hodnoty hrají důležitou roli v okamžicích rozhodování nebo řešení konfliktů. Způsobují, že organizace je srozumitelná uvnitř i navenek.
Byli bychom na omylu, kdybychom se domnívali, že jde o něco moderního, bez čeho se církev po celá staletí obešla. V Bibli nalezneme trojici slov „víra, láska, naděje“ – apoštol Pavel tuto trojici používal při více příležitostech. Dá se říct, že jsou zde – moderně řečeno – vyjádřeny důležité hodnoty tehdejší církve (samozřejmě platné dodnes).
Formulace hodnot nalezneme v celých dějinách církve. Například když ve druhé polovině 19. století vznikla ve Velké Británii Armáda spásy, záhy zformulovala v jednoduché zkratce stěžejní hodnoty (v tomto případě možná spíše poslání): Soup, Soap, Salvation, v překladu „polévka, mýdlo, spasení“. Ve třech slovech je řečeno vše podstatné, totiž, že uvedená organizace chce člověka nasytit, postarat se o základní hygienické potřeby a zvěstovat evangelium.
Zde by mohla vzniknout otázka, proč nezůstat u původních hodnot, zmíněných již apoštolem Pavlem, tedy „víra, láska a naděje“. U hodnot jde o to, aby učinily organizaci srozumitelnou a čitelnou navenek, a zároveň ji odlišily od podobných organizací. K víře, lásce a naději se hlásí všichni křesťané, jde tedy o hodnoty univerzální, všeobecné, popisující celé křesťanství, nikoli pak jeho jednotlivé proudy, tím spíše současné sbory a denominace. Také platí, že Pavlovy hodnoty jsou věčné, budou aktuální po celou dobu, kdy církev bude na zemi. Oproti tomu různé hodnoty formulované církvemi mají platnost omezenou, většinou na nějakou dobu, na region, kde působí, na konkrétní podmínky.
Různé hodnoty formulované církvemi mají platnost omezenou, většinou na nějakou dobu, na region, kde působí, na konkrétní podmínky.
Jací vlastně jsme?
Každá denominace, hnutí či církev má své charakteristiky, které se zpravidla v průběhu let příliš nemění. Některé jsou dobré, rádi bychom je zachovali a dále rozvíjeli, jiných bychom se naopak co nejrychleji chtěli zbavit. Jiné vlastnosti možná až tolik nemáme, ale rádi bychom je získali. Toto vše je nutné při formulaci hodnot brát v potaz, a to z hlediska celé naší historie.
Jednou takovou naší charakteristikou je lidovost. Nepotrpíme si moc na vysokou teologii, naše duchovní nevysvěcujeme, dáváme prostor ke službě každému, koho k tomu Bůh povolá. Myslím, že toto bychom si měli zachovat. Bude skvělé, když více našich služebníků bude mít vystudovanou teologii, ale ráz církve jako celku by měl zůstat lidový.
Jiným rysem je autenticita v chození s Bohem. Naši otcové brali víru vážně. Byl patrný rozdíl mezi tím, kdo je znovuzrozený a kdo není. Hříchy se vždy v pokání vyznávaly. Profilovali jsme se jako výběrová církev, učili jsme a učíme, že do Božího království můžeme vstoupit pouze skrze nové narození. To učí i řada jiných, ale naši předkové na to kladli velký důraz, byli ochotni za čistotu života riskovat pronásledování.
Máme ještě další rysy, které se s námi táhnou přes dlouhá desetiletí až k samým kořenům na počátku dvacátého století. Jde například o důraz na evangelizaci, důraz na modlitební život, důraz na dary Ducha svatého.
Tady někde se musí hledat hodnoty. Hodnoty – to není něco, co se nám líbí, tak si to napíšeme do programového prohlášení. Hodnoty jsou tím, co nás skutečně charakterizuje. Něco, co tu je a co my jenom pojmenujeme.
Sedm hodnot
- Boží slovo
- Působení Ducha svatého
- Vzájemná spolupráce
- Zodpovědná svoboda
- Srozumitelná evangelizace
- Aktivní učednictví
- Vzájemný respekt
Nyní se na těchto sedm hodnot podíváme podrobněji:
1. Boží slovo. Věříme, že ne vědecký názor, ne pragmatismus, dokonce ani momentální zjevení Ducha svatého (spíše tedy to, co se za zjevení Ducha vydává), ale Boží slovo má konečnou autoritu pro otázky naší víry a rozhodování. Je tedy konečným arbitrem veškeré naší duchovní zkušenosti. Chceme tedy Boží slovo studovat, kázat a vyučovat a také všemi způsoby uvádět do praxe.
2. Působení Ducha svatého. Důraz na působení Ducha následuje hned po důrazu na Boží slovo. Křest v Duchu svatém je něčím, co nás v dobách totality spojovalo a co spojuje letniční hnutí po celém světě. Zároveň věříme, že jediným způsobem, jak se dá budovat církev, je skrze moc Ducha svatého. Vítáme všechny moderní dostupné prostředky a technologie, které nám mohou pomoci v práci, jsme otevřeni i vzdělávání, ale pokud se věci nedějí v pomazání Duchem svatým, v konečném důsledku církev nebudují.
3. Vzájemná spolupráce. Tato hodnota vyjadřuje, že můj svět nekončí za hranicí mého sboru. Uznávám celou církev a uznávám i její historii. Věřím, že Bůh povolal AC za nějakým účelem. Není v tom nějaká exkluzivita, že bychom byli lepší než ostatní. Je to pouze zdravá sebedůvěra, přesvědčení, že Bůh s námi od počátku počítá.
Věříme, že jako sbory se navzájem potřebujeme. Chceme se jedni od druhých učit, chceme si sloužit. Proto podporujeme různé akce v rámci oblastí i celé církve, jako pastoři se scházíme na pastorálkách a na modlitbách. Máme aktivity pro děti, mládež, muže i ženy. U nás „Oko však nemůže říci ruce: ‚Nepotřebuji tě,‘ ani hlava nemůže říci nohám: ‚Nepotřebuji vás.‘“ (1K 12,21)
4. Zodpovědná svoboda. Tady se pojí dva výrazy: svoboda a zodpovědnost. Když jsem začal před pár lety přemýšlet nad hodnotami, měli jsme diskuze na oblastních setkáních pastorů a na velkou tabuli jsme zapisovali, co si pastoři o hodnotách myslí. Určité myšlenky se opakovaly na všech setkáních: „Vážíme si autonomie, nikdo nám moc nemluví do toho, jak ve sboru pracujeme.“ Na druhou stranu je zde ale i zodpovědnost. Svobodu může mít pouze zodpovědný jedinec. Doma jsme vždy svým dětem říkali: „Budete mít tolik svobody, kolik máte zodpovědnosti.“ Zasahování shůry do dění ve sboru by mělo být výjimkou, pojistkou pro krizové situace (i když na to Ústava pamatuje a občas k tomu dochází). Současně ale očekáváme dodržování společných pravidel, tedy zodpovědnost.
Máme raději vzájemnou důvěru než kontrolu. Máme na paměti, že důvěra ve vztazích jakékoli organizace je cennou devizou, ale platí, že se dlouho získává, a rychle ztrácí.
5. Srozumitelná evangelizace. Věříme, že evangelium je věčné, nadčasové, ale jeho komunikace má zrcadlit aktuální nastavení společnosti a respektovat její kulturu. Byly časy, kdy fungovaly pouliční evangelizace a rozdávání letáků. Někde fungují dodnes, jinde evangelizujeme jinak. Každý sbor hledá způsob, jak společnost nejlépe oslovit. Propagace se z velké části přesouvá do virtuálního prostoru, zejména na sociální sítě. Pevně věříme tomu, že Bůh nás povolal k nesení evangelia jak v naší zemi, tak i za hranicemi.
6. Aktivní učednictví. Učednictví je Božím vynálezem, jak udržet zdravou kontinuitu v církvi napříč historií. Jedná se jednak o všeobecné povolání k učednictví, kdy platí, že každý věřící je Ježíšovým učedníkem, ale také o učednictví vybraných jedinců (např. 2Tm 2), kteří mají být připravováni na zodpovědnou službu vedení v církvi. Požadavky na tyto jedince jsou přísnější.
I pro nás je toto nyní velikým tématem. Současná generace vedoucích stárne a je potřeba připravovat generaci novou. Proto potřebujeme učednictví.
7. Vzájemný respekt. Jsme rozmanití věkově, kulturně, myšlenkově i duchovně. To, jestli jsme z Moravy, Slezska, Prahy či severních Čech nás ovlivňuje možná víc, než si připouštíme. Častokrát je to právě naše kultura, která způsobí, že přemýšlíme tak, jak přemýšlíme.
V rámci sborů čelíme zase věkovým bariérám. Mladá generace by všechno dělala jinak. To samozřejmě snadno vede ke konfliktům. Proto si musíme v první řadě naslouchat a snažit se jedni druhým porozumět.
Respekt, o kterém píšu a který je v Bibli, je ale vzdálen tomu, čemu se dnes říká „být politicky korektní“. Apoštol Pavel učil vzájemný respekt, ale současně se dokázal ostře vymezit vůči těm, kteří již byli za hranou.
Závěr
Sedm našich hodnot Boží slovo, Působení Ducha svatého, Vzájemná spolupráce, Zodpovědná svoboda, Srozumitelná evangelizace, Aktivní učednictví, Vzájemný respekt nejsou Boží slovem, ale z Božího slova vycházejí. Hodnoty nás mají nějak charakterizovat navenek, popsat, jací jsme a co chceme zachovat a rozvíjet, a současně by nás měly spojovat vnitřně. Nejsou věčné, ale neměly by se příliš často měnit.
